Kardiochirurg Jan Hlavička: Víra v Boha mi připadala směšná

Čtyři roky chodíte s někým do školy a jste si celkem cizí, nemáte, o čem byste spolu mluvili. Pak dotyčného potkáte po mnoha letech a zjistíte, že se z něj v mezičase stal křesťan a společných témat máte fůru. Najednou i to, co vás odlišuje, lze nahlížet ze stejného úhlu. Pro „rodilého“ křesťana je cesta konverze zajímavá; tohle on nikdy neprožije. Tak se ptá a žasne. A trochu se stydí a říká si, kde je jeho pětadvacetiletý náskok. 

Známe se od gymplu. Nepamatuju se, že by ses tehdy do diskusí zapojoval na straně křesťanů (naše třídní křesťanská sekce byla tehdy dost nesourodá a možná jsme se hádali víc mezi sebou než s ostatními 😊). Tak mě docela překvapilo, když jsem po mnoha letech zjistila, že chodíš do kostela. 

Máš pravdu. Nebyl jsem křesťan a do diskuzí jsem se zřídka zapojoval jako klasický představitel toho militantního ateistického křídla, které karikuje věřící, protože ničemu nerozumí a víra v Boha mu přijde směšná. Byl jsem tele…. Tedy ne že bych dnes nebyl, ale jinak. V tom věku je člověk vždycky na ostří. Ať tak nebo tak. Většinou spíš doleva. Já to měl asi na konzervu, ale bez víry. A na tvůj dotaz, co jsem věděl o víře: málo. Byl to pro mne naprosto nepochopitelný svět. Nebyl jsem schopen ani dělat rozdíl mezi sektou a katolíky. Úplné ticho v hlavě. 

Pletu se, nebo pocházíš z čistě ateistické rodiny? Co jsi tehdy na střední škole o křesťanství věděl?

Jsem z bezbožecké rodiny. Mimochodem, to slovo mě naučil páter Čunek SJ během mé konverze. Vždycky mi přišlo trochu přísné a hodně staročeské. Moje mamka byla pokřtěná husitka, narodila se v roce 1941, takže tenkrát pokřtít dítě v československé národní církvi byl asi jediný bezpečný způsob nějakého postoje. S vírou to bohužel nemělo nic společného, protože nikdo z rodiny mojí maminky nikdy nepraktikoval. S kalichem i bez kalicha. Máma se dokonce dost neuctivě vyjadřovala na adresu katolických kněží a můj křest a svatbu v kostele nesla s hořkostí. Když loni v listopadu umřela na Covid-19, volal jsem urgentně mého zpovědníka Petra Vacíka SJ do Vatikánu, jestli by to mohl promodlit. Řekl jsem, jak to je. Máma nebyla věřící a moc vás ráda neměla. Nevadí, zněla odpověď. To je akutní věc, určitě na to sednu. Mimochodem tu zítra ráno, v neděli, mám bohoslužbu pro české biskupy. Tak ji věnuji tvojí mámě. Takže abych to shrnul: Za moji matičku, která celý život katolický svět nahlížela skrz prsty, sloužil slavnou mši pro české biskupy můj přítel ve Vatikánu. Přebilo to můj smutek a nějak jsem uvěřil na mikrozázrak… 

Táta je asi pokřtěný. Neví o tom, ale je to dost pravděpodobné. Narodil se v katolické Žirovnici. Prý by to rád zjistil, až pojede na hrob svých rodičů tamtéž. Už asi sedmý rok je to „napřesrok“…. K věřícím má hlubokou úctu. Je umělec, a jestli si někdy z něčeho sednul na zadek, tak to byla Vatikánská muzea. Dodnes o tom rád barvitě vypráví. To pozadí je mu trochu proti srsti - zpovědi, hříchy a tak - ale nějak tuší, že za úžasnými uměleckými díly je pravděpodobně něco hodně velkého a ne nějaká povídačka pro hlupáky. 

Než se dostaneme k tomu, jak se kluk z rodiny, kde se o víře buď nemluvilo, nebo mluvilo s despektem, stal katolíkem, pojďme zmínit tvé studium. Po gymplu ses přihlásil na medicínu.

Vždycky mě bavila biologie a medicína byla tehdy z mého pohledu nejtěžší škola. Prostě to bylo hodně náročné, a tedy i výzva....

Co bylo během studia medicíny nejtěžší? Chtěl ses někdy na školu vykašlat?

Nejtěžší byla jednoznačně anatomie. Proto mě také nejvíce bavila. Její přínos jsem docenil až jako chirurg. Obrovské množství informací, které na začátku studia člověku vůbec nedávají smysl; až o pár semestrů později to do sebe začne zapadat. Nikdy mě nenapadlo se na medicínu vykašlat. Ale na konci studia už jsem se nemohl dočkat, až konečně budu doktor a budu moct samostatně pracovat.

