Lenka Češková je autorkou knihy Mike a Lili, kterou v roce 2019 vydalo Karmelitánské nakladatelství v edici Courage. Jak už podtitul knihy – Když dva jsou náhle tři – napovídá, kniha pojednává o třech vysokoškolácích, jejichž vztahy se zkomplikují nečekaným těhotenstvím… 

Kniha Lenky Češkové. Zdroj: eshop.cirkev.cz

Jak dlouho se psaní věnujete? Co Vás k tomu přivedlo?

Myslím, že začátek byl u mě hodně typický – kolem dvanácti, třinácti spousta dívek začne psát, ať už deníčky, fanfikce nebo fantasy. Já jsem začala psát fantasy o mladé dívce, do které jsem v podstatě promítla samu sebe. Teď s odstupem to vidím jako úžasnou formu psychoterapie. Hrdinka rostla se mnou a já jsem si celé dospívání do ní promítala všechno, co jsem prožívala. Několikrát jsem příběh přepsala, a kdyby to nějaký psycholog chtěl analyzovat, asi by zjistil, že z bezmocné a pasivní asociálky vyrostla celkem schopná žena, která se o sebe umí postarat. Mívala jsem paniku z mluvení s lidmi a z různých společenských situací, tak jsem si to všechno nejdřív zkoušela na papíře nanečisto. A když už to stokrát zvládla moje hrdinka, nakonec jsem to zvládla i já.

S Mikem a Lili už to bylo jinak. To už jsem věděla, že chci napsat knihu a chci ji napsat pro ostatní, ne pro sebe. Už jsem věděla, že psaní je něco, co mě baví a co bych chtěla rozvíjet. 

Vystudovala jste psychologii a sociální práci. Čerpala jste při psaní ze svého studia? Nebo kde se vzal námět na knížku Mike a Lili? 

Moje studium vliv určitě mělo, a to v tom, že jsem se během něj potkala s mnoha různými lidmi a často až neuvěřitelnými lidskými osudy a příběhy. Dá se říct, že kniha Mike a Lili je sestavená ze střípků různých skutečných událostí. Mí známí v té knize nacházejí některé moje zážitky a třeba i moje povahové rysy, ale já myslím, že se v tom částečně může najít každý – možná proto mi spousta čtenářů píše, že jsou jim postavy tak blízké, jako by kousek z toho příběhu sami zažili.

Knížka Mike a Lili vyšla v Karmelitánském nakladatelství v edici Courage, která je o hledání smyslu života a osobním růstu. Co je poselstvím knihy?

Na to se mi těžko odpovídá, protože já nepíšu s nějakým předem daným poselstvím. Chci popisovat věci tak, jak jsou, jak je různí lidé prožívají, a poselství ať si v tom každý najde sám, jaké potřebuje a jaké ho zrovna v tu chvíli osloví. Moje hlavní postavy jsou mladí lidé, kteří hledají smysl života a své místo ve společnosti, a mě baví pozorovat je, jak jsou každý jiný a každý si jdou svou cestou. Patřím mezi spisovatele, kteří děj předem neplánují. Na začátku se snažím vytvořit plastické postavy, dopodrobna promýšlím jejich povahu, rodinné zázemí, životní události, které je utvářely. Popíšu spoustu stránek jenom proto, abych je dostala do různých situací a lépe je poznala a pochopila. Pak už jen dosadím kulisy, nechám je v nich žít a sleduji, co se stane. Přála bych si, aby byla kniha podnětem k otázkám spíš než odpovědí na ně.

Chtělo to odvahu psát takto otevřeně o nechtěném těhotenství?

Řekla bych, že spousta jiných pasáží vyžadovala mnohem větší odvahu než zrovna téma nechtěného těhotenství. Já sama jsem se v takové situaci nikdy neocitla, takže to znám jen z příběhů mých známých a z různých internetových poraden a diskusí. Myslím, že nejvíc odhodlání mě stálo napsat příběh Liliany opravdu tak, jak mi přišel na mysl, protože z ní rozhodně nebyla po celou dobu příběhu nějaká dokonalá postava.

Co bylo na psaní nejtěžší?

Byla to moje první zkušenost s psaním knihy a cítím, že nejtěžší bylo psát o citlivých tématech s vědomím, že to budou číst mí rodiče, známí a jednou třeba i moje děti. Některé mladší kamarádky se mi vysmály, jestli jsem takhle trapné situace fakt zažila. Někteří známí ve mně vidí Moniku a vznikají kolem toho různé fámy a nesprávné domněnky. Zažila jsem i osobní reakce typu „Jak mohl křesťan napsat něco tak hrozného?“ Ano, kniha začíná v okamžiku, kdy se Monika probudí po noci strávené s cizím klukem. Mike a Lili spolu zažijí spoustu choulostivých okamžiků. Já jsem to ale chtěla napsat tak, jak cítím, že by se to konkrétně těmto postavám opravdu stalo, nechtěla jsem utíkat od těžkých nebo tabuizovaných témat. Racionálně vím, že je to napsané přesně tak, jak jsem to chtěla napsat, ale někdy je pro mě těžké přijmout ty kritické reakce, které se netýkají psaní, ale týkají se mé životní zkušenosti a mého osobního života. S druhou knihou, kterou jsem nedávno dokončila, to asi nebude o nic lepší.

