Matěj Jirsa: Potřebujeme snít o církvi bez autocenzury

Matěj Jirsa je bohoslovec a student 5. ročníku pražské teologické fakulty. Jeho diplomová práce se zabývá synodalitou a synodální obnovou církve. V její praktické části provedl výzkum, v němž zjišťoval, jak se synodální principy mohou otisknout do života jednotlivců a společenství. Výzkum probíhal především na sociálních sítích, kde se mohl kdokoli zapojit do domácí duchovní obnovy, v rámci které Matěj po šest dnů přidával texty z Bible, texty o synodalitě a podněty k zamyšlení. Výsledky svého rozjímání pak mohli účastníci poslat Matějovi zpátky.

O co jde ve tvé diplomce a proč sis vybral téma synodality?

Téma jsem si vybral už v září 2020, protože jsem si říkal, že to je ve světové církvi velké téma a že se o tom v Česku vůbec nemluví a nepíše. Když už se o tom psalo, tak se o tom psalo s despektem. Jako příklad se neustále uvádělo Německo, kde synodální cesta probíhala už čtyři roky. Většinou se ale psalo, že je to tam strašný a že tam jde církev do háje. Kromě Německa už se ale k synodální církvi tehdy přihlásilo třeba Irsko nebo Austrálie. Téma synodality je téma papeže Františka po celou dobu, vyhlásil ho už v roce 2015 a od té doby je to celosvětově přijímaný teologický koncept a má se za to, že tak by měla církev žít. A já jsem chtěl, aby se o tom začalo mluvit i v Česku a rozhodl jsem se o tom napsat diplomku. A papež František mě pak předběhl, když vyhlásil v říjnu celosvětový synodální proces.

Chtěla bych se tě víc zeptat na tvůj výzkum. Proč jsi ho koncipoval jako duchovní obnovu pro kohokoli?

Já jsem ho takto koncipoval na základě úvahy, že podstatou synodality je, že jí nevymýšlí jeden člověk, ale že jsou do toho zapojeni různí lidé. Proto jsem chtěl, aby v mé diplomce byly slyšet i jiné hlasy než ten můj. Napadlo mě, že když se hodně zdůrazňuje, že synodalita není hlasování, ale duchovní proces, tak by se lidé mohli vyjádřit potom, co se modlili. 

Co podle tebe ze zaslaných podnětů vyplývá?

Mě hodně dojalo a povzbudilo vůbec to, že to ti lidé dělali, že o tom přemýšleli a že jsou do synodální cesty nadšení. Potěšilo mě, že se do výzkumu zapojili hodně různí lidé od těch konzervativnějších přes charismatičtější až po ty liberálnější. Jedno téma se mi v těch odpovědích opakovalo a myslím, že je to i zásadní téma celé synodality, a tím je dialog. Jde o způsob vedení dialogu, kterému se podle mě v církvi ještě budeme muset učit. Papež Jan Pavel II. v jednom dokumentu píše, že dialog v církvi je používán jako metoda k obrácení lidí a mám pocit, že to zatím máme opravdu nastavené takto. Dialog a naslouchání se používá jako prostředek, jak si zmapovat terén druhého, abychom věděli, kde má slabé místo a kde můžeme začít evangelizovat. Změnit tenhle přístup, že s lidmi mluvím přátelsky, ale vlastně proto, abych je obrátil, je těžké. Papež František tento přístup ve Fratelli Tutti přímo kritizuje a vede k jinému dialogu a naslouchání. V dokumentu Milovaná Amazonie se píše, že církev v dialogu se světem nachází samu sebe. 

V mém výzkumu bylo jedním z témat naslouchání světu a v některých odpovědích se ukazovalo, že lidé toto naslouchání chápou právě jako něco, co dělají, aby mohli lépe evangelizovat. Myslím, že posunout se od této mentality je velkou výzvou. V církvi je tato mentalita posílena tím, že si často myslíme, že my máme pravdu a naším jednoznačným úkolem je pozřít s ní celý svět a dialog se světem je jenom předfáze, abychom se zalíbili.

Jako spojující linku diplomové práce sis zvolil naslouchání. Kdo má podle tebe v synodálním procesu komu naslouchat?

