Když jsem byla malá, chodila jsem do kostela ráda. Pořád tam chodím ráda. Jako dítěti mi ale vadilo, že je třeba mít bílé punčocháče a dávat pozor, aby se po cestě nezamazaly, všechny zdravit a nevrtět se… Přišlo mi, že na tom přece nezáleží. Do kostela jdu kvůli Bohu a podstatné je, jestli se zlepší můj vztah k němu, ne jestli vyhovím lidským představám o slušném oblečení a správném chování.

Zdroj: flickr.com

Když jsem byla starší, došlo mi, že strážkyněmi morálky jsou především ženy z kostela. Mnohem víc než farář a dokonce víc než knihy, kde jsou pravidla našeho chování sepsaná. Což o to, chránit morálku je potřeba. Bohužel se ale může stát, že je situace posuzována podle toho, jak vypadá, nikoli podle toho, jaká je. „Zbožné ženy“ mívají rychle jasno. A vlastně ani to není úplně špatně – pohoršovat není dobré, takže když něco vypadá jako nevhodné chování, tak i když nevhodné není, je lepší udělat to tak, aby bylo jasné, že se o nic špatného nejedná. 

Budovat vztah s Bohem je fajn. Ne nadarmo jsou ale náboženské knihy často plné naprosto konkrétních pokynů do běžného života. A když popisují něčí příběh, je to zase příběh o tom, jak se dotyčný popral s těmi pokyny, ať už těmi přímo vyřčenými Bohem, nebo jejich pozdějšími interpretacemi. Nejde žít v Boží blízkosti a nedodržovat přikázání. Když máme někoho rádi, je to spíš radost, plnit jeho přání. Manželka nemusí žehlit košile svého muže z povinnosti, ale z touhy pro něj něco udělat. Nebo, abychom byli moderní, otec nevaří proto, že musí, ale protože udělat večeři rodině ho prostě těší. Přikázání od Boha, pokud s Bohem máme skutečný vztah, nedodržujeme ze strachu z trestu nebo v naději na odměnu v nebi, ale prostě proto, že to k našemu vztahu patří. Je to způsob, jakým Bohu svou lásku projevujeme.

Zbožné ženy je snadné přimět k tomu, aby daly najevo svůj názor. Bojují za správnou věc. A je jedno, jestli jde o délku sukní vhodnou do kostela (Řeší to ještě dnes vůbec někdo?), nebo to, komu zvěstují apoštolové evangelium. Pravidla je třeba dodržovat. Kdo miluje Boha, ten má žít podle jeho přikázání. A jak podle nich má žít, to je přece jasné – jako já.

Posuzovat zbožnost druhého je citlivá věc. V jiné situaci jsou rodiče, kteří vychovávají dítě, v jiné duchovní doprovázející, v jiné soused, v jiné čtenář tisku nebo zpráv na facebooku. Někdo má tendenci ke všem přistupovat stejně – jako k malému děcku. Vidí jen jednu možnost, jak má druhý žít, aby to bylo správně. Někdy může svými připomínkami pomoci, když dotyčný skutečně sešel z cesty, někdy může ublížit – svou nedůvěrou ve funkční svědomí druhého toho člověka zraní. Je třeba být opatrný – ty zbožné ženy z Písma byly přesvědčené, že jednají správně. Dokázaly vyhnat Pavla s Barnabášem z města a asi z toho měly dobrý pocit. Jednaly však ke své škodě.

Málokdo dokáže zcela nesoudit druhé. Vždyť za své blízké máme odpovědnost, napomínání je v Bibli předepsané. Jednou o samotě, pak se svědky, pak s představenými… Ne, není to tak, že se o druhé vůbec nemáme zajímat. Jen s tím domýšlením příčin a důsledků máme být opatrní.

A především – nemáme zapomínat, že my můžeme ovlivnit jen to, co se děje tady na zemi. Za to neseme zodpovědnost. Co se děje mezi konkrétními lidmi a Bohem, o tom nevíme nic. Leccos se nám může zdát pohoršující, ale nikdy nemůžeme nikomu upírat možnost spásy. Jen Bůh ví, kdo je jeho – a kdo je jeho, toho mu nikdo z rukou nevyrve.

 


 

4. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 13,14.43-52
Obracíme se k pohanům.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii.
    Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti.
    Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči.
    Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: "Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' " Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.
    Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.

Žl 100(99),2.3.5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. nebo: Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.

2. ČTENÍ Zj 7,9.14b-17
Beránek je bude pást a vodit k pramenům živé vody.

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
    Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou.
    A jeden ze starců mi řekl: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí."

EVANGELIUM Jan 10,27-30
Já dávám svým ovcím věčný život.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl:
    "Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
    Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."