Když máme strach ze zlodějů, pořídíme si bezpečnostní dveře, možná mříže do oken a pro případ, že by to nepomohlo, se proti krádeži pojistíme. Většinou celé noci nebdíme s baseballovou pálkou u křesla, protože by nám to znemožnilo chodit do práce a mít normální vztahy s lidmi. Takovou věc můžeme udělat jednou, když se roznese, že v ulici den předtím vykradli tři domy, ale dlouhodobě to nejde.

Zdroj: Flickr

Ústy evangelisty Lukáše se Ježíš k takovému zloději přirovnává. Plánuje přijít, až ho nikdo nebude čekat. Vybaví se nám kreslený vtip, kdy zastavený řidič rozhořčeně říká z křoví se vynořivšímu policistovi „Kdybych věděl, že tu jste, tak bych přece jel pomaleji.“ Jaký to má smysl, neříct nám, kdy se Pán plánuje vrátit a spočítat nám účty? Je to hezké, vysvětlit, že služebníci mají čekat na svého pána, až se vrátí ze svatby, a jak budou odměněni ti bdělí a pohotoví, kteří se o něj po jeho návratu začnou starat. Jenže pokud by takhle čekali všichni, všichni by zákonitě usnuli nejpozději druhý den odpoledne. A to by pánovi nevadilo, že nemá nikoho k ruce? Služebníci přece museli držet hlídky, aby někdo byl připraven do půlnoci a někdo po ní a někdo nastoupil ráno.

Být kdykoli připraven na Ježíšův příchod. Neustálé bdění si spojujeme s kontemplativními řády. Jejich příslušníci v noci vstávají, aby se společně modlili, a i přes den mají aktivity uzpůsobené tak, aby na Boha nepřestávali myslet. Nemáme problém věřit, že oni opravdu pořád připraveni jsou. Dokonce se zřekli i všeho osobního majetku a musí věřit, že vše, co budou potřebovat, dostanou, aniž by se o to sami za sebe starali. (Komunity jako celek si tenhle luxus dovolit nemohou.) Ale už náš pan farář? Přece víme, kolik má starostí. Určitě jsou chvíle, kdy klesne únavou a nechce myslet vůbec na nic. A chvíle, kdy musí něco řešit a není si jistý, zda jedná dobře. A někdy se s někým pohádá a trvá to, než se ti dva usmíří. A co teprve my! Předsevzetí o času vyhrazeném na modlitbu a duchovní četbu berou za své stejně jako ta o tělesném cvičení a odřeknutí si čokolády. Loučit se s lidmi, jako bychom je viděli naposledy? Ať už jsem dítě odcházející do školy, nebo matka, která ho vypravovala – jsou rána, kdy nám to vůbec nezní jako špatný nápad, vidět se naposledy. S některými příbuznými je občas těžké pořízení. A přitom se současně děsíme, že kdyby se někomu z nás něco stalo, budeme si ty myšlenky hrozně vyčítat…

Poslední slova dnešního evangelia navíc znějí jako varování před přílišnou informovaností. Když nebudeme nic číst, chodit na biblické hodiny a vůbec se nebudeme přehnaně účastnit církevního života, nebudeme vědět, co se po nás chce, a tak budeme méně potrestáni, ne? Jenže z toho, co o Ježíši víme, jde jen těžko usuzovat, že nám neoznamuje termín svého příchodu, aby nás co nejvíc načapal na švestkách. Pán Ježíš není učitelka, kterou jsme naštvali a která už neví, co si s námi počít, tak nám vrazí neohlášenou písemku. Není to tchyně, abychom před jeho příchodem utírali prach na skříních, který nám jinak nijak zvlášť nevadí, a vytahovali sváteční ubrus, schovaný pro podobné příležitosti a jindy zcela zapovězený, aby se snad neumazal. Pán Ježíš nám nedává termín, protože to, co po nás chce, nejde splnit k určitému datu. Nejde jeho vůli plnit na efekt, tak, aby viděl „výsledek“, až přijde. Když se snažíme chovat slušně proto, abychom dostáli požadavkům Písma, samozřejmě bude mnoho chvil, ve kterých bychom si kontrolu z nebe nepřáli. 

Naštěstí je tu druhé čtení, abychom si připomněli, co se po nás chce, a že zřejmě neskončíme v pekle proto, že jsme umřeli pohádaní s kolegyní nebo po třech nedělích, kdy jsme se nedostali do kostela. Do kostela chodíme kvůli sobě, ne kvůli odškrtnutým políčkům křesťanského modrého života. Bůh není frustrovaná učitelka. Nechce po nás zpaměti naučené texty a pomůcky připravené při zavonění v rohu lavice. Chce po nás důvěru. Chce, abychom věřili, že nás vede, a to i tehdy, kdy my sami nezažijeme žádný vnější happy end. Konec může přijít kdykoli, takže štěstí nemůže být závislé na polibku nebo slavném vítězství v bitvě jako ve filmovém scénáři. Náš konec může být happy endem, i když přijde na poušti mezi Egyptem a zaslíbenou zemí, i když se týká našeho dítěte, od kterého jsme si tolik slibovali a najednou ho máme Pánu vrátit dřív, než stihlo dospět. Může být happy endem, když neztratíme důvěru. Když se smíříme s tím, že naše pozemské plány se nenaplní, a věříme, že i umírající v písku nebo na kolenou před obětní hranicí, na které leží náš syn, jsme stále v rukou milujícího Boha. To jsou ty chvíle, které nečekáme a které nás mohou zaskočit nepřipravené. To jsou ty chvíle, kdy se rozhoduje, jestli prožijeme happy end, nebo sami sebe odsoudíme k zoufalství. Bůh nás nechce zastihnout nepřipravené. Jestli ve svém srdci pěstujeme důvěru, nebo strach, ale máme v rukou jen my sami. 

 

 


 

 

19. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Mdr 18,6-9
Čím jsi trestal protivníky, tím nás jsi oslavil, když Jsi nás povolal.

Čtení z knihy Moudrosti.
   Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů,) byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
   Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.

Žl 33(32),1+12.18-19.20+22
Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.

2. ČTENÍ Žd 11,1-2.8-19
Čekal na město, které sám Bůh vystaví a založí.

Čteni z listu Židům.
Bratři!
   Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
   Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
   I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
   Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
   Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.

EVANGELIUM Lk 12,32-48
1 vy buďte připravení:

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
   Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
   Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
   Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?"
    Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.
   Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."