Už mnoho let mi v Otčenáši chybí jedna položka. Prosím o odpuštění Boha, připomínám si, že i já mám odpustit lidem, kteří mi ublížili… ale to, co mě většinou nejvíc trápí, totiž aby mi odpustili ti lidé, kterým jsem ublížila já, o to se v Otčenáši neprosí. Nejsem takový střelec, abych si upravovala text základní křesťanské modlitby, ale pokaždé si ten deficit uvědomím a beze slov tam svou velkou prosbu vložím. 

Zdroj: Flickr

Pro mezilidské vztahy je odpuštění důležité. Jednak potřebujeme, abychom my sami odpustili těm, u kterých vnímáme, že nám ublížili. Možná nám ani ublížit nechtěli, možná to je jen hloupá souhra okolností, že nás jejich slova či činy zranily. Ne vždy odpouštíme velký zlý skutek na nás spáchaný. Velmi často jen opouštíme svou představu, že nám někdo chtěl ublížit. Vzdáváme se nároku na to, aby se druhý kál a omluvil se nám. Připouštíme, že tuhle ranku si musíme olízat a nechat zahojit sami, že nám s tím nikdo nepomůže. I tam, kde není reálný viník, je třeba někdy odpustit – tomu imaginárnímu viníkovi v naší mysli. A někdy je to hodně těžké. Někdy je lehčí odpustit nevěru (vědomý vážný skutek proti nám) než roky zvedání nebo nezvedání záchodového prkýnka (nevědomé chování, které nám ovšem pije krev a jednou už nás vážně přivede do hrobu). 

A jindy naopak potřebujeme, aby někdo odpustil nám. Možná jsme opravdu udělali něco nehezkého. Řekli jsme, co jsme neměli, nepřišli jsme, kam jsme přijít měli. A někdy potřebujeme, aby nám druhý odpustil, i když my sami jsme mu ublížit nechtěli a ani si nejsme vědomi nějaké nedbalosti. Ale on se na nás zlobí, má pocit, že jsme ho hrozně ranili. A my se třeba ani nemáme za co omluvit, protože jsme objektivně nic špatného neudělali, ale jeho odpuštění si hrozně moc přejeme. A komu jinému se s tím svěřit, než Otci nás obou? A tak pokaždé, když se modlím Otčenáš, tam tuhle bezeslovnou prosbu vkládám a vysílám ji k Bohu. V tom zlomku vteřiny je zhuštěno: Prosím, dej, ať mi odpustí ti, kterým jsem vědomě (kolikrát člověk ví, že zraní, ale má dobrý důvod přesto mluvit nebo konat dál – vždyť zranění jsou nedílnou součástí toho, že jsme si s druhými lidmi blízko) i nevědomě ublížila. Prosím, dej jim poznat, že jsem jim ublížit nechtěla.  
Apoštol Lukáš nám podává svědectví, že Ježíš nám slíbil splnění našich proseb. Hezky se to poslouchá, i když argumentace je taková drsná. Dobro se nekoná proto, že je to správné. Dobro se koná, protože žadatel nedá pokoj. Dokonce se lidé ukazují jako zvlášť nevychovaní a protivní. Aby Izraelec nedal prosícímu sousedovi chléb bez ohledu na denní dobu, to je nemyslitelné. Vždyť by měl ráno z ostudy kabát. A Ježíš tvrdí, že pokud se tento nevlídný spáč nakonec rozhodne sousedovi chleba pro hosty dát, tak to není z přátelství nebo z dobrého vychování, ale protože nemůže spát, dokud mu někdo mlátí do dveří. A argumentuje, že když se my lidé chováme takhle, tím spíš rupnou nervy Bohu a dá nám, co si přejeme. A my doteď mysleli, že Bůh nás má rád a dává nám, oč prosíme, protože s námi spolupracuje na našem poznání toho, co je dobré, a tedy nás dovedl k tomu, že si přejeme to, co je správné a co nám dát chce. A on jen nesnáší lidské kvílení a ukecávání… 

Potíž je, že Bůh někdy naše přání nesplní, ať křičíme sebevíc. A není v tom žádné pravidlo. Není to tak, že by nám nedal lásku spolužáka Pepy, neboť je to lehkomyslník, zatímco do srdce spolužáka Vaška by vložil horoucí cit k nám, neboť je to chlapec pracovitý a zbožný. Někdy nám – a úplně vidíme jeho úsměv „když myslíš, že je to dobrý nápad“ - splní naše nedomyšlené přání a my si pak rveme vlasy a marně fňukáme, že jsme to tak nemysleli. A někdy prosíme o něco, co by mělo být i v jeho zájmu, prosíme roky a nedostaneme nic. A nevíme proč. Byli jsme připraveni žít krásný křesťanský život k jeho slávě a on nám nedal ty základní věci, které dává každému, a my teď místo radostného konání dobra bojujeme s bolestí a všechno nás stojí o tolik sil víc, protože nechápeme… 

