Lukáš Novák: Květná neděle

Květná neděle je zvláštní svátek. Bohoslužba sice začíná připomínkou Kristova slavného vjezdu do Jeruzaléma, pak se to ale jaksi zvrtne – průvod s ratolestmi je pryč, po vší té slávě přijdou mrazivé Pašije a my dobře víme, že ačkoliv jsme před chvílí volali „Hosanna“, ve skutečnosti jsme právě my svými hříchy přibili Krista na kříž. Všechno to jásání jako kdyby bylo tak trochu nemístné, ne-li nejapné. Triumf ve své lidsky očekávané podobě se nekonal – naopak, začíná pašijový týden, zrada, křížová cesta a Golgota – a pak teprve, jinak a jindy než kdokoliv čekal, přijde ta pravá Neděle všech nedělí, to skutečné vítězství.

A přece Církev Květnou neděli slaví. Snad aby nám dala do morku kosí pocítit tu jalovost lidských představ o vítězství. Snad aby nám dala prožít tu dvojí změnu perspektivy, v níž se i Kristův vjezd do Jeruzaléma – jehož cílem není koruna světského vladaře a politické vítězství, nýbrž koruna trnová, agónie na kříži a „posmrtný domov mezi bezbožníky“ – nakonec přece jen ukáže jako triumfální příjezd Krále, jenž se ujímá svého království.

Na začátku – slavné uvítání. Lidé jásají. Něco je ve vzduchu, protože až doposud se Ježíš zdráhal veřejně přijímat pocty, dokonce to vypadalo, že se před svými nepřáteli skrývá. Ale teď má zjevně nějaký plán. Oslátko jistě nebylo připravené náhodou – copak by si někdo jen tak nechal odvést své zvíře bez slova odporu? Stejně tak nosič vody a připravené večeřadlo – ani to nemohla být náhoda. Nošení vody je ženská práce, muselo jít o smluvené znamení. A pak – kde by se v Jeruzalémě plném poutníků o největších svátcích roku najednou vzala volná místnost pro třináct lidí? Ba ne – je jasné, že Ježíš přesně ví, co dělá, jeho plány zřejmě uzrály. Hosanna! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!

Ale něco tady nehraje. Opravdu stačí dva meče? A proč ty temné náznaky, apokalyptické řeči, pomazání v Betanii, prý k pohřbu…?

A potom šok: noční zatčení, soud, krutá poprava. Seběhlo se to tak rychle! Velerada byla připravená, věděla, že židé budou do noci slavit Seder, takže komplikace nehrozí – než se vzpamatují, bude po všem. Sami ovšem k hostině nezasedli, ale čekali na Jidáše (a ještě nad ránem se zdráhali vstoupit do vládní budovy, aby zůstali čistí – zřejmě doufali, že hostinu do rozbřesku stihnou). Petr, ten by byl rád bojoval, ale Ježíš o to vůbec nestál. Lstivě pronikl za Ježíšem dokonce až do veleknězova dvora, ale k ničemu to nebylo. A Ježíš, ten vyčítavý pohled! Všechno dělám špatně!

A ostatní apoštolové jsou na tom ještě hůř. Vůbec nevědí, co dělat. Byl to všechno omyl? Byl to zase jen falešný prorok? Komu jsme to před pár dny naivně provolávali slávu? Konec a zmar.

Až na Jana. Ani Jan asi ještě nechápe – ale zůstává věrný. Visí-li jeho Pán na kříži, stojí on, jako jediný z jeho učedníků, dole pod křížem. Stejně jako Ježíšova Matka. Je s Ním, aby na vlastní oči viděl a mohl dosvědčit, co se stalo; aby mohl zaslechnout a vyplnit poslední Mistrův pokyn. A ten je zvláštní: „Hle, tvá Matka.“ Nic víc. Nic víc teď není třeba.

Ale to je jen Jan, Miláček Páně. Jak asi ostatní museli vzpomínat na Květnou neděli v pátek večer? Pošetilost! Bláznovství! Neměli jsme sem vůbec chodit – vždyť jsme mu říkali, že má zůstat v Galileji! To je tedy první změna perspektivy.

