Dlouhé 19. století a tím pádem i konec monarchie v českých zemích máme spojený s postavou Františka Josefa I., které vládl dlouhých 68 let, takže mnohdy ani netušíme, že nebyl naším posledním panovníkem. Tím byl nenápadný mladý muž, který oproti svému předchůdci vládl jen v letech 1916-1918. Jmenoval se Karel (jako rakouský císař toho jména I., jako český král III.). Panoval krátce, snažil se ze všech sil ukončit první světovou válku, zemřel mladý, opuštěný a v chudobě. Nicméně důvody, proč bychom měli chtít tohoto krále více poznat neleží v tom, jak skončil, ale jak žil a o co se snažil. Právě 1. 4. 2022 uplynulo 100 let od jeho smrti ve vyhnanství.

Posmrtná fotografie bývalého císaře Karla I. Zdroj: G.cz

Mladý panovník

Karel se narodil jako český a uherský princ v roce 1887. Jeho tatínkem byl Oto František Josef (1865-1906), mladší bratr Františka Ferdinand d´Este (zavražděného v roce 1914 v Sarajevu) a maminkou zbožná saská princezna Marie Josefa (1867-1944). Již v době jeho mládí předpověděla jedna řádová sestra, že Karel bude muset jednou velmi trpět a budou proti němu vedeny pekelné útoky. Proto kolem něj vznikl modlitební kroužek, z nějž se později vyvinula Modlitební liga císaře Karla za mír mezi národy, která funguje dodnes.

I když se Karel po smrti Františka Josefa I. stal císařem, zůstal skromným a upřímným člověkem, který zdědil celou monarchii v čase nejkrutější války a dělal vše proto, aby ji zastavil. Přestože bylo tehdejší Rakousko-Uhersko ve spojenectví s Německem a jeho nepřítelem byla tedy Francie, nabídl právě Francii separátní mír skrze svého švagra, protože jeho manželka Zita pocházela z rodiny parmských vévodů z rodu francouzských Bourbonů. Jeho plán byl však prozrazen.

Král míru

Karel byl jediným panovníkem, který naslouchal mírovým snahám papeže Benedikta XV. a věnoval velkou pozornost sociálnímu učení církve. Proto také roce 1917 vydává zákon na ochranu nájemníků, nebo zakládá jako vůbec první na světě ministerstvo sociální péče. Mladý panovník v mnohém překvapoval. O důležitých státních záležitostech se radil se svojí manželkou, osobně navštěvoval bojové fronty, povídal si s obyčejnými lidmi, z nichž mnoha pomohl proti úřední mašinérii. Nesnášel nespravedlnost, proto také již jako vrchní velitel vojsk zakazoval používání otravných plynů nebo bombardování civilních cílů, a i když to pro něj bylo značně riskantní, v mnoha ohledech nerespektoval doporučení generality, pokud by došlo ke zbytečnému ohrožení životů. Takto např. nenechal vojensky potlačit povstání v Praze, i když věděl, že protesty mohou přerůst ve státní převrat.

Život poddaných byl pro něj víc než samo mocnářství. To byl také důvod, proč již v exilu zastavil svůj druhý pokus o obnovu monarchie v Maďarsku, protože si nepřál krvavý ozbrojený střet za cenu ztrát na životech, i když bylo mnoho lidí na jeho straně. Během války ho jednou nalezli plačícího mezi zabitými vojáky s tím, že takovou hrůzu si nemůže před Bohem nikdo zodpovědět, a že válce co nejdříve učiní přítrž.

S vnuky bl. Karla v Brandýse nad Labem v roce 2018.

Manžel

Navzdory nešťastnému osudu, který mu nedopřál stát v čele svého státu v období míru, měl velmi šťastné manželství. Ženil se z lásky. V roce 1911 pojal za svoji ženu zmíněnou princeznu Zitu, se kterou se seznámil ve Františkových Lázních. Během zásnub jí pravil: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe.“ Princezna Zita se vypravila do Říma za papežem Piem X., aby si do manželství vyprosila jeho požehnání. Papež jí požehnal, ale zároveň překvapil prorockými slovy, že její muž, budoucí císař, bude odměnou za to, co Rakousko udělalo pro církev. Že se sám stane velkým požehnáním, ale že se toto požehnání plně projeví až po jeho smrti. V tuto dobu totiž nebylo příliš pravděpodobné ani to, že by Karel na trůnu jednou opravdu usednul.

Vztah manželů byl po celou bodu jejich společného života velmi harmonický. Jejich manželství bylo požehnáno osmi dětmi, z nichž poslední se bohužel narodilo již po Karlově smrti. Po svatbě se manželé vypravili na pouť, aby prosili za své manželství a za sílu pro to, co budoucnost přinese.

Nejkrásnější období pak prožili v Brandýse nad Labem, kde budoucí císař zakoupil místní zámek. Po vzniku republiky dokonce žádal novou československou vládu, aby na tomto svém zámku mohl s rodinou žít jako prostý český občan, ale nebylo mu vyhověno. Karel měl vůbec velmi vstřícný vztah k Čechám. Hovořil plynně česky a studoval v Praze na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde ho vyučovali čeští i němečtí profesoři právu, ekonomii a historii. Studia, během kterých bydlel na Pražském hradě, zakončil právnickými zkouškami. Část pozdější vojenské služby navíc vykonával právě v Brandýse nad Labem, odkud pramenila jeho láska k tomuto městu.

S prvorozeným synem Ottou v roce 2006 na zámku v Brandýse, kde jeho rodiče prožili nejkrásnější období svého života.

