Anežka Čížková: Neexistuje dítě, které by v něčem nebylo dobré

Máme za sebou léto plné táborů, puťáků a před sebou nový školní rok. Mnoho z nás se věnuje mladším dětem ve farnostech, skautu nebo na nejrůznějších kroužcích. Potřebujeme si na to najít čas, něco umět, neztrácet nervy, když se vyskytnou problémy. A problémy se vyskytují – pečlivě připravený program dokáže jedno dítě rozmetat v prach. Nebo si všimneme, že někdo není přijímám kolektivem. Nebo je obdivován až moc. Co všechno se na schůzkách a výletech odehrává, jaké to má důsledky a co můžeme a co se máme snažit ovlivnit? Odpovídá psycholožka a skautka Anežka Čížková.

Když si vzpomenu na svá dětská léta, skaut chtěl vychovat především drsné muže, a to i v případě dívčích oddílů. 😊 Děti byly vedeny k sebepřemáhání, odolnosti, výkonnosti. Přátelství a kolektiv se budovaly přitom. Možná to vypadalo v dětských očích opačně než v očích dospělých: pro ty byly asi přemáhačky prostředkem; děti měly pocit, že jejich přátelství se utužuje jako vedlejší produkt. O pocitech se každopádně moc nemluvilo, leda tak na latríně s vrstevníky, když už toho bylo na všechny moc. A občas toho bylo na někoho moc příliš a cítil se ztracený. Dneska už se o dětském prožívání obecně mluví hodně. Takže na začátek: je to dobře? Někdo si myslí, že se problémy vytvářejí právě tím, že se o nich mluví.

Jestli je to dobře nebo ne, na to ať si každý vytváří vlastní názor. Já si myslím, že je důležité o emocích mluvit, umět je zdravým způsobem ventilovat a tím zároveň předcházet pocitům zahlcení a ztráty kontroly nad vlastním emočním prožíváním. Je to vlastně takový způsob prevence. Je to jako práce s tělem - když se o něj průběžně nestaráme, jíme nezdravě, nesportujeme, nedáváme mu péči, může to nějakou dobu fungovat bez problémů, ale dlouhodobě je to obtížně udržitelné. Stejné to je s emocemi - když se naučíme je sdílet a pracovat s nimi, pomáhá nám to udržet vnitřní balanc.

Trenér fotbalu nebo lektorka kreslení si asi mohou říct, že stačí, když děti naučí hrát fotbal nebo kreslit. Skautský vůdce nebo učitel náboženství by si měl klást vyšší cíle a kromě toho, co děti učí, by je měl zároveň i vychovávat. K tomu patří, že se o děti zajímají víc, než jestli jim nějaká věc jde, nebo nejde. Co všechno by měl vedoucí o dětech vědět? Co je zodpovědnost a co už překračování hranic? S kým je dobré spolupracovat?

Obecně platné hranice jsou u práce vedoucího v oddíle poměrně obtížně definovatelné. Každý oddíl má jinou historii, kulturu, psaná i nepsaná pravidla a zvyky. Myslím si ale, že stejně jako kdekoliv jinde je důležité mít hranice a vymezení rolí jasně a zřetelně nastavené a vykomunikované směrem k dětem. A samozřejmě hranice nepřekračovat, protože to může výrazně narušovat pocit důvěry a bezpečí ve skupině. 

A pokud chce vedoucí děti opravdu vychovávat, neposkytovat jim jen kvalitní program, ale s každým individuálně pracovat a posouvat ho dál, je v pořádku, když je v kontaktu s rodiči a třeba i učiteli, školním psychologem a podobně? Je vhodné (nebo nutné), aby to vědělo dotyčné dítě?

Určitě je  důležité, aby vedoucí, rodiče, ale v některých případech i škola nebo psycholog dokázali spolupracovat. Zejména pokud jde o dítě, které má některé specifické potřeby. U některých dětí může být těžké se zorientovat v tom, co potřebují a jak k nim přistupovat a spolupráce s rodiči, psychologem či školou může hodně pomoci.   

A co Vám osobně přijde jako rozumné o dětech vědět? Jestli jsou jejich rodiče rozvedení nebo zda mají děti ADHD se většinou dozvíme brzy, ale co dalšího je pro práci v oddíle důležité vědět a může to vedoucím pomoci?

Myslím, že aby vedoucí mohl dělat dobře svou práci, tak čím vím informací má, tím lépe. Tj. pokud dítě má nějaké psychické problémy, pokud se děje něco v rodině, má problémy ve škole atd., je třeba na něj v některých situacích brát zvláštní ohledy. Pokud mají rodiče a děti k vedoucím důvěru, tak to většinou ale z vlastní iniciativy s vedoucími řeší. Zároveň si ale zvlášť u starších dětí nemyslím, že je úplně vhodné to řešit dětem „za zády“, pouze rodiče a vedoucí, psycholog, učitel. V dítěti to může vytvářet hluboké pocity nedůvěry vůči dospělým a na vztah to může mít negativní vliv.  