Já si myslím, že naslouchání je první krok každého dialogu. Naslouchat si musí lidi navzájem, každý musí naslouchat sám sobě, musí se naslouchat chudým a lidem na periferii. Důležité je naslouchat i budoucím generacím. V církvi se často zdůrazňuje naslouchání minulým generacím a tradici, ale papež František v Laudato si říká, že je potřeba naslouchat i těm, co se narodí po nás. Ti nám například mohou říct něco o tom, jak chránit planetu. 

V zadání k synodě se píše, že hlavním úkolem biskupů a kněží je naslouchat lidem okolo. Nebezpečí ale je, že se to převrátí naopak a biskupové a kněží budou učit ostatní, jak se má synodalita dělat. Dynamika se tak snadno promění od „pojďte nám něco říct, my se chceme poučit“ k „my vás teď naučíme, jak budeme žít následujících tisíc let, protože my už to víme.“

V dokumentech o tom, jak se má synoda dělat, je například také jasné doporučení, že diecézní koordinátoři mají být muž, žena a jeden laik. Kromě plzeňské to ale ve všech českých diecézích byli kněží.

O synodálním procesu se často mluví v kontextu farností a duchovních center. Jak by podle tebe šlo do procesu zapojit i nevěřící?

Mně třeba přišel zajímavý nápad, který měli ve Stodůlkách, že pozvali nevěřící partnery věřících farníků. Pak měli zajímavý nápad ve Vodňanech, kde pozvali do místního kulturáku úplně všechny k debatě o křesťanství. Přišlo tam asi čtyřicet lidí z Vodňan. A úplně nejlepší mi přijde, když se konkrétní člověk baví s konkrétním člověkem. Každý z nás má spoustu nevěřících kamarádů nebo známých, se kterými se o křesťanství může bavit. Pak se dají tyto podněty ve farnosti sesbírat. V jedné farnosti si takhle dali za úkol, že každý člověk osloví tři necírkevní lidi a zeptá se jich, co se jim na církvi líbí, nebo co by naopak změnili. Prý z toho vyšla spousta zajímavých materiálů. Ti nevěřící často mluvit nechtěli, ale když jim farníci řekli, že jim na to nebudou nic namítat, že je to jenom opravdu zajímá, rozmluvili se. Mě třeba baví si o semináři povídat s lidmi mimo církev, kteří mají úplně jiný pohled a spíš než věřící mi řeknou, že něco je například úplně nezdravé.

Zapojí se podle tebe do synodálního procesu i zarytí odpůrci papeže Františka, kterým by se mohl proces zdát jako liberální výmysl?

Mně by přišlo skvělý, kdyby se zapojili. To jsem chtěl taky diplomkou ukázat, že synodalita je v církvi odjakživa a že k ní esenciálně patří. Že to není nástroj, kterým se prosadí nějaké liberální agendy. Mám zkušenost, že i konzervativnější kruhy chtějí, aby jim někdo naslouchal, například v souvislosti se zrušením staré liturgie. Ale samozřejmě, když je někdo úplně antisystémový, tak se těžko zapojuje.

Zajímavé mi přijde, že podle těch odpovědí, které mi chodily, se zdá, že každý má tendenci si synodalitu ochočit podle sebe, aby mu to potvrdilo jeho představy, se kterými do toho jde.

Ve tvých podnětech k rozjímání jsem si přečetla, že jednotlivec nemůže změnit celou strukturu církve, ale může změnit své okolí. Proč by k tomu ale potřeboval synodu, nemůže tohle dělat kdykoli? Není právě podstata synody to, že i jednotlivec může mluvit do globálních otázek?

Jo, je. Ta diplomka není úplně nutně navázána na probíhající synodu, měl jsem ji v plánu udělat ještě před tím, než byla synoda o synodalitě vyhlášená. Myslím si ale, že proměna velkých věcí je spojena s proměnou v našem okolí. Původně jsem se bál, že se bude synoda zaměřovat jenom na globální úroveň a že se zapomene na to, že proměny na globální úrovni trvají dlouho a že je dobré začít u sebe a ve svém okolí. Teď si ale myslím, že může být mnohem větší výzva si říct, že to právě má a musí mít strukturální dopad. V případném dokumentu se píše, že když se to všechno neotiskne do struktur, tak to budou jen zbytečná slova. Podle dokumentu je také důležité, aby proměna nastala v mentálním nastavení. Já jako jedinec se musím naučit žít synodálně, tam mířila moje duchovní obnova, ale zároveň se musí proměnit struktury. To je jako když se člověk musí naučit horolezit, ale když když si k tomu nekoupí lana a nebude mít skálu, tak je mu to k ničemu. Když naopak bude mít lano, ale nebude s tím umět zacházet, tak taky. Jsou to spojené nádoby.