Lenka Češková. Zdroj: Archiv Lenky Češkové

Můžete našim čtenářům alespoň zhruba přiblížit, jak kniha vzniká?

Jsou spisovatelé organizovaní, kteří si předem naplánují celý příběh, nakreslí si třeba i mapu, časovou osu a schéma toho, co se stane v každé kapitole. Já začínám postavami a děj domýšlím postupně. V každém případě je dobré po dopsání příběhu nechat ho pár týdnů odležet a pak se na něj znovu podívat, pročíst ho a vychytat chyby a nelogičnosti. Příběh se pak posílá takzvaným betačtenářům, tedy lidem, kteří hodně čtou a dokážou vám kriticky a bez skrupulí vytknout všechny chyby a navrhnout, co by se mělo změnit. Poté musí autor zhodnotit, které připomínky přijme a zařídí se podle nich a které nechá být. 

Jakmile je příběh hotový a autor má pocit, že je připravený, aby šel k vydání, má asi dvě hlavní cesty, jak pokračovat. Vydat si knihu sám, nebo nabídnout knihu nakladatelství. Zažila jsem s Mikem a Lili obě cesty a každá má své výhody a svá rizika. Vydat knihu sám znamená všechno si sám vyřídit, oběhat, obvolat, zaplatit. V současné době je tato cesta čím dál oblíbenější, protože autory nebaví čekat na odezvu od nakladatelství, nebo mají špatnou zkušenost s komunikací s nakladatelstvím a chtějí si raději jít vlastní cestou. Pak ale hrozí, že kniha zůstane bez kvalitní redakční práce a korektury, s amatérskou, na pohled nepřitažlivou obálkou a bez pořádné reklamy zůstane autorovi ležet doma. Problém je, že kdo chce vydat knihu v nakladatelství, obvykle čeká měsíce a měsíce na odpověď a mnohdy se jí ani nedočká. Dnes jsou nakladatelství zahlcena rukopisy a většina redaktorů vám potvrdí, že spousta e-mailů od autorů zůstane neotevřená, protože prostě nemají čas se jim všem věnovat. Já takhle obepisuji různá nakladatelství už deset let a opravdu mi většina z nich ani neodpověděla na zprávu. Proto jsem se po dopsání Mika a Lili rozhodla nechat si vytisknout na vlastní náklady pár desítek kusů jen pro své známé a myslela jsem si, že u toho zůstane, jenže pak mi vyšla kladná recenze na portále Podpora českých autorů a v časopise IN. Obě knihu chválily, jen poukazovaly na znatelně chybějící redakční práci, která by mi pomohla zbavit se přebytečných slov a krkolomných souvětí. Pak jednu známou napadlo, proč ještě nezkusit Karmelitánské nakladatelství. Zkusila jsem a k mému překvapení to vyšlo. Pan redaktor Pavel Mareš mi odpověděl asi už za tři dny, že ho kniha zaujala a že ji doporučí ediční radě. Po pár dalších dnech mi přišlo schválení ediční rady, že knihu vydají. To bylo asi v listopadu. Během Vánoc jsme podepsali smlouvu a poslali mi redakční úpravy ke schválení. Musela jsem se vzdát některých výrazů, které jsou typické tady na Hané, a musela jsem přepsat některé pasáže, které se týkaly Mika, protože moc zaváněly ženským uvažováním. Během jara se dělala obálka, ze které jsem nejdřív neměla moc radost, ale nakonec ji pan grafik předělal ke vzájemné spokojenosti. Pak přišla řada na korekturu, sazbu, tisk a v srpnu kniha oficiálně vyšla.

Co byste doporučila někomu, kdo by taky rád napsal a vydal knihu?

Rozhodně psát na prvním místě pro to, že vás to baví a dává vám to smysl. A pak najít si komunitu dalších psavců, která vás při psaní podrží a pomůže vám. Dá vám zpětnou vazbu, poradí, co a jak zlepšit, motivuje vás a inspiruje. Já ve svém okolí nemám skoro nikoho, kdo by rád četl, a už vůbec nikoho, kdo by psal. Naštěstí jsem na Facebooku našla skupinu Odstartujte svoji knihu, kde je teď už pár tisíc členů a opravdu živá komunita lidí, kteří si vzájemně pomáhají. Nemažou vám med kolem pusy, takže často slíznete nevybíravou kritiku, ale to k tomu patří. Psaní se musí naučit, není to talent, který někomu spadl do klína. Je to řemeslo jako jakékoli jiné, někomu jde samo od sebe líp, někomu hůř, ale všichni na něm musí pracovat a obrnit se trpělivostí, když první pokusy nepřinesou to, co člověk očekával. Chce to hodně číst, uvědomovat si, co se mi v jiných knihách líbí a co ne, hodně psát, nebát se experimentovat. Nebát se kritiky, ale naopak ji vítat, protože autor to svoje dílo nikdy nevidí objektivně a s nadhledem.

