„Vyber si první.“ „Ne, ty si vyber první.“ „Ne, ty.“ Rituál na začátku jídla v mnoha rodinách, kde se dbá na zdvořilost. Tak dlouho všichni přesvědčují ostatní, ať si vezmou nejlepší kus masa, až všichni jedí maso studené. Nejkrásnější kus koláče oschne, protože ho všichni nechávají ostatním. A z dnešního čtení se zdá, že za to tak trochu může Pán Ježíš.

Zdroj: Flickr

Ten v dnešním čtení mluví jako starostlivá maminka. Pro tentokrát nepřipomíná, co po nás chce Hospodin, neříká, k čemu by nás měla vést láska k druhým, ale varuje nás, jakou ostudu si můžeme udělat, když se budeme chovat hodně nafoukaně. Pokud si budeme nárokovat víc, než na co máme v očích druhých právo, a oni nás umravní, nebude nám to vůbec příjemné. Zato chovat se skromně a být před všemi oceněn, to je samozřejmě velmi potěšující. Kupodivu Ježíš vůbec nemluví o našich skutečných pocitech, o našem sebehodnocení. Neříká, jak máme sami na sebe hledět, ale jak se máme chovat. Jako kdyby nevadilo, že se budeme na poslední místo hnát z vypočítavosti. 

Dovedeme si to představit: všichni se ženou na konec stolu v naději, že budou usazeni ženichovi po boku. Jenže tam se všichni nevejdou. Někdo bude zákonitě frustrovaný, že se tolik snažil umenšit a nikdo to neocenil. Copak si nemůžeme, vědomi si svých kvalit i svých nedostatků, sednout prostě tam, kam patříme? Jaký smysl má dělat ze sebe horšího, než jsem? Nota bene ani ne nijak hluboce upřímně, prostě proto, že nám řekli, že taková jsou pravidla hry?

Známe to od autorů barokní doby: po pár stránkách jejich textu nechápeme, jak mohli být svatořečeni, když to zřejmě byli strašliví vyvrhelové, kteří hřešili, kudy chodili. Musíme si opakovaně připomínat, že jejich sebehodnotící slova nemůžeme chápat doslovně, že tak se tehdy psalo a myslelo. Nerozumíme, k čemu bylo takové přehánění a sebetrýznění dobré. Jsme zvyklí se vnímat jako milované děti Boží, a i když své viny dokážeme vyznat, tak jejich neustálé připomínání si bereme jako nezdravé a kontraproduktivní. Ani od jiných nečekáme přehnané umenšování. Když jdeme za nějakou církevní autoritou, budeme rádi, když s námi bude jednat jako s dospělým svéprávným člověkem, ale pomáhat nám z kabátu rozhodně nemusí. A kdyby dotyčný, od kterého bychom něco potřebovali, odpovídal, že on je jen nepatrný a nic nemůže, asi bychom byli i zklamaní, že nejedná podle svého postavení.

Jakkoli Ježíš říká „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen,“ z předchozích slov se zdá, že tu snad je nějaká souvislost i se zbytkem našeho života, že není jedinou kvalitou schopnost se ponižovat. Pokud by někdo na poslední místo patřil, tak ho asi nikdo dopředu nepovede jen proto, že si sedl, kam mu náleželo. Ta přední místa je potřeba si zasloužit, jen není dobré si jimi být jist – i když se účastníme všech úklidů kostela a pomáháme s farním táborem a nexeroxujeme si v práci své soukromé věci a nikdy by nás ani nenapadlo být nevěrní, pořád je možné, že tu nejsme ti nejvíc nejlepší. To může posoudit jedině Bůh. 

A o to možná jde. Ne o to, že se mám dělat menším a menším, až se stanu trpaslíkem, ale o to, že si mám být stále vědom, že o druhých nevím vůbec nic. Ani tehdy, kdy někdo do kostela zavítá jednou za měsíc a slýcháme ho mluvit obhrouble. Vzpomeňme na chudou vdovu s jejími dvěma drobáky. V Hospodinových očích měly větší cenu než mnohonásobně větší částky od bohatých. Možná je občasná návštěva kostela našeho známého projevem větší víry a odhodlání, než naše vysávání koberců a ministrování. Není to jen výchova, co člověka ovlivňuje. Máme problém najít všechny vlivy, které na nás působí, sami u sebe, třeba když na sobě chceme pracovat. Tím méně můžeme mít představu o tom, čemu je vystaven někdo jiný.

Povyšovat sám sebe znamená ponižovat druhé. A to prostě nesmíme. Samozřejmě chodit do kostela je dobré a klít je špatné, ale co se děje v srdci člověka, jaké bitvy svádí a kolik prostoru Bohu dává, to posoudit nemůžeme. Možná bychom se neměli vůbec nikam hnát. Možná bychom měli společně zůstat stát u dveří a nechat na Pánu, ať si nás rozesadí. Nechceme ho přece urazit tím, že ponížíme kohokoli z jeho přátel.

 

 


 

 

22. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29)
Pokořuj se, a před Pánem nalezneš milost.

Čtení z knihy Sirachovcovy.
   Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím. víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.
   Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích. 

Žl 68(67),4-5ac.6-7ab.10-11
Odp.: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem a veselí se v radosti. Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, jeho jméno je Hospodin.
Odp.
Otec sirotků, ochránce vdov je Bůh ve svém svatém příbytku. Bůh zjednává opuštěným domov, vězně vyvádí k šťastnému životu.
Odp.
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, vzkřísils je, když zemdlelo. Usadilo se v něm tvoje stádce, ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože!
Odp.

2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a
Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil.
   Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.

EVANGELIUM Lk 14,1.7-14
Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."