Úplná chyba je, když je argument „začni nejdřív sám u sebe“ používán jako umlčovací prostředek. Druhý umlčovací aspekt, který se používá, je říct lidem „jasně, ty máš tady návrhy, ale tohle musí být duchovní proces, a tak se za to budeme nejdřív modlit“. Jakoby modlení mělo situaci tak nějak uklidnit. Přitom v tom přípravném dokumentu se doporučuje k rozjímání příběh o Kornéliovi z Nového Zákona. Apoštol Petr v něm sedí na střeše a modlí se a díky tomu, že naslouchá Duchu svatému, ho Bůh dovede k tomu, že má jíst nečistý pokrm. Modlitba je prezentovaná jako něco, co mě má vybudit udělat něco nového, třeba i hřích, a ukázat, že ten hřích vlastně není hříchem. Když si to převedu do dnešní církve, tak přemýšlím, k čemu nás teď Duch svatý vede. Teolog Tridentského koncilu Melchor Cano na koncilu řekl, že si musíme uvědomit, že neomylnost církve se neváže jen na církev z minulosti, ale že i my dnes jsme neomylná církev. Já nechci znít jako revolucionář, ale přijde mi zajímavé, že Petr pod vlivem Ducha svatého udělal něco, co se Židům zdálo jako nezměnitelné. On to rozlišil a zpětně to i církev potvrdila. To se přece může stát i teď.

Jak ale může probíhat diskuze mezi lidmi, kdyby každý použil jako argument citát papeže Františka z Evangelii gaudium, který ty ve své obnově také používáš, totiž, že kdo věří, nemůže se mýlit?

Celá synodalita vychází z konceptu sensus fidei. Málo si podle mě uvědomujeme, že každý pokřtěný člověk má podíl na tomto smyslu pro víru a neomylnosti. Že církev je neomylná jako celek a nejsou neomylní jenom biskupové, ale že já jsem taky součást neomylné církve. Je důležité si uvědomit, že moje participace v církvi není o tom, že souhlasím s tím, co někdo říká, ale v tom, že to sám cítím. To si myslím, že bylo v posledních staletích hodně umlčované. Nebezpečí, že někdo použije svou neomylnost jako argument asi existuje, ale pojí se s tím problém, že neumíme rozlišovat. To, že se člověk modlí a má u toho nějaké pocity, neznamená, že k němu mluví Bůh, a to se musí naučit rozlišovat, ale v církvi se to neučí.

Jak by se to mělo rozlišovat?

Rozlišování je hodně jezuitský koncept, takže doporučuju třeba knížku Jezuitský návod téměř na všechno. Jsou různé metody. Zajímavé zjištění té mé obnovy je, že to ne vždycky umíme. Taky z ní vyvstalo, že se bojíme modlit, protože nás nikdo nenaučil, jak se v modlitbě opravdu setkat s Bohem a naslouchat, co nám Duch svatý říká. Modlitba je často v katolických kruzích o tom, že se modlím za někoho. Nejdřív za sebe, další level je pak i za svojí babičku a nakonec přidám i růženec za národ. Málo se učí modlitba jako setkání s Bohem. Maximálně si pak přivřeme oči a vytlačíme zbožný pocit a myslíme si, že nám to řekl Duch svatý.

Co tě nejvíc zaujalo ze synodních dokumentů?

