Když se kácí les, lítají třísky

Každý z nás zná ten pocit, kdy přišel do důvěrně známého lesa a les tam nebyl, jen paseka s nevzhlednými horami klestu a pařezy, které pomalu zarůstaly kopřivy a ostružiny. Většina se při takové zkušenosti rozčílí a haní lesáky z hrabivosti a podobných nešvarů, jak je to ale doopravdy? Proč se kácí les, jak je to s kůrovcem a co s naší přírodou dělá sucho? Na tyto otázky v našem rozhovoru odpověděl Ing. Petr Sýkora, který se dopady globální klimatické změny zabývá.

Lidé vnímají kůrovce jako moderní katastrofu, možná spjatou s naším špatným chováním k přírodě. Je to pravda, nebo tu byl vždycky?

Rozhodně nejde o nic nového, kůrovec tu byl vždy, i když pravda, ne v takovém množství jako teď. Když budete číst staré lesnické knihy, bude se v nich dokonce hovořit, že kůrovec je „doktor lesa“. Ten výraz může dnes působit trochu úsměvně s ohledem na kalamitní plochy, které teď díky kůrovci zejí prázdnotou. Pravda je ale taková, že kůrovec opravdu plní jakousi funkci doktora. Primárně totiž napadá stromy, které jsou oslabené a chřadnoucí, vyhledává je a živí se na nich. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je jednoduchá: takové stromy mu prostě voní. Zdravý a vitální smrk je schopen se napadení kůrovcem ubránit; pokud kůrovec napadne zdravý strom, je zavalen pryskyřicí a usmrcen. 

Takhle to funguje, je-li početní stav kůrovce na nějaké přirozené úrovni. Pokud ovšem dojde k přemnožení (jako se to stalo nejen v České republice), ani zdravé a vitální stromy nejsou schopny se takovému napadení ubránit. 

Současnou kůrovcovou krizi u nás pak dále posílil i vliv globální klimatické změny, která od roku 2015 opakovaně způsobuje suché roky. Nedostatek vody v krajině výrazně oslabuje smrkové porosty zejména v nižších polohách, kam byl smrk historicky sázen, i když sem nepatří. Takto oslabené porosty pak byly pro kůrovce hotový ráj a tak došlo k masivnímu nárůstu kůrovcové populace, navíc vysoké teploty a mírná zima působí na vývoj kůrovce velmi pozitivně, a tak není výjimkou, že ročně v nižších a středních polohách kůrovec stihne namísto dvou generací generace tři až čtyři. Takto velké populaci se již nedovedou ubránit ani zdravé porosty, a jelikož v ČR je smrk jednou z nejzastoupenějších dřevin, kalamita je na světě.

Byly dřív také takové kalamity, nebo se příroda dokázala bránit?

Když se podíváme do historie, zjistíme, že kůrovcová kalamita není první, která postihla české lesy. Mezi ty největší patří asi mnišková kalamita, kdy bekyně mniška na začátku 20. století způsobila velké holožíry na smrkových porostech. Tehdy vypadaly lesy dost podobně jako dnes po kůrovci. 

Mohli byste namítat, že tehdejší lesníci udělali chybu, když zdecimované plochy po mnišce opět zalesnili smrkem, který teď opět zdecimoval pro změnu kůrovec. S tím bych ale asi úplně nesouhlasil. Tehdejší lesník nemohl tušit, že v budoucnu bude něco jako klimatická změna, smrk zde rostl bez větších problémů po generace a stejně jako dnes byl jednou z nejvíce využívaných dřevin pro dřevozpracující průmysl a dával za relativně krátkou dobu dobrý zisk. Sázet smrk tak bylo z pohledu tehdejších lesníků v pořádku a já bych jim to nevyčítal. Kalamity jako takové byly a budou vždy, tomu se asi nedá ubránit. 

Dnes už víme, že zakládání a pěstování lesa v tzv. monokulturách není dobrý způsob. Takové porosty jsou náchylnější k biotickým i abiotickým škodlivým činitelům a jsou méně stabilní než porosty smíšené a strukturně bohatší. Staří lesníci si toho ale byli také vědomi, a dobře věděli, že pokud chtějí pěstovat smrk v monokulturách, musí dodržovat jedno důležité pravidlo: čistotu (hygienu) lesa. To znamenalo, že pokud se objevila jakákoliv nahodilá těžba (vývraty, zlomy, kůrovcové stromy atd.), musela být co nejdříve odtěžena a vyvezena z lesa. 

Toto pravidlo ovšem dnes již není moc dodržováno a jeho porušení mělo velký vliv na průběh kůrovcové kalamity. Osobně viním za celou krizi hlavně Lesy ČR s.p., které v době, kdy se mělo nejvíce kácet a asanovat napadené dříví, soutěžily nové zakázky pro akciové společnosti, které pro LČR zajištují práce v lese. To zapříčinilo namnožení kůrovce a prohloubilo celou kůrovcovu krizi do současných rozměrů. Věřím, že kdyby tehdy LČR dokázaly pružně a efektivně reagovat, nemusela být kůrovcová kalamita tak veliká.

Občas je slyšet, že část odborníků je pro kácení, část pro přirozený průběh. Z čeho ty rozdílné přístupy vycházejí? Mají oba své opodstatnění a své místo, třeba v různých lokalitách?