Vydat knihu není zrovna obvyklé. Jak reagovalo Vaše okolí?

Většině lidí to přijde zajímavé, každý se alespoň zeptá, o čem to je a jak mě to téma napadlo. Velmi mile mě překvapil ohlas v naší malé obci, kde s rodinou bydlíme. Tady jsem díky knize našla společnou řeč se spoustou lidí, se kterými jsem se do té doby jen zběžně potkávala. Teď mi tady fandí paní pošťačka, paní knihovnice i paní prodavačky v obchodě a občas na téma knih i přijde řeč a řekneme si, co nového čteme a jak nás to baví.

Co chystáte v budoucnu? Máte v plánu nějakou další knihu?

Nosím v hlavě spoustu námětů, které bych chtěla zpracovat. V lednu jsem napsala další knihu o dvou mladých lidech, Dominikovi a Elišce, která má zatím pracovní název Vykašli se na pocity. Teď se ji snažím vylepšit na základě rad od betačtenářů a zkouším obesílat různá nakladatelství. Od vydání Mika a Lili se moje činnost okolo knih rozrostla, takže kromě psaní dělám i betačtenářku ostatním autorům, založila jsem si životnost a dělám korektury a úpravy textů a před dvěma týdny jsem dostala zakázku na překlad románu z angličtiny.

Na internetu Vás lze najít i jako Lori. Kde se toto jméno vzalo? Je to Vaše přezdívka?

Když jsem se začala trochu veřejně prezentovat, narazila jsem na to, že si mě lidé občas spletli s jinou Lenkou Češkovou, taktéž magistrou, která navíc působila v podobných kruzích, takže mi pak třeba někdo volal a chtěl informace o akci, kterou ovšem pořádala ta druhá Lenka Češková. Chtěla jsem se proto trochu odlišit a vždycky se mi líbilo, jak zní dvojslabičná prostřední jména. 

Že to bude právě Lori, to jsem věděla hned. Hlavní postavou toho fantasy, které jsem začala psát ve třinácti letech, je totiž Loran, zkráceně Lori. Celé moje psaní začalo na popud jednoho snu, který se odehrával v Queenslandu v Austrálii a ze kterého pramení i námět Loranina příběhu. Lori je barevný australský papoušek. Odboj, za který Loran bojuje a nasazuje svůj život, má ve znaku papouška a ona dlouho nechápe, proč si vybrali tak slabé a neschopné zvíře, ale postupně pochopí. Loriové jsou svou pestrobarevností symbolem radosti a nejednoznačnosti života. Tvoří celoživotní partnerské svazky, jsou tedy i symbolem věrnosti a oddanosti. Jsou mírumilovní a přátelští, ale je-li napadeno jejich hnízdo, umí se naštvat a porazit o mnoho větší ptáky. 

Takže Loran a loriové, Queensland, oceán, pralesy, barevní papoušci… tam se zrodila moje láska k tvoření příběhů a tam se ve své fantazii pořád vracím.

Čemu se věnujete ve volném čase?

Mám tři děti a s tím třetím jsem teď ještě posledního půl roku na rodičovské dovolené, takže spoustu času trávím s nimi. Když mám doma chvíli klid, tak pracuji na knihách, dělám korektury, teď nově věnuji hodně času překladu. Už od našich patnácti let jsme s manželem dobrovolníky v Salesiánském hnutí mládeže a dosud se snažíme v činnosti pokračovat, takže připravujeme různé dětské tábory a kroužky. Loni jsme koupili objekt, který teď rekonstruujeme a kde do budoucna chceme také pořádat akce pro děti a mladé lidi. Pro náš salesiánský klub také dělám účetnictví a PR – píšu příspěvky na sociální sítě, komunikuji s rodiči a tak dále. Když už si udělám nějaký volný čas opravdu jen pro sebe, tak jdu nejraději sama na procházku a někde v přírodě a tichu se pomodlím, popřemýšlím si, nebo si čtu.

S psaním hodně souvisí čtení. Jaká je tedy Vaše oblíbená literatura?

Co se týče beletrie, tak se snažím hodně číst a cíleně si vybírám knihy, které mi pomáhají s jazykem nebo zápletkami. Mám ráda knihy o mladých lidech, čemuž se dneska říká „young adult“, a to buď současné romány s nějakou zajímavou zápletkou, nebo fantasy, protože jednak ráda uteču do vymyšleného světa, jednak mě baví přemýšlet nad tím, jak mohou fungovat kultury založené na jiné historii a jiných předpokladech. Mám ráda, když jsou hrdinové mladí a plní ideálů a teprve objevují, co všechno jim život připravil.

 

Více informací o autorce najdete na jejím webu lori-ceskova.cz. Sledovat ji můžete na Facebooku nebo Instagramu. Co na knihu Mike a Lili říkají čtenáři najdete například na Databázi knih.