Čtete knihu oblíbeného autora a najednou zjistíte, že s ním tentokrát nemůžete souhlasit. Můžete knihu odložit a k jeho dalšímu dílu přistupovat s nedůvěrou. Nebo můžete své připomínky sepsat, podělit se o ně na místě k tomu určeném a napjatě očekávat, co vám autor odpoví. Samozřejmě za předpokladu, že nesouhlasíte s autorem dosud žijícím. Alveryonovi se něco nezdálo na poslední knize Pavla Hoška. Posuďte sami, jestli jsou vám bližší jeho výhrady, nebo vysvětlení autora knihy.

Zdroj: Flickr.com

Vít Alveryon Raška

Knížky chytrých lidí o mých oblíbených spisovatelích jsou většinou jako nádherná setkání. Co může být lepšího, než vidět oblíbeného autora nasvětleného zase z jiných úhlů a radovat se – ano, tady to krásně vystihl! Je to jako vyprávění o společném příteli.

A protože mám dílo pana profesora P. Hoška o C. S. Lewisovi přečtené (a bylo pro mě formativní[1]), na jeho loňskou knihu Ve víru Velkého tance jsem se těšil snad nejvíce z celého roku.

Ale ta radost se nedostavila. Tohle přece není Lewis, křičelo to ve mně při čtení. Anebo ano, ale ochočený a uzpůsobený k tomu, aby v síni ozvěn zazněl potlesk od lidí úzkého kruhu, kteří by Lewise žijícího a píšícího dnes v naší zemi odsuzovali. Co by si opakovaně citovaný T. Halík myslel a psal o českém křesťanu, který by hájil nemožnost světit ženy[2] , homosexuální jednání označoval za hřích[3], považoval za neuvěřitelné dělat z evangelijních zázraků metafory, trval na nezměnitelnosti morálního zákona[4] a otevřeně mluvil o pekle?

Přijde mi, že cena, kterou autor platí za to, aby jeho kniha byla přijata, je příliš velká. Široce pojatá a velmi dovedně popsaná radost z tance nebo ze společenství. Velmi krátce popsáno, co pro Orual, Lucinku, pacienta nebo Ransorma znamená snaha sladit se s Velkým tancem. Nebo pro každého z nás. 

Samozřejmě chápu, že Hoškova kniha se zaobírá zejména metaforou Velkého tance, a velmi dobře popisuje Lewisovu metodu, kterou chce nakazit své čtenáře touto radostnou vizí. Nebudu tvrdit, že snad zapírá zlo páchané schválným kažením tanečních kroků – tvrdím ale, že tento fakt a fakt nároků na tanečníka, kterému první hřích brání v přirozené účasti na tanci, upozaďuje až k neúnosnosti.Lewis je pro mě navíc do značné míry moralista. V beletristickém (a nejenom) díle používá takové postupy, které nutí čtenáře dívat se na svůj život pravdivěji, zastydět se a snažit se o změnu. Pokud už mluví o Velkém tanci a radosti z něj, je to vždy vyvrcholení dlouhých pasážích, ve kterých popisuje pokušení, sobectví, obecně boj se zlem vně i uvnitř člověka a nárocích křesťanské praxe. Ve Vesmírné trilogii, Narnii, Velkém rozvodu, Dokud nemáme tvář a jinde je jasně cítit, co to znamená, přidat se k Velkému tanci. Jasně – Hoškova kniha se věnuje právě tomu. Ale přidat se k Velkému tanci u Lewise znamená často zažít strach, hlad, děs, selhání pochybnosti, opuštěnost, zklamání a odevzdávání vlastní vůle.  Dozví se to člověk, který si přečte Hoška? Pocítí to?

Taneční metafora samozřejmě není jediná a v této knize je zmíněna ještě metafora Velké hry (která je velmi podobná). Je ale ještě třetí, kterou C. S. Lewis opakovaně používal.

Tou je studentská metafora. Na více místech se setkáváme s obrazem žáčka, který se musí učit náročné učivo, aniž by si dokázal jen zlehka představit, co pro něj zvládnutí předmětu může znamenat v budoucnosti. Ano, jednou zahodíme všechny sešity, nudu a nechápavost. Ale bez úsilí si s potěšením Vergilia v originále náš žáček nikdy nepřečte. Bez opravdové snahy nikdy nepoznáme pravdu o své nedostatečnosti a neodevzdáme se Milosti. Budu parafrázovat – Možná, že taneční kroky existují proto, aby byly přesahovány, jenže pro ty, kteří si nepřipustili jejich požadavky a nepokusili se ze všech svých sil je dodržet a potom rovnou, přímo a poctivě neuznali, že se jim to nepodařilo, pro ty neplatí žádné přesahování.[5]

Znovu opakuji – nemůžu říct, že by pan profesor neupozorňoval na to, co se snažím ukázat, jenže se mu podle mě nedaří popsat to přiléhavě k důrazům, které vnímám u Lewise.