O tom, zda kácet nebo nekácet, se vedly spory nejvíce při řešení kůrovcové kalamity v NP Šumava. Odborná lesnická veřejnost byla tehdy spíše pro vykácení a odvoz, správa NP a ochranáři pro přirozený průběh, tj. sukcesi. Jednalo se tehdy hlavně o první zónu NP, která je ze zákona bezzásahová. Ovšem velikost bezzásahové zóny byla hlavní příčinou toho, že je dnes Šumava z velké části bez vysokého lesa. 

Takže zda kácet či nekácet se bude řešit pořád. Dle mého názoru je na místě nekácet tam, kde chceme zajistit návrat k přirozenému lesu, tj. první zóna NP, v hospodářském lese je na místě provádět zdravotní výběr - vytěžit poškozené stromy, které nám mohou způsobit rozsáhlé poškození celého lesního komplexu (a jsou i bezpečnostním rizikem).

Vykácené svahy lidé vnímají jako pohromu. Je to tak skutečně? Nepřináší tahle radikální obměna i něco dobrého?

Je jasné, že nikomu se nelíbí pohled na vykácený svah tam, kde byl předtím les. Je to celkem logické, vždy je hezčí pohled na zelený svah plný vysokých a statných stromů než na pařezy a opad, který tam po těžbě zbyde. Musíme si ale také uvědomit, že les se pěstuje z nějakého účelu: dopěstovat stromy do mýtní zralosti, vytěžit, zpeněžit a založit les nový.* Je to normální cyklus hospodářského lesa. 

Těžba v příkrých svazích však má své technologické i pěstební omezení. Tohle upravuje i lesní zákon, který nedovoluje dělat široké holé seče ve svazích. Jde tu hlavně o riziko možné půdní eroze, která může odlesněním vzniknout. Toto omezení v šíři holé seče však neplatí u kalamitních porostů, jelikož při kalamitě se na velikost seče nehledí. Těží se vše, co je poškozeno nebo napadeno, a to z důvodu zamezení dalšího šíření. Takto velké seče i ve svazích však přináší možnost změny druhové skladby, která by jinak trvala o dost déle, jelikož by obnova stávajících porostů byla o dost pomalejší.

Jaké stromy se sází na vykácená místa?

Vždy záleží, na jaké lokalitě chcete sázet. Nejde si myslet, že dub z Jižní Moravy můžete vysadit v Krkonoších, to prostě nejde. O tom, kam můžete vysadit který druh, pojednává speciální vyhláška Ministerstva zemědělství. Vždy se musí respektovat ekologické nároky dřeviny a stanoviště. 

Nebudu tvrdit, že smrk se už nesází a sázet nebude, myslet si to je hloupost. Smrk nadále zůstává hlavní hospodářskou dřevinou a ještě jí dlouho bude. Ve vyšších polohách je doma, patří tam, tak proč ho tam nesázet. Otázka je, jestli je ho vhodné sázet ve středních polohách, a pokud ano, tak v jakém zastoupení. Velmi často se smrk nahrazuje bukem, ten ale také začíná bojovat se suchem, stejně jako smrk.

Pokud se těží v blízkosti našich domovů nebo letních sídel, neseme to zvlášť těžce. Jak dlouho trvá, než místa ztratí charakter měsíční krajiny a zase budou vhodná na procházky?

Je logické, že pokud jsme byli zvyklí chodit dvacet let na procházky čistým vysokým smrkovým lesem, neseme velmi těžce skutečnost, že ten les tam najednou není. Vykácení lesa je vždy veliký zásah do krajinného rázu. 

V dnešní době už lidé nevnímají, že les se sklízí stejně jako pole, jen s tím rozdílem, že zemědělec sklízí každý rok a lesník jednou za sto let. Kalamitní plochy jsou trochu něco jiného, mají totiž daleko větší rozměr než by tomu bylo při cílené těžbě. 

Co ale považuji za důležité a lesní zákon to vlastníkům lesa přikazuje je to, že každá vytěžená plocha se musí do dvou let zalesnit, pokud není stanovena výjimka (např. kalamitní holiny). To je nesmírně důležité, protože jinak bychom už žádné lesy neměli. Máme tedy jistotu, že každý vytěžený kus lesa bude znovu zalesněn a zase bude kam chodit na procházky. Ovšem vysokým lesem se budou procházet až naše vnoučata. Charakter měsíční krajiny místo ale ztratí daleko dříve, prakticky hned potom, co se na pasece objeví nové stromky.

Co můžeme pro zachování krásy lesa udělat my? Je něco, co si možná ani neuvědomujeme a lesu to škodí?

Hlavně si musíme vážit toho, že i přes všechny problémy s kůrovcem, suchem, větry pořád nějaké lesy máme a není jich málo, naopak. Můžete se přihlásit na jarní zalesňování a pomoci lesníkům navrátit stromy tam, kam patří a kde kvůli kalamitě nejsou. A pak tu máme na první pohled samozřejmost - neodhazovat odpadky po lese (PET lahve, sáčky, sklo aj.); vždycky mě rozčílí, když vidím, že se pořád najdou lidé, kteří odvezou do lesa ledničku, pneumatiky a jiné věci. 

A důležité taky je zamyslet se nad tím, jak se k lesu (a celkově ke krajině) chováme, když ho využíváme, protože uvědomění si toho, že možná děláme něco špatně, je ta největší pomoc, kterou můžeme lesu poskytnout. 

Autorem všech fotografií je Kateřina Sedláčková.

*POZN.: Zde je na místě připomenout, že naše lesy jsou tak krásné a průchozí jedině zásluhou lesníků. Kdyby měly přirozený vývoj, těžko byste se do nich šli procházet nebo hledat houby.