A jaké konkrétní cíle by si měl vedoucí klást? Čeho by měl chtít u svých svěřenců dosáhnout? 

Umím si představit, že každý vedoucí vnímá pojetí vůdcovské role osobitě a je ovlivněn tím, co on sám považuje za důležité a co je mu přirozené. Když jsem já byla skautskou vedoucí, chtěla jsem dětem předat zejména hodnoty, které jsem ve skautingu vnímala jako zásadní a které odlišovaly skauting od jiných volnočasových aktivit. K tomu také směřovaly plánované aktivity a způsob, jakým byly realizovány. To, že každý vedoucí předává dětem skautské hodnoty svým vlastním originálním způsobem je v pořádku a ukazuje to, že stejně jako v životě můžeme ke stejnému cíli dojít po různých cestách.

Já jsem třeba vnímala jako hodně důležité pracovat na dobrých vztazích v kolektivu, vnímala jsem, že skautská skupina je jedním z mála kolektivů, který nefunguje primárně výkonově, ale primárně stojí na dobrých a funkčních vztazích. Také pro mě bylo hodně důležité s dětmi budovat vztah k přírodě a prostředí kolem nás, učit se vnímat sebe samotného jako aktivní součást celku, který má ale také svou zodpovědnost za to, jak svět kolem nás funguje. 

Skautské akce jsou leckdy hodně náročné. Děti i vedoucí si někdy sáhnou na dno, mají možnost překvapit sami sebe, co vše dokážou. Přitom se projeví povaha, schopnost zvládání stresu… jak poznat, že vedoucí zvolil přiměřenou zátěž, že děti vyjdou ze zážitku silnější, nikoli se šrámy na duši? Jaké jsou typické varovné signály, že program už dítěti neprospívá, že neposouvá své hranice, ale trpí a uzavírá se?

To je vždycky těžké, protože každé z dětí má jinou úroveň zátěže, která ho ještě posouvá dál a která už je příliš stresující. Proto je důležité především vést děti k tomu, aby si tuto hranici hledaly samy u sebe. A vést je k tomu skrze vlastní příklad. Také je důležité jim dát možnost se svěřit a hledat společně alternativy ve chvíli, kdy už toho je moc.  

Varovné signály určitě jsou, když se dítě uzavírá do sebe, převažuje negativismus vůči programu i kolektivu, sledujeme, že je dítě často v tenzi, málo tráví čas s ostatními. Ale třeba i to, že málo jí, v noci nemůže spát. U dětí často můžeme sledovat i různé psychosomatické projevy - časté bolesti bříška, hlavičky, i to mohou být varovné signály, že zátěž je příliš velká. 

Vlastní hranice se na společných akcích nastavují velmi těžko. Chápu působení vlastním příkladem - když na výletě část vedoucích místo oběda vyběhne na blízký vrchol a část ne, dává to i dětem možnost si vybrat. Při třídenním puťáku ale nemám možnost ani před, natož v jeho průběhu říct, že už nechci, aniž bych riskoval svůj konec v oddíle. Jak si tedy třeba v deseti, dvanácti letech sám hranice v oddílu nastavovat?

To už není úplně o hranicích jednotlivce, ale o tom, jak umí skupina fungovat dohromady a jak se dokáže postarat třeba o slabší nebo mladší členy skupiny. Např. ze svých skautských let jako dítě si vzpomínám, že když někdo na puťáku už nemohl, tak často simuloval, protože to byl jediný způsob, jak ze situace odejít. Zpětně mi připadá velká škoda, že s tím vedoucí nepracovali jinak - družina by to ideálně měla vymyslet tak, aby to jako celek zvládla - tj. pokud je někdo na pokraji sil, vezmeme mu část věcí, zpomalíme tempo, dáme častější pauzy. Pokud je to moc, tak hledat způsob, ne jak jednotlivce ostrakizovat nebo mu hrozit vyloučením, ale spíš se zaměřit na pozitivní motivaci - hledat cestu, aby to příště fungovalo lépe.

Určitě zejména na akcích jako jsou tábory, puťáky a další vícedenní zátěžové akce, je vždy důležité mít čas a prostor na reflexi toho, jak se tam máme. Vedoucí si pod náporem povinností nemusí všeho všimnout a je dobré si vyhradit čas a cíleně se na to zaměřit. My třeba s dětmi na táboře dělali každý druhý/třetí den reflexe v menších skupinkách, kdy každý měl možnost říci, jak se má, co ho bavilo, co bylo těžké, kdy mu bylo smutno atd. Vedoucí pak mají přehled o tom, jak děti celkově tábor prožívají a jestli tam není nějaký větší problém. Určitě jsou ale i jiné signály, které je důležité sledovat: jak se dítě zapojuje do programu, jakou má náladu, jestli nevypadá unaveně atd. Hlavně, když má vedoucí pocit, že u někoho pozoruje něco neobvyklého, je dobré to s dítětem citlivě komunikovat. Vzít ho stranou, nedělat to před ostatními dětmi. Nevytvářet v dítěti pocit, že něco dělá špatně, ale spíš dát najevo zájem a starost. 