Je to podobné tomu, když na stranách 110-111, ve kterých se věnuje nakažlivosti křesťanství a společenství Církve, píše: „V tomto smyslu také platí, že plným uskutečněním křesťanství není jednotlivý světec, ale pospolitost, tedy předivo vzájemných vztahů,“ a odkazuje se na esej Jednotlivec a kolektiv, která ale podle mého zejména varuje před kolektivismem. 

„…musíme trvat na tom, že ačkoliv je soukromá koncepce křesťanství mylná, je hluboce přirozená a nemotorně se pokouší uchovat velkou pravdu. Je za ní zřejmý pocit, že náš moderní kolektivismus je hrubou urážkou lidské přirozenosti a že proti tomuto i všem ostatním zlům bude Bůh naší obranou i štítem.“[6]

Pokud si člověk nepřečte Lewise samého, dojem z toho, co si myslí, bude posunut až k prasknutí. Není to lež, samozřejmě. Ano, Lewis považoval společenství za zásadní. Odkazovat to ale z eseje, ve které zdůrazňuje, že ne každé spolčování je dobré a některé vyloženě duchovnímu životu škodí, je pro mě nepochopitelné.

Tématu Velkého tance, se profesor Hošek věnoval již v knize Cesta do středu skutečnosti.[7] Podle mého názoru se mu v jediné kapitole podařilo popsat lépe tuto část Lewisových myšlenek než zde v celé knize. To, co jsem v knize na rozdíl od knih Lewise nenašel, by se dalo shrnout takto:

„Dej si pozor! Přemýšlej, kolik tě bude stát toto druhé rozhodnutí, přijetí této milosti.“[8]


[1] A samozřejmě nejenom ty o C.S. Lewisovi. Jeho kniha o Tolkienovi je úžasná a pokud jste fanoušci Pána Prstenů, určitě po ní sáhněte.

[2] Tady prostě budu kousavý – pan Hošek dobře ví, jak měl Lewis rád jistou pasáž z Pýchy a předsudku. V knize ji cituje. Ale bez kontextu. Můžeme mít ples bez tance a Církev s kněžkami. Už by to ale nebyl ples, už by to podle Lewise nebylo v souladu s TANCEM.

[3] VANAUKEN, Sheldon. Přísné milosrdenství: C. S. Lewis a příběh velké lásky. Přeložila Drahomíra HLÍNKOVÁ. Praha: Návrat domů, c1998. ISBN 80-85495-87-2.str.150

[4] LEWIS, C. S. Zničení člověka neboli Úvahy o vzdělání se zvláštním zaměřením na výuku angličtiny ve vyšších třídách. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. Duchovní život (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 80-7192-360-5.

[5] LEWIS, C. S. Problém bolesti. Ostrava: Vydavatelství Křesťanských sborů, 1992. ISBN 80-85237-39-3. str. 42 „Možná, že morální zákon existuje proto, aby byl přesahován, jenže pro ty, kteří si nepřipustili jeho požadavky a nepokusili se ze všech svých sil jej dodržet a potom rovnou, přímo a poctivě neuznali, že se jim to nepodařilo, pro ty neplatí žádné přesahování.“

[6] LEWIS, C. S. Sloni a kapradí. 2. vyd. Přeložil Tomáš ADÁMEK. Praha: Návrat domů, c2015, str. 11.

[7] HOŠEK, Pavel. Cesta do středu skutečnosti: směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C.S. Lewise. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014. Quaestiones quodlibetales. ISBN 978-80-7325-347-9., str. 126nn.

[8] LEWIS, C. S. Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje. 3. vyd. Přeložil Drahomíra HLÍNKOVÁ. Praha: Návrat domů, 2010. ISBN 978-80-7255-212-2. str. 124

Zdroj: Lidovky.cz

Pavel Hošek

Přiznám se, že recenzi pana Rašky jsem četl se zatajeným dechem. Vážím si toho, jak svědomitě a odpovědně přemýšlel nad mojí knížkou, i toho, jak pozorně ji přečetl. Rozumím jeho námitkám a chápu, proč je vyslovuje. 

Zároveň musím říct, že můj cíl při psaní knihy Ve víru Velkého tance byl jiný, než by se mohlo zdát z Raškovy recenze. Rozhodně jsem nenapsal ani jedno slovo proto, aby má kniha „byla přijata“. Nesnažil jsem se otupit ostří Lewisových myšlenek, aby byly přijatelnější pro ‚liberální čtenáře‘. 

Překvapily mě příklady, které pan Raška uvádí v úvodu své recenze. Moje snaha sledovat motiv Velkého tance nemá vůbec nic společného s bojovou frontou mezi konzervativci a liberály. Tématem mé knížky je tajemství Božího bytí, jak se projevuje a zrcadlí v jednotlivých úrovních skutečnosti. Nesnažil jsem se přizpůsobit Lewise módnímu vkusu a zatajit před čtenářem, že je konzervativnější, než jak ho líčím. Naopak, na každé stránce vybízím čtenáře, aby co nejdřív přestal číst mě a začal číst Lewise. Takže ono zkreslení, o kterém pan Raška píše, podle mého názoru nehrozí. 