A potom Vzkříšení. Něco tak neskutečného, že se tomu člověk zdráhá uvěřit. Něco, co obrací svět vzhůru nohama. Nebo jej spíš staví opět na nohy – ale tentokrát správně. A perspektiva se opět mění, tentokrát definitivně. Květná neděle, to nebyl omyl! To si opravdu Král přijel pro své vítězství. Jenže se jedná o vítězství Kříže. Je na místě jásat a radovat se, ale zároveň bychom se měli třást hrůzou nad tím, díky čemu se radovat můžeme a smíme. Jak vysoké výkupné bylo zaplaceno za naše životy – ne za ty časné, ale za naši budoucí věčnost. Je to vítězství větší, než si dokážeme představit, ale zároveň strašlivější, než je možné popsat. To není velebná smrt nějakého mravního velikána, který položil život za své zásady. To není Sókratés, který je vlastně šťastný, že mu konečně bohové dovolili „vyprostit duši z těla“. Není žádná paralela k umučení Božího Syna, vtěleného Slova, který se z lásky k nám lidem „stal poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži.“ A v tom spočívá jeho triumf: proto „ho také Bůh povýšil a dal mu jméno, které je nade všechna jména“.

Nic tuto jásavou a přece drásavou podstatu Květné neděle pro mě nevyjadřuje lépe, než dva prastaré latinské hymny, o které bych se s vámi chtěl podělit.

Gloria laus. Hymnus napsal na začátku 9. století Theodulf Orleánský, opat, biskup a „dvorní básník“ Karla Velikého. Je napsán v elegickém distichu (dvojverší tvořeném daktylským hexametrem a daktylským pentametrem), což je časoměrný verš, který je od antických dob spjatý především s žalozpěvy (stejné metrum má předzpěv Kollárovy Slávy dcery). V liturgii odjakživa patřil na závěr průvodu s ratolestmi, kdy se refrén ozval přes zavřené dveře z kostela, průvod před kostelem jej zopakoval, a pak schola v kostele zazpívala první sloku, průvod venku odpověděl refrénem, a tak dále, až nakonec podjáhen zaklepal na kostelní dveře holí s křížem, dveře se otevřely a průvod vstoupil dovnitř.

Tento starobylý ritus byl ve 20. století opuštěn, a tak se Gloria laus zpívá jako poslední ze zpěvů k průvodu s ratolestmi. V chorální podobě sice zaniká metrická stavba verše nemilosrdně vyklepávající daktyly, jako když zvoní hrana. Ovšem podložená melodie více než nahrazuje tuto ztrátu. Neumím si představit dokonalejší hudební vyjádření onoho mrazivého jásotu spjatého s Květnou nedělí! Budete-li hledat na internetu, naleznete většinou nahrávky v onom unylém, utahaném, „zbožném“ stylu, jímž se dnes často gregoriánský chorál interpretuje. Nabízím vám tu však jednu, která se pojetím hodně blíží drsné syrovosti orientálních plaček, která by z tohoto hymnu měla zaznívat – navzdory jásavému obsahu. Budete-li hymnus zpívat sami, zapomeňte na andělskou unylost a spíše se inspirujte neúprosným zvukem původního časoměrného verše. Stejná energie má zaznívat z té chorální melodie, ačkoliv rytmus má již odlišný.

Pange lingua. Tedy nikoliv nádherný eucharistický hymnus Tomáše Akvinského, jenž se zpívá na Zelený čtvrtek a obecně při přenášení či vystavování Eucharistie, nýbrž ještě krásnější pravzor tohoto zpěvu: starobylý oslavný hymnus na Kristův Kříž jakožto Strom života. Jeho autorem je Venantius Fortunatus (cca. 530–609), skladatel hymnů a básník na dvoře franských merovejských králů, později vysvěcený na biskupa. Ve zvláštní úpravě (s částmi sloky „Crux fidelis“ jako refrénem) se zpívá na Velký pátek při obřadu Uctívání kříže (odtud ho nejspíše může dnešní katolík znát), ovšem jeho různé části jsou od pradávna součástí Denní modlitby Církve během celého Svatého týdne. Není tedy nijak nepatřičné použít jej již na Květnou neděli (např. jako zpěv k přijímání).

V originální podobě je hymnus velmi dlouhý: květnatým básnickým jazykem plným metafor a slovních hříček popisuje příběh lidského Pádu a následného vykoupení skrze Kříž. Sloky mají nezvyklou formu nerýmovaných osmistopých trochejských trojverší, které jsou zhudebněné formou ABB. Stejně jako v předchozím případě tomuto hymnu naprosto nesluší unylá, táhlá interpretace: naopak je třeba zpívat energicky a naléhavě, a bez velkých pauz.

Květná neděle, to je Gloria laus. A Svatý týden, to je Pange lingua.

Autorem textu je Lukáš Novák, autor blogu Ad altare Dei...

Ke stažení a tisku: www.skaut.org/ln/download/PangeLingua-A5.pdf