V životě mám několik témat, nad kterými přemýšlím, když například čekám na autobus a vybije se mi telefon. Jedním z nich jsou superpokorní svatí. Tak pokorní, až jsem jim to nevěřil. Nakonec jsem klíč našel tak, kde by mě nenapadlo ho hledat.

Zdroj: flickr.com

„Ze všeho nejvíc žasnu, když vidím, že každý nežasne nad vlastní slabostí.“

                                                                                                                      Pascal, Myšlenky, XIX

 

Většině z Vás bude známá historka z Filokalie o tom, jak sv. Antonín uslyšel hlas shůry posílající jej za ševcem do Alexandrie, aby se potkal s opravdovým svatým. Pointa příběhu je samozřejmě v tom, že prostý švec si každé ráno a večer říkal, že v celém hříšném městě není nikdo tak hrozný jako on sám a že on samojediný zaslouží věčná pekelná muka. A tak byl Antonín rád, že potkal někoho, kdo je ještě na vyšší úrovni než on sám.

Podobné příběhy mě vždy iritovaly. Nechtěl jsem věřit tomu, že milý švec není buď duševně nemocným, nebo pokrytcem. Jenže podobná svědectví o pokoře a neustálá připomínání, že matkou všeho hříchu je Pýcha, mě neustále vracela k tomuto problému. Postupně se mi tahle hádanka nasvětlovala z různých stran...

T. S. Elliot tvrdí, že křesťanství nemusí být na člověku vidět v neustálé radosti a pokoji (a za mě - pokud se takto nechoval ani náš Pán, nevidím možnost, jak by mohlo být spravedlivé chtít toto po křesťanech), nebo v tom, že křesťan žije evidentně mravnější život. Křesťanství by podle tohoto slavného básníka mělo být na člověku patrné v jeho přístupu k jeho hříšnosti a vědomí si své zoufalé slabosti.

No dobrá, tohle už mi bylo jasnější. Skvělý C. S. Lewis vyzývá k sázce, kterou má člověk uzavřít sám se sebou - řekněte si, že se měsíc ze všech sil budete snažit být lepšími lidmi. Pokud k sobě budete opravdu upřímní, po měsíci pravděpodobně zjistíte, že jste na tom hůře než na začátku. Jeho rada je jasná - opravdu to zkusit a pak „hodit flintu do žita“ a spolu s ní jakoukoliv naději, že se spasím jen sám svou snahou. Boží Milost je to jediné, co nám umožňuje se vůbec podílet na něčem dobrém, a bez ní nezmůžeme nic. Jenže, abych se přiznal - vážně jsem se nikdy nepovažoval za nějak výrazně hříšného. Jasně, mám svá slabá místa jako KAŽDÝ, ale snad to docela jde. Nikdy jsem se k výše popsané sázce neodhodlal dostatečně pevně na to, abych po měsíci viděl toho křivého Vítka, kterým jistě jsem - a padl na kolena prose o milost.

„Past vedle pasti, ani očko nenasadíš.“ Takto jsem lamentoval s klasikem, dokud jsem nenarazil na NI - nádhernou ženu obklopenou pávy - Flannery O'Connor. Po přečtení její povídky Bezdomovec jsem si ze zvědavosti pustil rozbor od pro mě neznámého českého kněze. V Bezdomovci (jak si z mého pohledu geniálně všímá buď on, nebo někdo, od koho to přebral) si každá postava myslí, že je dobrým člověkem, i když čtenář to vidí přesně opačně. Každý z nich si totiž vytváří svůj vlastní žebříček hodnot, ve kterém je první. Jedna postava si například cení efektivity a pracovitosti, další své služby vlasti. A je to opravdu tak a je to jaksi banální (ale mnou do doby poslechu nevypozorovaná) pravda o lidech téměř obecně. Nejsem zrovna hubený, neumím anglicky, nevydělávám žádný balík a na mobilu jsem v jednom kuse? To nevadí - mám poskládané vlastnosti a jednání tak, že v závodě podle mých pravidel nad všemi vedu jako Ledecká na svahu. Nejsi ty snad někdy zrovna milý na partnera a děti? Ale to přece nevadí! Nejsi přece konzerva /liberál, nehledáš všechno ve svalech/módě/penězích atakdále nastokráte? Když se to sečte, ve svém srdci nad ostatními pravděpodobně vedeš. Možnosti, jak sestavit žebříček tak, aby jeho tvořiteli vyhovoval, jsou neomezené.

Co mi z toho vychází? Už chápu, že mé jediné křesťanské období bylo krátce po konverzi, kdy jsem byl regulérně otřesený sám sebou. Proto nevěstky budou v Království první. Těžko se jim vymýšlí žebříček, kde jsou královnami své vlastní ligy. Samozřejmě to není pozvánka k tomu, abych začal vršit hřích na hřích, aby mě hrůzy mých činů stále srážely z mého vlastního piedestalu. Spíš... konečně opravdu uvěřit tomu, že můj žebříček je směšný konstrukt, budovaný mou pýchou. A že sebehorší zpovědní zrcadlo je lepší než můj subjektivní pocit. 

Tak jsem se vám krásně pochlubil, co všechno čtu a jak jsem na to přišel a že už budu skromným ševcem. 

„V lidském srdci má ješitnost tak pevné kořeny, že kdekdo, voják, puškařský pomocník, kuchař, krosnář se vychloubá a chce mít obdivovatele. Stojí o ně dokonce i filozofové. A kdo proti marnivosti píší, chtějí se proslavit tím, jak dobře to napsali. A kdo je čtou, chtějí dojít cti za to, že je četli. A já, který toto píši, možná mám také tuto choutku. A snad i ti, kdo to budou číst.“

Pascal, Myšlenky, X