Zaujalo mě, že papež František klade důraz na inkluzi chudých, že celý synodální proces by podle něj měl být hodně inkluzivní. Mně by přišlo nejzajímavější oslovit lidi, kteří z nějakého důvodu opustili církev, protože jim přestala vyhovovat. Říct jim, že je nechceme lanařit zpátky, ale že nás jenom zajímá, proč se to stalo. Zajímavá mi také přijde otázka autocenzury. Zdá se mi, že se v církvi děje takové hlídání, co můžu říct, jak to kdo bude chápat. Papež naopak vybízí k tomu, že má mít člověk otevřenost mluvit a snít o tom, jak má církev vypadat. Bez autocenzury. Brainstorming s autocenzurou nemůže fungovat. Například mě napadne, že by se mi líbila církev, ve které by mohli mít homosexuálové svatbu, ale neřeknu to. Když se takhle cenzuruje milion lidí, tak nutně budou frustrovaní, protože to v sobě mají, ale cítí se v tom sami. Musí se nastavit podmínky, kde se věci budou moct říkat otevřeně a bude se v nich hledat hlas Ducha svatého. V dokumentech se hodně vybízí, že máme snít o církvi. Aby se každý z nás zamyslel, jak by si přál, aby církev vypadala, a pak to sdílet. 

Dál mě zaujalo to, že jsou potřeba i strukturální změny. V dokumentech se třeba píše, že je církev prosáklá klerikalismem. Nemám pocit, že by se tady reflektovalo, co to ten klerikalismus je a co to znamená, že jsme tím všichni prosáklí. V Česku si totiž podle mě představujeme, že synoda je o tom, že se sejdeme, pomodlíme se, usmějeme se na sebe, poplácáme se po zádech a zjistíme, jaké má sousedka koníčky. Přípravné dokumenty se naopak nebojí sáhnout po ostrých slovech. A ten Kornélius je neskutečný.

A je vůbec možné zbavit se klerikalismu bez větší změny v struktuře církve?

Ne, není. Mám pocit, že se tak ale tváříme. Mimochodem, v příloze instrukcí k synodě se píše, že každá diecéze má v té syntéze, kterou bude posílat, napsat, co jí Duch svatý v průběhu naslouchání řekl, že je ve struktuře pokřivené a co je potřeba změnit. Ale nevím, jestli to slyším. Bez struktur to nejde, ale zároveň nejde změnit struktury, aniž by se změnili ti konkrétní lidé i běžní věřící. Například mi přijde absurdní, že se za knězem přijde poradit žena, která má problémy v manželském sexuálním životě. To si myslím, že je projev klerikalismu. Lidem pak nějakou dobu může trvat, než si uvědomí, že tohle vůbec nemusí poslouchat, protože ten člověk tomu vůbec nerozumí. Já si vlastně nemyslím, že by měl kněz dávat vůbec nějaké rady. 

Jak ale provádět synodu, když se můj kněz ve farnosti například rozhodne, že nic dělat nebude a nechce?

V těch přípravných dokumentech se jasně píše, že v takovém případě to mají udělat farníci sami a posílat to diecézi. Kdyby i diecéze nefungovala, což se třeba stalo v Americe, kde synodu asi půlka diecézí ze začátku úplně bojkotovala, tak to můžou posílat rovnou přes nunciaturu do Vatikánu.

Mají podle tebe lidé v Česku chuť se do synody zapojit?

To asi nedokážu posoudit. Ale řekl bych, že cílem synody není, aby lidé vytvořili skupinky a pak se odeslal nějaký výstup, ale primární cíl je, aby se proměnila církev. Na závěr se pak sjedou biskupové do Vatikánu, ale je zajímavé, že poprvé bude mít na závěrečné biskupské synodě hlasovací právo žena, jedna žena.

Hodí se podle tebe synodální přístup nějak víc do naší doby a společnosti než do jiných?

Myslím si, že je dnešní doba vhodná pro synodalitu, jak se i František snaží říct ve Fratelli Tutti a v přípravných dokumentech, protože může být inspirací pro celý svět, který je teď hodně rozdělený. Jestli církev může být v něčem inspirativní, tak je to hledání společné cesty.

Může podle tebe synoda naší rozdělenou společnost spojit?

V ideálním případě ano. Asi ne jediná synoda, která je teď synodou o synodalitě, ale obecně princip synodality, který, doufám, začneme brzy žít, ano. 

Jak si ty představuješ ideální církev?

Já bych si přál, aby církev byla místem, kde se dá hledat Bůh a kde se nachází. Konkrétně mě napadá, že by to byla církev, kde se nemanipuluje, církev, která se nebojí, není křečovitá, je zdravě sebevědomá, nebojí se riskovat a chodit na neprobádané stezky. Sním o církvi, která se nebojí, že se kvůli nějaké změně sesype jako domeček z karet. Věřím v církev a v to, že je daleko víc než domeček z karet.