Z Českého lesa do Jižních Čech za den a půl

Už v dubnu mi bylo jasné, že po maturitě mě čekají zřejmě nejdelší prázdniny v mém životě, a proto by bylo dobré začít spřádat plány trochu s předstihem. Dlouhodobě se řídím pravidlem, že nejlépe strávený čas je ten na kole a ve skautu. Na první z možností jsem si už z kraje jara vymyslel cestu z našeho letního tábořiště u Domažlic do Veselí nad Lužnicí. V plánu byl původně návrat do Prahy, ale po rychlé úvaze, kdy jsem si uvědomil, že většinu cest okolo hlavního města mám projetou, padla volba právě na Jižní Čechy s navazujícím vlakovým spojením domů. 

Celou cestu dlouhou zhruba 250 km jsem plánoval „zdolat“ sám, protože na rozdíl od jízdy ve skupině se člověk mnohem více zaměří na sebe, na své pocity a veškeré potenciální těžkosti musí překonat bez pomoci. Je to proto do určité míry náročnější na sebepřekonání a vůli než jízda s někým, především tedy pokud se jede takzvaně na těžko, kdy je nutné si s sebou vézt vše, od spaní přes jídlo až po oblečení. 

Cesta započala v sobotu odpoledne, kdy jsem se rozloučil s kamarády, se kterými jsme kontrolovali louku na tábor, a vydal jsem se směrem k prvnímu vrchu, Čerchovu. Poněkud delší dobu jsem na naloženém kole nejel, takže prvních několik stoupání byl nezvyk a trochu dřina, kterou však kompenzovala nádherná příroda. Kilometry celkem obstojně ubíhaly, ale začal se projevovat problém, jehož možnou existenci jsem si uvědomil už ve vlaku z Prahy. Podél hranic s Německem totiž nejsou žádné normální obchody, kde by člověk koupil něco jiného než sladkosti, cigarety nebo alkohol. Hlad mě dohnal k poněkud nelogickému kroku, a to sklesat až do Nýrska, které leží zhruba ve 450 metrech nad mořem, což je asi o 800 méně než bod, do kterého jsem se potřeboval za několik málo kilometrů dostat. 

Nákup byl však naštěstí úspěšný a za chvíli jsem již s předraženým kebabem v žaludku stoupal okolo vodní nádrže nesoucí stejné jméno jako město, ze kterého jsem vyjel, zpět do hor.  Po osmikilometrovém úmorném krpálu jsem stanul pod vrcholem, kde jsem již pokračoval přibližně po hřebeni směrem k Železné Rudě, kde se nacházelo plánované nocoviště. Fascinující byla absolutní absence lidí a naopak přítomnost zvěře, která na jiné návštěvníky lesa nebyla připravena. Zhruba po sto kilometrech za odpoledne jsem se uchýlil do přístřešku u parkoviště a přichystal se na spánek. 

Poněkud netradiční rozptýlení mi nabídlo uprostřed noci policejní auto, vyjíždějící z lesa za plného svitu světel a nemalou rychlostí. Po rychlé snídani jsem vyrazil a podle předpovědi počasí jsem mohl v horizontu několika hodin očekávat celkem vydatný déšť. Obavy se potvrdily a po příjezdu na Modravu začalo dokonce sněžit. V tu chvíli jsem začal zběžně kontrolovat svou bdělost, ale skutečně se vločky usilovně snášely k zemi, kde naštěstí dlouho nepobyly. Jedním z cílů, kterých jsem chtěl ještě dopoledne dosáhnout, byl vrch Javorník, kde jsem nakonec také poobědval. Po projetí několika míst, které jsme s rodinou na kolech před několika lety pravidelně navštěvovali, jsem na hodinkách přepnul navigaci na cestu do cíle. Po kamenitých cestách skrz Šumavu padla volba na asfaltový podklad, na kterém relativně hladké gravelové pláště slušně letěly. 

Kousek za Vodňany jsem od projíždějícího řidiče obdržel sprchu z ostřikovačů přímo do očí. Naštěstí jsem ho na železničním přejezdu dojel a vysvětlil mu, že se to nesluší, načež on značně nejistě a s cukáním při rozjíždění odjel. Odpoledne jsem se po rovných a relativně dobře udržovaných silnicích doklouzal až do Veselí, kde jsem konec výletu spojil s návštěvou prarodičů. 

Musím říct, že tento výlet, ač by se možná někomu mohl zdát fyzicky náročnější, byl jednou z nejvíce osvěžujících věcí za poslední dobu. Pobyt v přírodě, když je člověk úplně sám, příjemně uklidní a vědomí, že není jiná cesta, než to ušlapat, je perfektní. 

Autorem textu a fotografií je Petr Junek.