Dana Němcová vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, během svých studiích se stihla vdát a mít tři děti. To, že měla velkou rodinu, jí v nejmenším nebránilo v zapojení se do veřejného dění a naopak to pro ni bylo motivací pro její působení v disentu. Stála u zrodu Charty 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za což byla na šest měsíců uvězněna. Vězení ji v žádném případě nezlomilo a pokračovala ve své činnosti i po propuštění z něj. Silná, zásadová, se stálým úsměvem, otevřenou myslí a s touhou pomáhat všem kolem sebe.

Zdroj: Knihovna Vaclava Havla | Flickr

Dana Němcová se narodila 14. ledna 1934 v Mostě a brzy se po narození se rodina přestěhovala do Chomutova, protože tam Danin otec dostal místo učitele. Její maminka vyrůstala jako sirotek a jejím hlavním posláním se stalo postarat se o rodinu a poté pracovala jako vychovatelka ve školní družině. Dana Němcová o ní říká, že „navzdory tvrdému dětství očekávala, že svět by měl být dobrý a lidé rovněž.“

Po roce 1938 dostala rodina na vybranou, zda zůstat, nebo se odstěhovat na české území, a protože byli oba rodiče vlastenci, odstěhovali se společně se širší rodinou do Brandýsku. Danin tatínek potom dostal místo na Kladně, tam se o něj ale začalo zajímat gestapo, a tak se s pomocí několika úředníků dostal na místo v Novém Městě nad Metují, kde rodina přečkala do konce války.

Dana vyrůstala v nevěřící rodině. V nízkém věku se jí zalíbil jeden mladý kněz, který hrál s kluky fotbal a hokej. Díky němu začala občas chodit do kostela. K víře ji později směroval i profesor Jirza na gymnáziu, který byl vyhozen odněkud z Prahy.

Povahově byla spíš uzavřená. „Ráda jsem poslouchala, co mi ostatní vyprávějí. Lidé se mi hodně svěřovali. Naslouchání a hledání představovalo mou asi nejvýraznější vlastnost v období dospívání.“

Po komunistickém převratu se toho na dotyčném gymnáziu příliš nezměnilo, jen někteří vyučující vystupovali opatrněji. Mezitím studenti zdobili nástěnky na výročí Masaryka a Republiky. Také vždy utíkali z prvomájových průvodů, protože „v mládeži je vždycky určitý vzdor vůči násilí.“

Odsun německých obyvatel Dana přímo nezažila, ale jeho následky sledovala při návratu do Chomutova. Už tehdy to vnímala jako brutální bezpráví. Její otec se angažoval ve prospěch těch Němců, o nichž věděl, že jsou vyháněni neoprávněně.

Po maturitě Dana učila krátce ve vesničce u Chomutova, ale jakmile se dozvěděla, že na Filozofické fakultě existuje obor psychologie, podala si tam přihlášku. K nelibosti rodičů se tam dostala a otevřela se pro ni nová životní etapa. „Jejich očekávání jsem asi nesplnila, nezůstala jsem tou hodnou Danuškou, která se drží své rodiny. Hledala jsem si své cesty, vzpírala jsem se, seč jsem mohla.“ 

V roce 1954 potkala Jiřího Němce, který k nim přestoupil z medicíny; její kamarádka jí o něm poreferovala jako o „blbci a komunistovi“.

Později se s ním začala setkávat na místech, která byla vyloženě nekomunistická, začali si povídat, vyjasnili si, jak to s tím komunismem mají a nakonec se z nich stal sehraný pár. Jiří měl obrovský smysl pro vedení a Dana společně s ním došla k tomu, že se chce nechat pokřtít; sympatické jí bylo i to, že církev byla pronásledovaná a ona měla vždy s utlačovanými a pronásledovanými soucit. O rok později si Jiřího Němce vzala za muže a ještě během studia s měla tři děti, další čtyři se jim narodili později. „Celá naše početná rodina se stala rodinou otevřenou pro další lidi, pro které byla myslím přitažlivá.“

Rok 1968 rodinu zastihl na chalupě ve Studené na Vysočině; Jiří Němec po několika dnech přijel s pasy a rozhodli se emigrovat. Po třech měsících se vrátili zpět, aby mohli být součástí dění, jakkoliv se jednalo o dění pochmurné.

Po roce se Němcovi nastěhovali do bytu na Ječné ulici, který se stal jedním z center disidentského života. V sedmdesátých letech se postupně tvořily undergroundové hudební skupiny, pořádaly se bytové semináře a diskutovalo se o všem možném. Díky těmto kontaktům se mohla v roce 1977 zrodit Charta 77. Ta vznikla jako odpověď na proces s undergroundovou skupinou The Plastic People of The Universe. Underground i disent se dokázal shodnout na tom, že je třeba žádat, aby veřejná moc postupovala podle práva, které se zavázala dodržovat. Společně jezdili na různá soudní jednání a vzájemně se podporovali. Mnoho z nich za to zaplatilo bytovými prohlídkami, nekonečnými výslechy, výhružkami i několika měsíci či lety strávenými ve vězení. Důvody, které Danu Němcovou vedly k její angažovanosti, sama shrnuje takto: „Snažili jsme se před našimi dětmi žít pravdivě. Nikdy jsme jim nelhali a děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat. Děti pro mě byly moji nejlepší partneři. Angažovala jsem se kvůli nim. Aby se za mě nemusely stydět, aby měly šanci jednou žít v nějaké jiné době, aby věděly, že mají svou důstojnost a za něčím si musí stát.“ Později se stala též jednou z mluvčích Charty 77.

V roce 1978 založila společně s dalšími disidenty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, VONS. Jeho účelem bylo usvědčovat režim z nedodržování přijatých mezinárodních závazků, usvědčovat ho ze lži a zasazovat se o ochranu méně známých disidentů z vesnic a menších měst, na které dopadaly represe silněji. Za tuhle činnost skončila na půl roku ve vězení.

V roce 1989 se Dana Němcová zapojila do Občanského fóra a byla zvolena do Federálního shromáždění, legislativní práce jí však příliš nesedla, a proto byla ráda, když se po druhé už poslankyní nestala. Po revoluci byla několik let předsedkyní a členkou Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové, k zapojení se v něm uvádí: „Vždycky mi šlo o  bližní, kteří trpěli nějakou křivdou, k nimž osud nebyl dost laskavý. Proto jsem se zajímala o lidská práva ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných anebo třeba později o uprchlíky. Proto jsem se pustila do práce ve Výboru dobré vůle - Nadaci Olgy Havlové.“

 

Článek vychází převážně z knihy, kterou velmi doporučuji k přečtení: Děj se co děj, nemáte se čeho bát Jan Horník (ed.), Dana Němcová Nakladatelé: Torst, Ústav pro studium totalitních režimů 2021