Kam jsi pak nastoupil po škole? Učitel jde během studia na praxe, ale když nastoupí na své první místo, už si za práci ručí sám, nikdo mu nekouká pod ruce. To u lékaře asi není, že? Jaké to je, učit se tak dlouho? A za jakou dobu se chirurg stane samostatným?

Mladý doktor pracuje prvních pět let a více pod dozorem starších kolegů školitelů nebo nadřízených. U exponovaných oborů jako je chirurgie, kardiochirurgie, neurochirurgie a podobně se ta doba úměrně tomu prodlužuje. Po atestaci v kardiochirurgii se nedá mluvit o tom, že by kardiochirurg byl zralý na to operovat všechno sám, ten proces je pravděpodobně celoživotní. Já osobně bych se nerad nechal operovat od někoho, komu je pod pětatřicet.

Ale ptala ses, kam jsem nastoupil po škole. 15. března 2001 jsem udělal poslední státnici a stal se tak formálně lékařem a už 1. dubna jsem nastupoval na svoje první místo ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Zpětně to hodnotím jako chybu, měl jsem si udělat tři měsíce prázdnin a dělat něco normálního, například jít pěšky do Říma.

Po nějaké době ses rozhodl české zdravotnictví opustit a přestěhovat se do Německa. Proč?

Po osmnácti letech v české kardiochirurgii jsem se rozhodl, že budu pracovat v Německu. Jednak jsem jako správný český Honza usoudil, že musím na nějakou dobu na zkušenou do světa, a jednak jsem přišel na to, že už se tu nemám co naučit.

V čem vnímáš rozdíl českého a německého zdravotnictví? Co ses naučil ty a co by se měl naučit celý náš systém? A v čem by zase naše zdravotnictví mohlo být vzorem tomu německému?

Nevím sice, jestli oba dva zdravotní systém můžu po třech letech praxe v Německu skutečně srovnávat, ale je tu samozřejmě pár bodů, které jsou velmi zřetelné: 
Zaprvé systém vzdělávání mladých lékařů v Německu je celý perfektně dodržovaný a připravený. Každý lékař dopředu ví, co může očekávat a jak dlouho mu to bude trvat. I když se to podle mých informací v Čechách poslední dobou zlepšuje, pořád je tu hodně nedostatků a mladí lékaři z toho důvodu často utíkají na Západ. 
Zadruhé musím rozptýlit některé obavy: odborná způsobilost německých lékařů je 
srovnatelná s těmi českými. 
A nakonec zatřetí: němečtí pacienti jsou rozhodně sebevědomější, jsou skutečnými partnery lékaře při rozhodování o klíčových věcech a to v Čechách není. I to už se jistým způsobem změnilo. Ale pořád v Čechách vládne jakýsi patriarchální duch. Nebo matriarchální, jak se to vezme. To, co mi u některých mých německých kolegů, zejména z chirurgických kruhů, chybí, je neschopnost učinit rozhodnutí. Všichni jsou nesmírně korektní. Ale současně bázliví. Navíc, střední zdravotnický personál je v ČR na výrazně lepší úrovni. Rozsah jejich znalostí a možností zasahovat do léčby pacientů převyšuje ve všech ohledech německé poměry. A pokud jde o sálové sestry, ty české jsou naprostá světová špička.

Proměnilo se nějak tvé pojetí práce poté, co jsi uvěřil? Je rozdíl mezi lékařem, který nad sebou nevnímá autoritu Boží, a tím, který ví, že vše je v Božích rukou?

Já nevím, jestli se můj vztah k práci nějak změnil s konverzí. Ale tím, že jsem začal chodit ke zpovědi, se mi dostalo podstatně víc zpětné vazby než předtím. To bylo jednoznačně pozitivní. Taky jsem se asi víc začal zabývat etickými problémy, které jsou spojené s kardiochirurgií. Do té doby jsem prostě jen přebíral zažitou praxi... Například důstojné umírání. To, že některé pacienty už prostě není správné operovat atd. Ale nevím, jestli to platí nějak obecně. U mne to tak prostě bylo. Navíc bych řekl, že si rozumím lépe s lidmi, kteří do kostela chodí a neberou náš obor čistě materiálně. To je hodně důležitý aspekt mého profesionálního života.

I v kardiochirurgii jsou chvíle, kdy už operace není jednoznačným přínosem?

Samozřejmě. Jsou lidé, u nichž riziko výkonu převyšuje benefit. Tlak na to, aby se operovali, nesouvisí vůbec s medicínou, ale s ekonomickým přínosem pro nemocnici. A proto jsou některé operace v kardiochirurgii morálně pochybné.

Vrátíme se tedy k tomu, kde nastala ta změna, a jak se z uštěpačného ateisty stal katolík.