Jak už jste zmínila, skauting má proti jiným zájmovým kroužkům obrovskou výhodu: i když v něm probíhají soutěže a závody, které mají své výsledkové listiny, nevede děti primárně k vítězství nad jinými, ale především sám nad sebou. Není proto nutné být v něčem opravdu dobrý, aby člověk mohl do oddílu chodit. Jak ale pracovat s dětmi, které nejsou dobré skoro v ničem?

Jsem přesvědčená, že takové dítě neexistuje. Rozhodně jsem ho za svůj život nepotkala a to jsem potkala hodně dětí. Být dobrý v něčem - je to kategorie, kterou máme v naší společnosti zvláštně definovanou. Děti často mají pocit, že musí být dobré v nějakých tzv. hard skills - matematice, fotbalu, volejbalu, kreslení… Přitom již dneska velké množství výzkumů ukazuje, že i tzv. soft skills - jako  např. dobrá schopnost komunikace, spolupráce jsou pro život neméně důležité. Jen je zapomínáme oceňovat. Zároveň dětská osobnost se teprve vytváří a vyhnula bych se hodnocení toho, jestli je někdo v něčem dobrý nebo není, ale spíše bych se zaměřila na to děti podpořit, aby na sobě pracovaly a rozvíjely potenciál, ať je to v čemkoli.

Já osobně nejsem moc pro výkonové nastavení ve skautu - bodování dětí podle chování, olympiády atd., protože mám pocit, že toho máme ve společnosti dost. Jasně, etapka na táboře je fajn a zábava, ale je dobré děti vést k tomu, aby činnosti dělaly i jen proto, že jsou prostě fajn a příjemné, ne že musí vždy všechno být soutěž. 

Někdy můžeme mít pocit, že psychické problémy dítěte nesouvisí jen s obtížným programem v oddílu, ale že jsou zásadnější a hlubší. V čem ještě může oddíl pomoci a kde je třeba říct „tohle v oddíle nezvládneme“? Jsou psychické problémy, které dítěti mohou bránit být skautem? Jak je poznáme? A kde naopak oddíl může hodně pomoci a vedoucí by se této výzvy neměli bát?

V některých situacích si myslím, že je dobře, když oddíl vyhodnotí, že člen např. nemůže jet na tábor nebo na chvíli musí docházku do oddílu přerušit, protože pro vedoucí je to moc velké sousto. Např. u sebepoškozování, děti se suicidálními tendencemi, těžší formy poruch příjmu potravy (PPP), kdy je zdravotní stav hodně křehký - v těchto situacích je lepší počkat, než se dítě stabilizuje a psychický stav se zlepší a až následně pokračovat ve skautské dráze. Ale i u některých specifických diagnóz, například poruch autistického spektra, je dobré, aby si oddíl vyhodnotil, jestli má kapacitu dítě s podobnými problémy přijmout, jestli mají dost vedoucích, aby to zvládli, vědí, jak s podobným dítětem pracovat… Aby se nenapáchalo víc škody než užitku. 

Dřív bylo žádoucí „sníst, co mi dají“ a nebýt vybíravý. Dneska má jednak mnoho lidí zdravotní problémy, které je nutí se některým jídlům vyhýbat, jednak si mnozí volí diety dobrovolně, protože mají pocit, že to prospěje jejich tělu nebo duši. Je vhodné ta dobrovolná omezení dětem vymlouvat? Do jakého věku? 

Vnímám jako důležité děti učit, jak má strava vypadat, jak má být složená  a na táboře zdůrazňovat, že je třeba z jídla brát dost energie, aby člověk náročný tábor zvládnul. Důležité je, aby vedoucí byli ve spojení s rodiči a věděli o zdravotních omezeních dětí. Každý máme jiné tělo a jiné věci nám dělají a nedělají dobře. Nevidím tedy důvod, proč zejména po konzultaci s rodiči nenechat dětem volnější ruku v tom, co považují ohledně jídla za přijatelné.  Zároveň je ale třeba dětem zdůrazňovat limity toho, že na táboře je dětí více, je třeba se na vaření podílet, ukazovat jim prakticky, co to znamená připravit jídlo pro tolik lidí a kolik to stojí úsilí.  

A jak v těch všech dietách poznat dítě s poruchou příjmu potravy? A jak reagovat, pokud usoudím, že takové dítě mezi svěřenci mám? 

