Co jde stihnout za pět dní dovolené s pár eury v kapse?

V polovině prázdnin se mi podařilo zlomit si malíček u nohy. Drobný úraz, který vás ale na šest měsíců dost omezí. Nemůžete moc chodit, a to se potom špatně cestuje, jezdí na tábory nebo do hor, kde trávím obvykle prázdniny nejraději. Po čtyřech týdnech mi na prohlídce řekli, že mohu na lehké procházky po městě. Výborně, napadlo mě. Takže kam vyrazím? Odpověď se nabízela sama. V Německu si od začátku prázdnin můžete koupit měsíční jízdenku po celé zemi za devět euro, která platí na všechny regionální spoje a MHD. To znamená, že je cestování rázem podstatně levnější a hlavně pohodlnější. Přišlo mi vždycky celkem složité zorientovat se ve veřejné dopravě cizích měst. Sbalila jsem si tedy krosnu a ve středu brzy ráno jsem s dvěma kamarádkami vyrazila do Berlína. 

Dorazily jsme kolem jedenácté dopoledne a jely rovnou na ubytování, které jsme si zařídily předem přes Airbnb. Jely jsme celkem daleko od centra a kvůli opravám v metru jsme musely několikrát přesednout na autobus, což bylo složité a zabralo to podstatně víc času, než jsme čekaly. Naštěstí jsme neměly moc plán, takže nám zdržení se cestováním po Berlíně tolik nevadilo. Jakmile se nám podařilo ubytovat, vyrazily jsme zpátky do centra. Začaly jsme Braniborskou bránou, a ačkoliv pohled na ni kazí silnice, která vede bezprostředně za ní, parky v pozadí  turisté a cyklisté kolem ní to trochu kompenzují. Zvlášť v porovnání s Vítězným obloukem v Paříži, kolem kterého vede obrovský kruhový objezd, je prostor kolem Braniborské brány krásný. 

V příjemné docházkové vzdálenosti je Říšský sněm, jehož honosnou budovu rozhodně stojí za to vidět, i proto, jak důležitou roli hraje v německé historii. Popojdete-li kousek parkem, dostanete se potom k památníku věnovaném Romům a Sinthiům, které systematicky vyvražďoval nacistický režim. O několik desítek metrů dál stojí památník postavený na připomínku obětí, které byly vyhlazovány kvůli své sexuální orientaci. Oba působí velmi decentně a vkusně. 

Poslední památník, který jsme navštívili, je věnován všem obětem holokaustu. Ten je neznámější, jde o několik stovek tmavých kvádrů různé velikosti, na kterých původně měly být napsány jména obětí, z čehož nakonec sešlo. Na památník je fascinující pohled, ale zároveň není úplně snadné se dostat k informacím, co je to vlastně zač. Jako Evropanky jsme dobře znaly tragédii, kterou připomíná, ale na místě cizince, který se třeba nezajímá o historii, bych netušila, k čemu, mimo hezkou fotku na Instagram, vlastně slouží. Oproti předchozím dvěma památníkům chybí jakékoliv informační tabule, příběhy, nebo umění, které by na myšlenku památníku poukazovalo. Někde na okraji u silnice je sice tabule, která odkazuje na podzemní muzeum, ve kterém už se sice dozvíte všechno potřebné, ale obávám se, že většina turistů ho snadno přehlédne. Osobně považuji za neuvěřitelně důležité připomínat si dění druhé světové války a cením si toho, jak se Němci vyrovnávají se svojí historickou vinou, z tohoto místa jsem ale měla pocit, že ani zdaleka nevyužívá svůj potenciál.

Po projití se kolem památníků jsme vyrazily na Museum Insel, což je ostrov, na němž stojí mnoho muzeí. Kolem je množství krásných historických budov a na jejich schodech a v prostoru mezi nimi posedávají místní i turisti a užívají si krásného počasí i místa. 

Posledním místem, kam jsme se chtěli podívat, je East Side Gallery. Zbytky Berlínské zdi, které zdobí obrazy spojené s tehdejší dobou a jsou současně odrazem doby dnešní.

Na večer jsme se přesunuli už jen na výbornou zmrzlinu do jedné z bohémských čtvrtí Berlína, kde jsme byli v obklopení second handů, antikvariátů a budov s vyvěšenými duhovými vlajkami. Pocit vděčnosti za svobodu se s každým místem jen a jen zesiloval. Není mnoho míst, kde je hranice mezi svobodou a nesvobodou natolik zřejmá. Jakmile jsme si tuto jedinečnou atmosféru dostatečně vychutnaly, vyrazily jsme zpět na ubytování, protože další den brzy ráno jsme vyrážely poznávat další kouty Německa.