A tak je ještě jedna oblast, kdy můžeme cítit potřebu odpouštět a prosit o odpuštění. Když Bůh naše prosby splní a něčí jiné ne. Prosili jsme o čtvrté dítě, abychom měli krásnou velkou rodinu, a dostali je. A přátelé prosili o děti, nakonec už jen o jediné dítě, a žádné nepřišlo. Nechápeme, proč to tak je. Ano, příroda. Ale přece komunikujeme se Stvořitelem, jeho Syn nás učil prosit za sebe i za druhé, uzdravoval lidi z docela běžných nemocí… tak proč tak zásadní prosby někdy nevyslyší? Proč to není tak, že kdo se nemodlí, musí se postarat sám, a kdo Boha hezky poprosí, dostane, oč žádal? Proč nás Bůh vyzývá k prosbám, ale pak některé z nás zkouší svým mlčením? A pokud naše prosby splnil, jak se máme podívat do očí těm, jejichž prosbu přešel? My přece víme, že oni by si ten dar zasloužili mnohem víc než my… A tak se snažíme být vděční za to, co jsme dostali, a nezranit ty, jejichž modlitby nebyly vyslyšeny.

Bůh má sluch dobrý, nemusíme se bát, že by přes náš hlasitý křik neslyšel druhé. Nemá smysl se na něj přestat obracet, abychom k sobě nestrhávali jeho pozornost a zbyla mu kapacita pro ostatní. Sám nás pobízí, ať mu své prosby předkládáme. Můžeme, samozřejmě, prosit víc za druhé než za sebe. Ale to jde, pokud jsme sami. Za své rodiče a děti pochopitelně prosíme. A dobro pro ně je darem pro nás. Neunikneme tomuhle složitému propletenci. A nezbývá nám než volat k Bohu, ať dá každému sílu jeho zkoušky ustát. Ať těm, které obdarovává, přidá pokoru, aby nezapomněli, že je to dar. A těm, jejichž trpělivost testuje, ať dá sílu a důvěru, že je ani v té chvíli neopustil. A předkládat mu všechny ty, které prosit nikdo nenaučil a nemají okolo sebe nikoho, kdo by se za ně přimlouval. Vždyť i oni mají velké a tisíce malých starostí a pomoci Boží je jim třeba. Jsme tu všichni spolu a nemůžeme odejít bezstarostně spát po dobré večeři, pokud náš soused má nedostatek chleba. Pane, buď s námi, sytými i hladovými, vděčnými i zpupnými, buď s námi, když máme oči otevřené pro bolest druhých, i když ji vidět nedokážeme. Dej nám sílu a ochotu si navzájem odpouštět. Tobě to problém nedělá, ale my s tím leckdy hodně bojujeme. Tak alespoň tlučeme na Tvé dveře a prosíme, slyšíš? 
                                                                                                                                                               

                                                                                                              
17. neděle v mezidobí 
1. ČTENÍ Gn 18,20-32 
Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mí mluvit. 

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 
  Hospodin řekl: "Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět." 
  Tři mužové se odtamtud vydali na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: "Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých, chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?" 
  Hospodin řekl: "Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých v městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu." Abrahám se ujal slova a řekl: "Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?" (Hospodin) odpověděl: "Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět."     (Abrahám) pokračoval v rozmluvě s ním: "Snad jich tam najdeš jen čtyřicet." Odpověděl: "Neudělám to kvůli čtyřiceti." 
   (Abrahám) řekl: "Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mi mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet." 
  Odpověděl: "Neudělám to, najdu-li jich třicet." 
   (Abrahám) řekl: "Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet." 
  Odpověděl: "Nezahubím kvůli dvaceti." 
   (Abrahám) řekl: "Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset." Pravil: "Nezahubím kvůli deseti." 

ŽI 138(137),1-2a.2bc+3.6-7ab.7c-8 
Odp.: Když jsem volal, Hospodine, vyslyšels mě. 

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. 
Odp. 
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu. 
Odp. 
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Když procházím soužením, zachováváš mi život, proti hněvu mých nepřátel napřahuješ ruku. 
Odp. 
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj! 
Odp. 

2. ČTENÍ Kol 2,12-14 
Bůh nás oživil zároveň s Kristem. Odpustil nám všecky hříchy. 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. 
Bratři! 
Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili, jak velikou moc má Bůh, který ho vzkřísil z mrtvých. 
I vás, když jste byli mrtví pro své hříchy a když vaše tělo bylo neobřezáno, zase oživil zároveň s ním. Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž. 

EVANGELIUM Lk 11,1-13 
Proste, a dostanete. 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky." 
  Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved' nás v pokušení." Řekl jim dále: "Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: 'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. 
  Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! "