Musím se k něčemu přiznat. Nemám rád zbožné řeči o jednotě. Ze spirituality Focolare se mi ježí chlupy, z kancionálovky 910 se mi otevírá kudla v kapse. Jsem hluboce skeptický a podezřívavý ke všemu jednotnému ­­­– ať už jde o jednotnou měnu, jednotné maturity a přijímačky, jednotný korporátní design či jednotné zemědělské družstvo. Mám rád svobodu a rozmanitost, nelíbí se mi, když mám pocit, že mě chce někdo „sjednotit“ s něčím, co jsem si sám nevybral. A musím připustit, že ani biblické pasáže o jednotě, jako je ta dnešní z evangelia sv. Jana, mě dlouho příliš neoslovovaly.

Zdroj: www.gartenflora.de

Co je vlastně dobrého na jednotě? V čem je lepší smrková monokultura než smíšený les? Unifikovaný hamburger stejný v Praze jako, dejme tomu, v Singapuru, než rozmanitost lokálních kuchyní? Jednotná školní uniforma než běžné civilní oblečení?

Samozřejmě: jednotnost má své výhody: smrková monokultura se lépe a levněji kácí, u jednotného hamburgeru se člověk nemusí bát, co a kolik toho do toho mletého masa kdo přidal (nebo to tam samo nalezlo), uniformy stírají sociální rozdíly, posilují sounáležitost a tak dále. Jednotná měna odbourá kurzová rizika, jednotná soustava základních jednotek… no zkrátka člověku nesmírně usnadňuje život – to musí nerad uznat i takový anglofilní tradicionalista plný nostalgie po imperiální soustavě, jako jsem já. I to JZD by asi nějaké výhody mělo, kdyby se to vzalo správně do ruky – podívejte se na jednotný Agrofert, jak se mu daří…

Ale to mluvíme o hodnotě instrumentální: jednota je často dobrá, protože k něčemu dobrému slouží ­­– je užitečná. Asi tak jako zouvák: pokud si zrovna nepotřebujete zout holínky, akorát v předsíni překáží, zakopává se o něj, případně si někdo zvrtne nohu, když se na něm houpe… Má snad tohle být důvod, proč Kristus tolik volá po jednotě? Máme mít jednotné kancionály, aby se nám v cizích kostelech lépe zpívalo, jednotný mešní řád, aby se sousedi v lavicích navzájem nepletli, kdyby každý odpovídal jindy a něco jiného, a jednotný katechismus, abychom… se mohli navzájem mlátit po hlavách všichni stejnými citáty?

Asi si myslíte, že záměrně provokuji. Samozřejmě, že hodnota jednoty není čistě instrumentální! Jednota je přece krásná sama o sobě! Je samo o sobě krásné, když spolu lidé souhlasí, když jsou svorní, když jim jde o totéž, táhnou za jeden provaz, zkrátka, když jsou dokonale zajedno. Vždyť to pochopili už staří Řekové, kteří odjakživa ztotožňovali mnohost s nedokonalostí a zlem, kdežto jednotu s krásou, dobrem a božstvím. A to ostatně říká i sám Kristus: „aby byli jedno, jako my jsme jedno“. Jednota je božská, je to dobro samo o sobě, pro jednotu stojí za to obětovat jiná pofidérní dobra – zejména naše soukromé, partikulární představy, naše vlastní pyšné nároky, naše subjektivní individualistické preference. Budeme-li dokonale zajedno, připodobníme se Bohu.

Asi tak, jako nacisté na začátku druhé světové války. Dokonalá jednota, ani stín rozbroje, všichni sledují jeden a tentýž cíl, sdílené nadšení. Gott mit uns!

Omlouvám se, pokud jsem někoho pohoršil. Snažím se poukázat na to, že jednota jako taková, aniž bychom řekli s čím – nebo s Kým – jsme jednotni, vůbec nemusí být něčím dobrým a božským – naopak, může být zlá a ďábelská. Není každá jednota lepší než každá nejednota. Pokud je nějaká jednota hodnotou sama o sobě, pak pouze potud a proto, že jde o sjednocení s něčím (nebo s Někým), co (nebo Kdo) je samo o sobě hodnotné z jiného důvodu než prostě proto, že je to jednotné.

Proto mě tak iritují mnozí vyznavači jednoty pro jednotu. Často mám totiž pocit, že jejich představa dosažení jednoty není, ani tak aby všichni byli jedno, nýbrž aby všechno bylo jedno – hlavně když jsme bratři a sestry. Já mám rád gotické kostely a ty máš rád ty moderní, ale to je jedno, můžeme se mít rádi. Já mám rád kytarovky a ty chorál, ale to je taky jedno, přece se kvůli tomu nebudeme hádat! Já jsem pro-life, ty jsi pro-choice, ale hlavně kvůli tomu žádné rozbroje v Církvi! Já uznávám reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, ty už ne, no a co. Já uctívám Krista, ty Kršnu, já věřím v Boha, ty v Matku Gaiu – ale pořád jsme jedno!

