Vzkříšení je prubířský kámen křesťanské víry. Řekové - filosofové v Athénách s ním měli problém již za sv. Pavla - když o vzkříšení začal mluvit, řekli, že si ho poslechnou jindy. Co vlastně vyjadřují hollywodské efekty či scifi nebo fantazy chiméry, kolik má kdo životů, jak je někdo nezranitelný, a efektní vítězství superhrdinů? Nevyjadřují nakonec jen touhu po výhře dobra, po síle, po nesmrtelnosti? Co je to, co nás vlastně k těmto věcem pudí?

Zdroj: Flickr.com

Z hlediska víry i faktického života je vzkříšení možné, a to minimálně v rovině dostatečně pravděpodobné, a to víc než lecjaké počítačově simulované efekty ve filmech, ve kterých jde fyzika „do kopru“. Proč? Protože o vzkříšení, i když je neuchopitelné, máme konec konců poměrně slušné historické zprávy. A zdají se mnohem autentičtější, než třeba zprávy o životě a smrti lidí jako jsou faraonové či mnozí další. Jak tedy patří vzkříšení do života člověka?

            Uvažujme! Vzkříšení má smysl, pokud mu předchází smrt, ale kde se vzala smrt? Smrt je dle „Písma“ (dle judaismu i křesťanství) důsledek lidského pádu. Pokud je to tedy právě takto a 
Písmo nám v tomto duchu pravdivě svědčí, pak vzkříšení není nic jiného než nepokryté vítězství nad smrtí a nad zdrojem smrti, tedy nad hříchem. Potažmo vítězství nad tím, kdo ke hříchu svádí, protože chce zabít člověka a život jednoduše zničit. Jde tedy o demaskování nepřítele a jeho hrozné ponížení skrze proklamaci života nad smrtí. „Tak tohle chceš!“ Protože najednou můžeš vyjít z vězení svých chyb, jejichž důsledkem je smrt. Může být překonáno i provinění druhých, protože ublížení ztrácí nade mnou moc a ve chvíli opravdové lítosti i nad těmi druhými. Vzkříšení ruší nadvládu smrti a propadnutí bezživotí a nesmyslnosti. Vzkříšení navrací do celého stvoření zpět smysl a naději.

            V Kristu dostalo lidstvo možnost připojit se ke vzkříšení k životu. K novému životu, který znamená Boží přítomnost, blízkost stvořitele a nahlížení, co znamená Boží svrchovanost a blízkost. Jak se k tomu připojit, jak získat účast na něčem tak vznešeném a přesahujícím, jako je Bůh? Stačí tak málo: prakticky a nejen mentálně vyznat a přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, vyznat jeho božství a lidství, zříci se zla (a zase nejen akademicky či mentálně, ale fakticky se obrátit, slavit ve svém životě „metanoiu“) a nechat se pokřtít ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. (srv. Jan 3,16 Lk 3,3 Sk 2,37-38). Být Bohem přijat za vlastního, být Bohem adoptován jako syn či dcera, to je bomba. (Jan 1,12)

            Ježíšovo vzkříšení muselo neskutečně naštvat božího odpůrce, „diabola“, po našem ďábla. Možná právě pro toto naštvání jsou lidé, kteří se vydají do moci Božího a našeho nepřítele, tak krutí a zákeřní. Možná proto tolik ubližují; hněv a nenávist jako ovoce nepřítelova neúspěchu je nutí konat krutě a falešně. Chápejme, celá snaha nepřítele je dokázat a přesvědčit člověka, že Bůh není dost mocný, není dobrý, není milující atd... Když se mu podařilo v jeho „fantasy“ a přitom v našem reálném světě zabít skrze lidské soudy jediného pravého Božího syna, tak se zdálo, že je hotovo. Zřejmě si to i nepřítel myslel, že se mu to podařilo. A chápejme: ON, Ježíš z Nazareta, mu místo toho, aby zetlel v hrobě, vstane z mrtvých a řekne, že každý, kdo v něho věří, má život věčný a vzkříšení k životu se ho týká též. Zbraň „smrti“ byla zlomena ne zničením nepřítele, ale jeho překonáním mocí lásky, která život navrátila. Tak tohle opravdu chci, a to pro každého. Společně se svatým Pavlem můžeme pak zajásat a navzdory smrti volat:

A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. (1 Korintským 15:54-58)

Autorem textem je P. Michael Špilar.