Dalším cílem naší cesty byl Hamburk. Tam jsme dorazily opět kolem jedenácté, uložily jsme si věci do úschovny na nádraží, které bylo extrémně špinavé a přeplněné. První dojem tedy nic moc. Bohužel se nezměnil ani při poznávání města. Několik hezkých budov, přístav, připomínka Beatles, ale celková atmosféra byla buď příliš komerční, nebo děsivě zanedbaná. A takoví byli často i lidé, které jsme potkávaly. Na jedné straně přepych a na druhé mnoho lidí vybírajících popelnice, spících před budovou hlavního nádraží, nebo oblečených v pouhé noční košili. Nejzajímavější památkou byl bezpochyby kostel vybombardovaný za druhé světové války, který již nebyl obnoven. Později odpoledne jsme se přesunuly k jezeru Alster See. Říkaly jsme si, že tam už není co zkazit. Jezero přece hezké být musí. Jo, jezero pěkné bylo, výhled za ním také, ale park byl celý poházený nedopalky od cigaret, o trávě se nedalo mluvit a ani náznaky jiné přírody se nám nepodařilo najít. 

Proto jsme odsud po nějaké době raději odešly do restaurace specializované na hamburgery. Protože nedat si hamburger v Hamburgu by jednoduše byla chyba.

Po večeři jsme vyjely na ubytování za kamarádkou mého kamaráda, kde jsme měly domluvené přespání.

Brzy ráno jsme opět vstaly, sbalily se a vydaly na cestu. Tentokrát jsme jely regionálními vlaky z Hamburku až do Mnichova. Ihned první spoj byl zrušen, proto jsme jely až následujícím, ale další vlaky už naštěstí žádné zpoždění nenabraly. Přesto jsme dorazily do Mnichova až v pozdních nočních hodinách, za sebou jsme měly tisíc kilometrů, asi pět přestupů, cestu na sedadlech i v zavazadlovém prostoru, protože to bylo poslední volné místo, kde bylo možné se posadit, byť na zemi. Pokud rádi cestujete vlakem, poznáváte nové lidi a sledujete svět kolem sebe, dokážete si téměř osmnáctihodinovou cestu užít.

Po příjezdu jsme se dost komplikovaně přesunuly na ubytování ke kamarádčinu bratrovi a okamžitě usnuly.

Ráno jsme si vychutnaly, že jsme se mohly konečně dost vyspat, a jakmile jsme trochu zkrátily deficit z cest, jely jsme se podívat do Koncentračního tábora Dachau. Připomenutí tragédií, která se na tomto místě odehrávala, byl jedním z nejsilnějších zážitků, které jsem zažila. Celý objekt je upraven tak, že si dokážete velmi dobře představit, co a jak vypadalo. Skrze informace, čísla, která představují jednotlivé zničené životy, příběhy a názornou ukázku ubytovacích bloků, vězení, krematoria i plynové komory, poznáváte tu nekonečnou míru utrpení. Mlčky odcházíte a uvědomujete si, jaké štěstí máte, že odejít vůbec můžete.

Potom jsme dojely zpátky do Mnichova, kde jsme si ještě stihly prohlédnout zámeček Nymphenburg a náměstí Königsplatz. 

Další den ráno nás probudily kapky deště. Sbalily jsme se a čekaly až déšť alespoň trošku poleví. Jakmile jsme vyrazily, stejně jsme pořádně zmokly, což upřímně pobavilo řidiče hned v prvním autobusu. Jeho úsměv je dost nepopsatelný. Dojely jsme na hlavní nádraží uložit si zavazadla do úschovny, což se nám nepodařilo prostě proto, že všechno byly zaplněné. Vyjely jsme do centra tedy s kombinací berle a krosna. To nakonec, kvůli deštivému počasí, vůbec nevadilo, protože jsme se vydaly na Mariensplatz, kde jsme si prohlédly radnici a potom se stejně schovali před deštěm do restaurace, kde jsme si daly kebab. Jakmile se trochu vyjasnilo, prohlédly jsme si Frauenkirche, který stojí určitě za to navštívit. Na konci naší cesty už jsme si jen sedly do kavárny a vychutnávaly si poslední chvilky našeho výletu.

Přemýšlely jsme, co bylo dobré a co bychom naopak změnily. Radost z cestování a poznávání nových míst rozhodně převažovala nad několika slabšími místy. Naše radost pramenila z rozmanitosti, z nádherných památek, přírody, z počtu cyklistů, i z takových drobností jako pobavený úsměv řidiče, přání brzkého uzdravení, nebo náhodných⁷ milých small talků. Změnily bychom asi jen drobnosti. Koupily bychom si dřív jízdenky z Prahy do Berlína, protože kupováním na poslední chvíli byly zbytečně drahé. Přesto se veškeré výdaje vešly pod dva a půl tisíce. Doplním jen, že do nich nepočítám výdaje z knihkupectví, protože tím by se částka podstatně zvedla a uvědomuji si, že je to místo, kde utrácím rozhodně nadprůměrně. Na závěr ještě jedna rada. Pečlivě si vyberte, s kým pojedete. Dobrá společnost je tím nejlepším předpokladem pro nezapomenutelný výlet.