Šéfredaktorka řekla, že spolu máme udělat rozhovor. Prý to bude výjimečné, když spolu budou manželé mluvit. Tedy Horáku, za pár dní oslavíš 40. narozeniny a k té příležitosti pořádáme HORÁK 40 FEST, v jehož rámci zahraješ během 4 dnů celý svůj repertoár. Jsi svérázná postava českého divadla a české církve, vyznačuješ se divadlem jednoho herce, které často tematizuje otázky víry. Se svými 4 inscenacemi cestuješ po republice. Co od HORÁK 40 FESTU kromě 4 večírků čekáš?

Že se během 4 dnů ohlédnu za naší tvorbou. Když jsem před deseti lety odcházel ze Slováckého divadla na volnou nohu a do pastorace, bylo mým cílem mít pět představení, která budu nabízet. Jsem skoro tam. A diváci se budou moci podívat na vše, co nabízíme. Je to takové menu.

Když se teď ohlížíš, co vidíš?

Dost bláznivý odchod z jistoty do divočiny. Když končíš na DAMU, chceš angažmá v kamenném divadle a skoro jistě ho nedostaneš. Já jsem ho měl hned. V divadle s největším počtem předplatitelů v republice. Byl jsem tam sedm let a byl jsem tam rád. 

A pak ti přeskočilo.

Pak na mě té jistoty začalo být moc. A přišla ujetá nabídka nastěhovat se do bývalého gotického kláštera v Roudnici nad Labem a něco tam podnikat. Tak jsme tady. Moje divadlo se teď dá sbalit tak, abych s ním mohl jezdit vlakem nebo na motorce.V mezičasech stříhám ovce, krmím včely, vedu disputace v azyláku a v kriminále, v důchoďáku mi říkají pane faráři. Už jsem vzdal jim to rozmlouvat, role jako role. 

Které představení bys komu doporučil?

Demla něžným cynikům. Rybáře těm, co mají rádi humor v evangeliu. Tučňáky dětem, hlavně těm dospělým. Františka chudým v duchu.

Není divadlo jednoho herce osamělé? Není vlastě proti smyslu divadla? 

Čas od času se mívám na jevišti plné zuby. Ale to spíš při zkoušení nové inscenace, když se sám učím, co jsme vytvořili v týmu. Chci svým divadlem především vyprávět příběhy, a to je úplně po smyslu divadla. Jde to k jeho kořenům. Když vyprávím divákům, není žádné představení nikdy stejné. Mění se podle toho, kdo na něj kouká a kdo na něj reaguje. Partner je divák. 

Víš o někom, kdo se zabývá podobným žánrem? Kromě Víti Marčíka?

Vlastně ne. Víťa mě fascinuje svou osobitostí. Inspiruje mě jeho způsob bytí, jak na jevišti, tak v životě. Moc rád se s ním setkávám. A Víťa mi závidí minimalistickou scénografii. Na druhou stranu Marčíci svou velkou výpravu nezapomenou ve vlaku a nemusí si ji pak vyzvedávat v Bohumíně…

Nedávno jeden divák řekl: „Demla jsem nepochopil, Rybáři mě pohoršili, zkusím tu pohádku o tučňácích.“ Myslíš, že provokujeme? Pohoršujeme?

Myslím, že rádi. Nebo ne?

Já myslím, že nakonec vždycky provokujeme míň, než bychom mohli a chtěli. Je jasné, že když se určitých témat určitým způsobem dotkneme, pár lidí to pozlobí. Ale neměli by se zlobit víc, než aby je to vedlo k zamyšlení. 

Ve Slováckém se diváci často zlobili, když si u představení takzvaně neodpočinuli, když u toho museli přemýšlet. Ale mě by nebavilo vyprávět příběhy, které mě nedráždí. Nicméně někomu stačí opravdu málo. I zmíněná pohádka o tučňácích, co se snaží vecpat na Noemovu archu ve třech, i když se berou jenom dvojice, rozvířila otázku, jestli náhodou nepropaguju polyamorii. 

Nejdráždivější inscenace je asi Zapomenuté světlo. V čem?

V Demlově autentičnosti. Zapomenuté světlo napsal čtyři roky po smrti svého velkého přítele a učitele Otokara Březiny, dva roky po smrti své přítelkyně, produkční, organizátorky jeho života, lásky i „matky“ Pavly Kytlicové. Prožívá opuštěnost, zmatek, neporozumění ze strany církve, literární kritiky i přátel. Leží na zemi, kope nohama a řve, aby ho všichni nechali na pokoji.  My to v představení necenzurujeme. Ale od lyrika a od kněze se to nepříjemně poslouchá.

Lidé se mě často ptají, proč jsou všechna naše představení nějak spojená s vírou. Říkám, že jsou tam pro nás prostě velká témata.

Tematizujeme to, co nás zajímá a vzrušuje. Divadlo navíc nemusí obíhat kolem témat víry jako kolem horké kaše, jak se nám to občas děje v životě. Pomocí obrazů a příběhů vtáhne diváka a zprostředkuje mu zkušenost, paradoxní, nahou a syrovou. Nehrajeme pro „zbožné“ ani neobracíme „nevěřící“. Prostě vyprávíme příběhy, co se nám zdají silné. Hrál jsem v kostelích, v divadlech, na festivalech, v jógacentru i na střeše maringotky v lese. 

Chystáme pro tebe další projekt. Moc ti toho zatím neříkáme. Jak si ho představuješ?

Nikdy mi nic neříkáte, když na mě chystáte novou věc. Vím, že to bude o Jobovi a že to bude pro děti. To už samo o sobě je hodně silné kafe. Takže se na to moc těším. 

Za poslední měsíc několik dobrých katolíků vyprsklo smíchy, když zjistili, že režíruji svého manžela. Co jim na to mám říkat?

Ať se uklidní. Uvařit si sám umím, ale sám se nezrežíruju. Zkusil jsem to jednou a málokdo si dovede představit, jaká je to dřina. Případně můžeš říct, že se to děje pod dohledem inkvizice: náš dramaturg je dominikán Filip Boháč. 

O co nám jde? Jednou větou?

O dynamické, autentické, současné křesťanství. Teď ty. O co nám jde? Jednou větou?

O dynamické, autentické, současné divadlo. 

Tak ještě pozvánka. HORÁK 40 FEST, od pondělí 6. do čtvrtka 9. 6. v barokním refektáři dominikánského kláštera, vždy od 19.30. Vstupné se řídí logikou Zaplať, kolik můžeš. Na zdraví!

Se svým manželem Janem Horákem si povídala Zuzana Horáková, fotografie z inscenace Zapomenuté světlo archiv Jana Horáka.