Stejně jako s jakýkoli jiným duševním onemocněním je třeba velmi citlivý přístup. Není na skautském vedoucím, aby poznal, zdali dítě má či nemá PPP či jinou duševní nemoc. Pokud si ale vedoucí něčeho neobvyklého všimne, je fajn dát dítěti prostor pro sdílení. Ukázat mu, že nám na něm záleží a že s námi může problémy sdílet. V případě, že se dítě vedoucímu svěří či u vedoucího po rozhovoru s dítětem přetrvává podezření, že dítě má nějaký psychický problém, je vždy důležitá citlivá komunikace s rodiči a doporučení péče odborníka. Je ale neméně důležité, aby si vedoucí v tomto ohledu uvědomil hranice své role a nesnažil se odborníka suplovat. 

Další věcí, na kterou je třeba pamatovat, je komunikace ohledně problémů dítěte směrem k ostatním dětem - např. aby zbytek družiny věděl, proč někdo nechodí na některé programy, jí jiné jídlo, spí jinde než ostatní apod. Tyto situace mohou nastat například, pokud dítě má lehčí formu poruchy autistického spektra - potřebuje více času pro sebe, sociální kontakt je pro něj náročný, má některé specifické rituály, které ho uklidňují, ale pro druhé mohou působit bizarně. Je dobré si vysvětlit, proč to tak dané dítě má a proč je to pro něj důležité.

Je vždy dobré si na tyto rozhovory vyhradit dost času, vhodné místo a s dětmi komunikovat otevřeně. Samozřejmě ideální variantou je, pokud informace sděluje přímo ten, koho se to týká. Pokud tomu tak není, tak s jeho svolením sdělit pouze to, co si sám přeje. Především nebát se otevřené diskuse a brát děti i vedoucí jako rovnocenné parťáky v diskusi. Zároveň podobné situace mohou být pro vedoucí náročné, zvlášť pokud nemají s ničím podobným zkušenost. Může tedy být prospěšné poradit se s odborníkem.  

A co když je někdo takový mezi spoluvedoucími?

Je to vlastně podobné, jako u dětí – je potřeba citlivý a ohleduplný přístup, nabídka pomoci a nebát se komunikovat. Navíc zde je potřeba ošetřit, zda problémy nemají vliv na plnění role a úkolů vedoucího. Ale toto by měl řešit zejména ten, kdo k tomu má kompetenci, tedy pravděpodobně hlavní vedoucí.

Většina vedoucích, a to se týká skautů i učitelů z nábožka, bude mít pocit, že jejich oddílu či skupinky se riziko šikany netýká, že prevenci nepodceňují. Pravděpodobnost, že někdo na táboře hodí kolegu do latriny, skutečně není velká. Co se naopak běžně děje - a v dětském kolektivu je to přirozené -, je vytváření skupinek, které spolu kamarádí víc. Jak řešit vydělené děti, které na první pohled nedají nic najevo, ale citliví vedoucí vidí, že je to trápí? Není to šikana v pravém slova smyslu, neděje se nic špatného, ale i „My s Mankou a Eliškou jdeme umýt nádobí!“ může být zraňující, pokud jsme Olinka a moc rády bychom si s holkama u nádobí povídaly, ale ony nás nepřiberou. Existuje způsob, jak vytváření podobných partiček předcházet?

Že se děti s někým kamarádí víc a s někým míň je přirozené. Vytváření menších skupinek se předcházet nedá a ani by to ničemu neprospělo. Děti si v menších i větších skupinkách zkouší různé sociální role a vytváří vlastní  sociální identitu, je to pro jejich vývoj užitečné. Někdy je ale důležité i umět přijmout, že něčeho nejsem součástí a ustát to. Ale to ještě neznamená, že se k sobě děti z různých partiček musí chovat necitlivě. 

Vzpomínáte si ze své skautské praxe na případ, kdy do oddílu přišel někdo, kdo vypadal jako „beznadějný případ“ a postupem času se z něj vyklubal skvělý člověk? Nějaký povzbuzující příklad pro unavené vedoucí, kteří mají pocit, že jejich snaha nemá smysl?

Nevím, jestli bych řekla přímo beznadějný případ, ale určitě jsem potkala děti, které měly velké problémy si najít kamarády, postarat se o sebe a nějak celkově fungovat a nakonec se z nich stali skvělí vedoucí, našli si svoje místo v kolektivu a oddíl byl moc rád, že je má. Třeba chlapec, který měl od mala problém se základními věcmi (převlékáním, sebeobsluhou) je dneska vedoucí, který se stará o malá vlčata a dělá to skvěle. Takže určitě je dobré myslet na to, že dětská osobnost je hodně tvárná a speciálně skauting může hodně pomoci a děti posílit. :-)