Konverze. Když se mě někdo zeptá, od čeho jsem konvertoval (protože se asi očekává, že konverze probíhá jen z jiného náboženského směru), tak s oblibou říkám, že od ničeho ke všemu. Ta cesta začala - možná - už někdy v roce 1982. Tehdy jsme se šli podívat s mámou a sestrou na jesličky do Katedrály. Někdy po Novém roce. Najednou obrovský rozruch, otevřela se hlavní brána a někdo něco hlásil, ozývaly se nárazy do dlažby a matky začaly rovnat děti do řady, jako při nástupu ve školce, když se rozdávají bonbóny. S touhle vidinou jsem rychle zaujal svoji pozici a čekal, jestli teda budou čokoládový, nebo ovocný. Varianta A by byla skvělá! Najednou se ve světle objevila obrovská postava s mitrou na hlavě, v červeném rouchu, všude zlato a berla. Prostě normální Mikuláš, takže pravděpodobnost, že bude čoko opět narostla. Máma nás postrčila dopředu a František kardinál Tomášek nám se sestrou požehnal přiložením dlaně na hlavu. Byl jsem naprosto u vytržení. Úplně jsem zapomněl na pamlsek a tátovi jsem po návratu domů barvitě s rozhazováním rukou vyprávěl o podivuhodné příhodě, jak mi na hlavu šáhnul král. Dodneška si pamatuju, jak máma z kuchyně vše uváděla na pravou míru s takovou zvláštní barvou v hlase, že byla vlastně moc hrdá na to, že nám požehnal… Bylo všeobecně známo, že Tomášek byl na té „naší“, protikomunistické straně.  A i to, že obrovské postavy nebyl, ale v šesti letech je každý dospělák vlastně obr.

Pak dlouho nic, gympl, a pivo s Mikulášem Kroupou. Měla to být, někdy na konci roku 1996, normální nedělní návštěva Café 16 s obvyklými intelektuálními pózami, které nakonec vždy sklouznou k holkám a muzice. Mikuláše znáš, je to zdatný manipulátor. Jinak by nebyl novinář. Takže neděle, trochu nuda. Vzali jsme to přes Nejsvětějšího Salvátora. Halík přišel pozdě, protože umění bilokace dodnes neovládá, a kromě toho je to normální nedochvilník. Jako já. Když ten velký, černý, vousatý chlapík přeběhl před oltářem do sakristie, aby se převlékl, opáčil Mikuláš na můj dotaz „Kdo to byl?“ dost pobaveně: „No kdo? Čert!“

Tenkrát na podzim devadesátého šestého roku jsem poprvé viděl a slyšel člověka, který sice mluvil o věcech, které neznám, ale nějak jsem rozuměl tomu, co říká. Nebyl ani karikaturou jako Otto Katz ze Švejka, ani si intelektuální nedostatečnost nenahrazoval neustálým frázováním, že víra je Bůh a Bůh je láska. Bylo to nesmírně osvěžující a opravdu mi to přinášelo radost. A tak jsem tam pak dvacet let chodil neděli co neděli. Po prvních pěti letech jsem si kleknul. Na jedno koleno. Za rok na dvě. Po dalších třech letech jsem se poprvé pokřižoval a překvapivě to nebolelo. A nakonec jsem se nechal pokřtít… Paradoxně u sv. Ignáce na Karláku. Můj duchovní otec byl páter Čunek, úplně jiná liga: konzervativní katolík s velkým obdivem k Janu Pavlovi II., lyžař a až chlapecky přímý člověk. Naprosto jiný typ zbožnosti. Pokaždé, když vstupuji do toho kostela, vidím devatenácté století jak vyšité. I ta atmosféra při mši byla jak někde na vsi 1880. A to mě, pražáčka a kavárenského povaleče, nějak uchopilo a neslo. Možná je to o povaze, nebo o tom, jak se člověk vyvíjí. Počáteční punk a freestyle a balancování na hraně hereze vystřídá chuť vysadit v zahradě ovocný strom. Tak to bylo se mnou. 

Pokud jde o moji víru: Kolísá. Jako každá, hodně to souvisí s časem, který si člověk udělá na modlitbu a návštěvu kostelíka. Snažím se nemodlit jen, když jsem v nouzi. Taky mě jako lékaře dostává řekněme do rozpaků, když se staří známí ozvou výhradně tehdy, když něco potřebují a udělala se jim někde vyrážka. A potěšilo by mě asi, že brnknou jen tak, že mají radost, vzpomněli si a přejí mi hezký den. 

Ale pokud jde o nouzi: chirurg je nesmírně opuštěná bytost. Jsou situace, kdy je sice sál plný lidí, ale vy nevíte, co uděláte jako další krok, protože TOHLE jste tedy nečekali a nedalo se s tím počítat. Jste sami, nic a nikdo nepochopí, kde jste právě teď. Jak daleko od reality a jak blízko smrti. Tehdy volám o pomoc. Urgentně. Pánaboha. Neříkám: „Vyřeš to!“ Ale jen „Prosimtě, ať tam aspoň vidím a netrhne se to!“ (PS: S Bohem si tykáme. Od začátku to máme takhle nastavený.)

Budu se modlit s tebou, do zásoby. Aby tvá práce posilovala v lidech víru v zázraky, protože ty pro ně často znamená.