Stojíme na prahu Velkého Pátku. Co konkrétního na tomto dnešním dni můžeme zahlédnout? Je to velká tragédie, surovost, odsouzení nevinného? Nebo spíše můžeme vidět velikost lásky Boha vůči člověku, když neváhá dát sám sebe, aby ne pro nějakou vybranou skupinu, ale skutečně pro každého člověka, získal vykoupení a záchranu? A úplně stejně můžeme pohlížet na kříž, který stojí v centru dnešního dne. Buď to bude krutý popravčí nástroj, nebo dřevo, na kterém můžeme vidět lásku Ježíše vůči každému z nás. 

Zdroj: flickr.com

Dnes se během velkopátečních obřadů čte v prvním čtení konec 52. kapitoly a část 53. kapitoly proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12): úryvek o trpícím služebníku, pod kterým podle tradice církev vidí naznačené utrpení Kristovo. Právě ten může pomoci lepšímu uchopení tohoto dnešního dne, který je pro nás křesťany naprosto stěžejní. Prorok nám připomíná, že ten „člověk“ není zničen pro nic za nic, jen tak z nějaké svévole. I když pohled na něj může být v některých chvílích náročný, nebo vést až k tomu, že odvrátíme svou tvář, jak můžeme číst v tomto úryvku. 

Pohled na něj a zastavení se u toho, co se dnes děje, nám chce ukázat to podstatné, proč Bohem vyvolený musí trpět. Jsou to naše bolesti a naše hříchy, které na sebe bere. Je zmučen pro naši nepravost, ale sám dobrovolně to podstupuje, aby vnesl do našich srdcí pokoj, aby jeho rány, které z kříže jasně září, uzdravily všechna naše zranění. Právě dnešní den můžeme možná nejlépe zahlédnout skutečnost, že Bůh se nám stává ve všem podobným. Bolest, opuštěnost, samota, opovržení, nespravedlivý soud, mnohé další a v neposlední řadě smrt. Není nic, čím by Ježíš pro nás neprošel. Kristova smrt, jak si ji dnes připomínáme, nejenže zahlazuje naše hříchy, a jeho krev z lásky vůči každému člověku prolitá, smývá naši vinu. Je to obraz nekonečné lásky Boha vůči člověku, stal se nám podobným ve všem kromě hříchu a on, nevinný, za nás hříšné umírá. Jeho ponoření se do všeho, co my prožíváme, nám má ukázat, že Bohu na každém člověku záleží a není mu jedno, co prožíváme. Nemějme tedy strach z jeho ran, z jeho zkrvavené tváře, z krve, která stéká po dřevě kříže. 

Kristův kříž tak už není jen popravčím nástrojem, na němž září veliká hrůza, ale má se nám stát stromem života. Stromem, pod který se nemáme bát přicházet, z něhož nemáme důvod mít za žádných okolností strach. Pohled na něj by nás neměl vést jen k tomu, že jsme moc špatní. Ať se pro nás stává skutečným symbolem Kristova vítězství nad hříchem, zlem a smrtí. Symbolem, který je potřeba mít na očích, protože na něm máme vidět velikost lásky vůči každému z nás.

Nebojme se pod něj „přicházet“, nebude nás trestat za naše provinění, nebude nás soudit za to, co jsme vykonali. Jeho ruce přibyté na kříž a rozepjaté do velkého objetí jakoby i nás chtěly vždy obejmout a dát nám znovu zakoušet velikost jeho odpuštění, nesmírnost jeho lásky vůči každému člověku. Nejen že se máme nechat obejmout, ale máme zaslechnout i Ježíšova nádherná slova, která říká lotrovi, který lituje. „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Nechme je proniknout do našeho srdce, protože v nich není odsouzení, ale ujištění, že pokud lidé přijdu ke Kristu s pokorným srdcem a lítostí, nečeká na ně soud, ale uzdravení jejich ran a pokoj v srdci. 

S tímto pohledem upřeným na Krista ať pro nás není Velký Pátek a Kristův Kříž jen jednou velkou tragédií, ale skutečně reálnou ukázkou veliké Boží lásky ke každému člověku. Lásky, která nezná hranice, a proto aby uzdravila každou naši bolest a ránu, je ochotná a schopná za každého z nás dát svůj život.

Autorem textu je P. František Žák.