Bezprostředním podnětem k sepsání knížky byla opakovaná zkušenost úžasu při četbě několika různých autorů, mezi které patří Řehoř z Nyssy, Hugo Rahner, Jürgen Moltmann, Richard Rohr, Tomáš Halík a Marek Orko Vácha. Ve spisech těchto a několika dalších teologů jsem opakovaně narážel na symbolické vyjádření tajemství skutečnosti jako tance. A stále znovu jsem si s úžasem říkal: „Ale to je přece to, o čem píše Lewis!“ Co tito či jiní myslitelé říkají o jiných tématech a zda jsou liberální nebo konzervativní, tím jsem se vůbec nezabýval. 

Jak říkám v úvodu, pokusil jsem se nabídnout čtenáři úvahu o hlubinném vzorci skutečnosti, metaforicky označovaném jako Velký tanec, přičemž Lewis byl korunním svědkem a hlavním průvodcem při zkoumání jednotlivých rovin tohoto motivu. Ale nebyl jediným svědkem a průvodcem. Domnívám se, že u ostatních zmiňovaných autorů jde o nezávislé vypovídání o téže duchovní zkušenosti, a to se mi zdá závažné a fascinující. A nesmírně důležité. 

Na recenzi pana Rašky mě překvapilo, že klíčový motiv Velkého tance dává (především) do souvislosti s radostnou účastí na společenství, a tím pádem postrádá v mé knize důraz na boj s vlastním sobectvím, odevzdávání vlastní vůle, sebezapření a tak dále. Jako by radostné spočinutí ve víru Velkého tance následovalo až po strastiplné cestě zápasu s vlastní svévolí. Ale tento zápas přece JE Velký tanec. Principem Velkého tance je láskyplné sebedarování, tedy právě odevzdávání vlastní vůle či svévole, umírání vlastním přáním a nárokům (jak opakovaně v knize uvádím – protože to říká Lewis a protože je to pravda). 

Taneční figurou Velkého tance je vzdávání se vlastního já. TO je nácvik tanečních kroků. Pan Raška v mém líčení Velkého tance tento motiv postrádá, já se ale domnívám (a řekl bych, že také Lewis se domnívá), že je jeho středem. Tato taneční figura nemá být překročena po strastiplném období nácviku, toto pravidlo nemá být „přesahováno“, jak pan Raška naznačuje, aby se pak člověk mohl odevzdat radostné spontaneitě. Ne, žádné přesahování. Velký tanec bytí JE tancem sebedarující lásky, od začátku, od prvního krůčku. TO je princip života, o kterém mluví Lewis. A Ježíš, řekl bych.    

Pan Raška hovoří o tom, jak náročné je stát se tanečníkem. Naprosto souhlasím. Je to dřina. Někdy osamělost, vyprahlost, zklamání. Není to tak, že samotný tanec je už jenom radost, opojení, nadšení. Ne, v tanci jsou slzy, bolest, kříž. Vždyť se jedná o hlubinný vzorec Ježíšova životního příběhu, spějícího k Velkému pátku. I v oněch písních o Ježíšově tanci, které v knize cituji, je rozhodující obrátkou tohoto tance jeho smrt na kříži. Jeho modlitba v Getsemane: „Ne má, ale tvá vůle ať se stane.“ 

Je pravda, že jsem v knize Ve víru Velkého tance důsledně sledoval její ústřední motiv a řadu jiných motivů Lewisova díla jsem nechal stranou. Mým cílem nebylo podat vyčerpávající a vyvážený portrét C. S. Lewise a jeho myšlenkového odkazu. To by se ta kniha přece jmenovala jinak. 

Chtěl jsem pozvat čtenáře k tanci. Snad proto jsem do knihy, která chce být pozváním, neumístil ona varování a výstrahy, které pan Raška postrádá. Když někoho zvete, nezačínáte své pozvání slovy: „Dej si pozor!“ Chtěl jsem čtenáři prostředkovat určitou vizi, kterou byl Lewis fascinován a já jsem jí také fascinován. Ta vize mi pomáhá vidět smysluplné souvislosti tam, kde jsem je dřív neviděl. Ano, pomáhá mi i se zápasem s vlastním sobectvím a sebekázní a odevzdáváním vůle, když vím, že je to nácvik tanečních kroků Velkého tance bytí.   

Je svým způsobem strašně důležité, že to není jen Lewisovo téma. Proto v té knize dopřávám sluchu jiným myslitelům, aby se v průsečíku jejich perspektiv zaskvělo ono Tajemství, které je hlavním tématem knihy. Věřím totiž, že se takto může zaskvět i čtenáři. Ne jako názor jednoho britského spisovatele, ale jako pozvání k určitému vidění skutečnosti a k účasti na tajemství života ve znamení sebedarující lásky. Toto je důvod, proč jsem tu knihu napsal. A proč jsem ji napsal tak, jak jsem ji napsal. Jako pozvání.   

Pan Raška má pravdu v tom, co říká o důležitosti boje s vlastním sobectvím. Ale když hledáte způsob, jak někomu sdělit radostnou zvěst, neuvádíte ji varováním a výstrahou. Věřím, že si rozumíme.