Rozpad monarchie

V závěru války hrozil rozpad Rakouska-Uherska, přičemž k této myšlence se vlivem sílícího nacionalismu začaly přidávat i skupiny obyvatel uvnitř země. Karel se rozpadu země velmi obával, předpovídal dokonce, že si může nové státy snadno podmanit buď Německá nebo Ruská říše, aniž možná tušil, že předpovídá obě katastrofy střední Evropy dvacátého století. Život jeho národů v míru byl však pro něj vyšší hodnotou. Když byl v prosince 1918 tázán, proč nechává sloužit slavnostní Te Deum za všechno, co obdržel v končícím roce, odpověděl, že i tento rok přinesl mnoho dobrého, např. to, že jeho národy už snad konečně nalezly tolik vytoužený mír.

Po skončení války byla panovnická rodina internována nejprve ve Švýcarku, později na portugalském ostrově Madeira. Důvodem pro změnu místa byly dva zmíněné Karlovy pokusy o restauraci monarchie v Uhrách. Je totiž třeba zmínit, že Karel si nepřál během války žádné korunovace, podle Maďarských zákonů však panovník pro praktický výkon vlády korunován být musel, proto se uherská korunovace v roce 1916 nakonec přeci jen uskutečnila.

Smrt spravedlivého

Karel byl se svojí rodinou ubytován nejprve v hotelu Victoria v hlavním města ostrova Funchal, později se však museli z finančních důvodů přestěhovat do bezplatně poskytnutého domu ve výše položené oblasti, kde se panovník počátkem března nachladil. Nástupnické státy, které zabavily rodině i zcela soukromý majetek, se totiž zavázaly, že jí v exilu budou posílat alespoň základní finanční obnos nutný pro přežití, což ani jeden ze státu, včetně našeho, nedodržel, a tak se bývalá panovnická rodina ocitla bez finančního zajištění. To byl také důvod, proč k příjezdu lékaře došlo až na konci března. Poslední český král tak 1. dubna 1922 umírá zcela bez prostředků, obklopen pouze svojí rodinou, před vystavenou nejsvětější svátostí a se jménem Ježíš na rtech.

Na smrtelné posteli se mj. modlil česky na český národ a své ženě svěřil: „Vždy jsem se snažil rozpoznat Boží vůli a jednat v plném souladu s ní.“ Prožíval jako by od něj Bůh požadoval nejvyšší oběť, aby zachránil své národy, a proto svoji ženu také ujišťoval, že je připraven tuto oběť skutečně přinést. V modlitbě pak vyznával: „Musím tolik protrpět, aby se mé národy opět spojily.“

Potomci bl. Karla v Římě na jeho blahořečení v roce 2004.

Blahořečení a druhý život

Císař a král Karel I. byl sv. papežem Janem Pavlem II. prohlášen 3. října 2003 za blahoslaveného. Papež vyzdvihl především jeho velké mírové úsilí, zákonodárství v sociální oblasti i hlubokou osobní zbožnost, neboť pro našeho posledního krále bylo rozpoznávání a následování Boží vůle upřímnou každodenní záležitostí.

Bl. Karel I. má dnes více než sto potomků a vyšlo o něm a jeho životě již mnoho publikací, z nichž některé i od českých autorů. Za všechny jmenujme nejnovější knihu Milana Nováka „Karel I.: Světec a poslední král v Čechách“. Pokud jsme tohoto muže, který se dočkal úcty oltáře, dosud blíže neznali, může se pro nás stát vzorem pokory, skromnosti, ale také státníka, otce a manžela. Člověk, který neztrácel víru a naději tváří v tvář situacím, které z lidského hlediska neměly žádného řešení.

Bl. Karel se neohlížel a sebe, vždy mu záleželo na druhých, přičemž vrcholem této snahy byla jeho osobní oběť za mírový a harmonický život jeho svěřených národů. Své poslání bral jako Bohem dané a v závěru života se tak zcela ztotožnil a Ježíšem, kterého vyznával a do krajnosti následoval. Osobní prožívání jeho víry a vlastnosti, kterými oplýval, tak můžeme shledávat v příkrém rozporu s tím, jak si mnozí z nás představují světského vladaře. Karel byl jiný než ostatní panovníci jeho doby, o to víc však byl blíže Bohu, přičemž se netajil tím, že právě to je jeho cíl.

Dodatek – zajímavé širší rodinné zázemí

Bl. Karel I. byl díky příbuzenským vazbám svých předků spřízněn s mnoha panovnickými i dalšími rody. Karel byl potomkem např. všech zakladatelských dynastií království sicilského, aragonského, navarrského, kastilského, uherského, francouzského, českého, polského, dánského, švédského, norského, skotského, anglického i portugalského. Jako český král byl přirozeně potomkem Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců i Habsburků, ale i mnoha dalších českých rodů jako jsou např. Sternberkové, Lobkowiczové, Rožmberkové, Pernštejnové, Harrachové, Švihovští, z Říčan, Kolowrat, Boskovic nebo Sudoměře. Mezi jeho předky nalezneme i světce, např. sv. Ludmilu, sv. Zdislavu, sv. Leopolda Rakouského, sv. Ludvíka Francouzského, sv. Davida Skotského, sv. Markétu Anglickou, sv. Nuno Alvaréze de Pereiru a další. Pět různých rodokmenů (bl. Karel jako potomek českých králů, jako potomek českých šlechtických rodů, jako potomek císařů, jako potomek světců a jako potomek panovnických rodů) si můžete prohlédnout zde.

Autorem textu je Petr Nohel; neoznačené fotografie pocházejí z archivu autora.

Princ Rudolf, vnuk bl. Karla, přivezl jeho ostatky v roce 2014 do Brna.