A zase slyším vaše pohoršené výtky: To je přece demagogie! Nemůžeš přece porovnávat rozdíl v názoru na kostelní architekturu s tím, jestli někdo uctívá Krista nebo Kršnu!

A pročpak ne? Protože na tom, jaká je kostelní architektura, nezáleží, kdežto na tom, zda člověk uctívá Krista nebo Kršnu, záleží? Protože je třeba být zajedno v tom podstatném, kdežto rozdílné názory na to ostatní… zkrátka podstatné nejsou?

Bingo. Ale máme tady malý problém. Patrně se totiž asi ne všichni shodneme na tom, co je to podstatné a co je ten marginální zbytek. Jaká odlišnost a nejednota je ještě „jedno“, a jaká už „není jedno“. Jsou tací, kteří by řekli, že to jediné, co není jedno, je, když někdo tvrdí, že něco není jedno. Pryč s ním, rušitelem jednoty, pyšným majitelem jediné pravdy! A jsou tací, kteří si myslí, že opravdu hodně záleží i na té kostelní architektuře, takže stojí za to – pokud jde např. o to, jestli nový kostel bude vypadat tak, jak kostely odjakživa vypadaly, anebo jako betonový bunkr – se o takovou věc i pohádat. (Počítám se k nim.) Takže pouhý poukaz na „jednotu v podstatném“ nám nepomůže: musíme někde nějak zjistit, které jsou ony podstatné známky té jednoty, kterou si Kristus pro svoji Církev přeje. A pozor – odpovědí, které jsou v nabídce, je mnoho. Jeden z názorů na to zastávají třeba mnozí protestanté, podle nichž v zásadě stačí víra v Krista, případně křest. Jiný názor mají jiní protestanté (ti, kteří ještě nezapomněli, kvůli čemu vlastně tehdy došlo k rozkolu), kteří dosud staromódně trvají na tom, že Církev je společenství lidí Bohem vyvolených ke spáse ­– takže ti, kdo budou v budoucnu zavrženi, do Církve nepatří, i kdyby třebas teď patřili k těm nejhorlivějším křesťanům přesně podle jejich měřítek. A Katolická církev má, pochopitelně, také svůj názor (a dokonce o něm tvrdí, že je zjevený Bohem ­– najdete ho třeba v Katechismu, zejm. § 815­–816).

Teď mi tu ovšem nejde o to, hájit nějakou konkrétní nauku o tom, v čem spočívá jednota Církve, jaké jsou její podstatné známky. Snažím se pouze poukázat na to, jak nesmírně pošetilé by bylo, chtít si usnadnit život tím, že si řekneme, že na tom vlastně nezáleží, každý si o tom může myslet, co chce, hlavně když se spolu nebudeme hádat. Za prvé proto, že ve skutečnosti si nikdo nemyslí, že je úplně jedno, jaké názory a postoje kdo zastává: rozdíly jsou pouze v tom, co kdo pokládá za opravdu důležité – přičemž někteří vskutku mají za to (jak už jsem zmínil) že to jediné opravdu důležité je, aby nikdo nic jiného než právě toto za opravdu důležité nepokládal – a běda těm, kdo tak činí! A pokud vůbec nějaké opravdu důležité věci jsou, pak – z logiky věci – odpověď na otázku, které to jsou, mezi ně patří.

A za druhé proto, že jestliže opravdu jsou nějaké věci, které jsou opravdu důležité, pak jsou situace, kdy je třeba se o ně pohádat. Já si například myslím, že je opravdu důležité, že se nemají zabíjet Židé jen proto, že jsou to Židé. Kdyby někdo tvrdil opak, budu se s ním hádat, budu trvat na tom, že je třeba se s ním hádat (a kdyby chtěl své přesvědčení prosadit v praxi, tak se třeba i poprat) – a budu trvat na tom, že jeho přesvědčení je naprosto neslučitelné s jednotou Kristova těla. A stejně tak si třeba myslím i to, že je opravdu důležité, že se nemají jen tak zabíjet nenarozené děti, a že nelze něco takového veřejně obhajovat a přitom předstírat jednotu s Církví – neboť je to lež, o žádnou skutečnou jednotu by v takovém případě nešlo.

A jsem rád, že ještě jsou biskupové, kteří si myslí totéž – např. biskup San Francisca Salvatore Cordileone.