Někdo se vrhl do pomoci už před týdnem, jiný se rozkoukává a čeká, aby ho vystřídal, až mu dojdou síly. Lidí, kteří neváhají a jejichž práce je hodně vidět a je posilou ostatní, jsem se zeptala, proč se zaměřili právě na to, co dělají. Odpovídal Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum, Benjamin Roll, bývalý předseda Milionu chvilek pro demokracii a Bronislava Barošová z Iniciativy Hlavák. Na obavy některých lidí po bojích o jadernou elektrárnu a výhrůžkách použitím atomových zbraní reagoval jaderný fyzik Karel Matějka a z dávna i C. S. Lewis.

Zdroj: Facebook Milionu chvilek pro demokracii

Mikuláš Kroupa, Post Bellum - sbírka vojenské výstroje pro obránce Ukrajiny

Na rozdíl třeba od Člověka v tísni, Post Bellum nemá v náplni práce primárně pomoc potřebným. Pokud jsou mé informace správné, dosud jste pomáhali jen „svým“ pamětníkům, lidem, s kterými jste spolupracovali a o kterých víte, že pomoc potřebují. Je toto vaše první akce, kde ve velkém pomáháte mimo naši republiku a jinak než konkrétním lidem?

Ano, poprvé. Nic podobného jsme předtím nezažili. Těžko říct, jaký bude vývoj na Ukrajině. Od toho se odvíjí, co budeme v Post Bellum dělat. Zlu se neustupuje a můžeme-li pomoct, tak váhat by bylo na pár facek. Člověk nesmí být lhostejný, to by bylo popření toho, o čem nám pamětníci dvacet let vypráví. Tak jsme se do toho pustili. Málokdo ví, že to nebylo jen z nějakého momentální hnutí mysli, ale především jsme měli možnost účinně pomocí. Máme na Ukrajině už dva roky naši pobočku – Paměť národa Ukrajiny. S tamějšími novináři, kteří dokumentují příběhy hlavně z gulagů, jsme se připravovali, že kdyby to ruplo, spustíme sbírku a peníze pošleme prověřené ukrajinské nadaci Come Back Alive. Čtrnáct dní jsme před útokem měli vše připravené. Byli jsme rychlí, měli jsme kontakty, věděli jsme jak na to a s kým. Takže jsme první miliony korun v dolarech poslali už během druhého dne ruského útoku. Ale lidé z nadace nám ještě ten den vzkázali, že jsou z Kyjeva evakuování a nejsou schopni nakupovat na Ukrajině ochranné prostředky pro obránce, ať se toho chopíme my v Evropě. Přiznávám, že s tím jsem nepočítal. Během jednoho dne vznikl tým a ten se všechno učil ne při pochodu, ale při sprintu. Je to veliké dobrodružství, které provází únava, napjaté nervy, euforie, ale také těžké depresivní chvíle, že nic z toho Ukrajince nezachrání. A současně pociťuju neuvěřitelně povznesený pocit, v jakém úžasném národě to žiju, ta solidarita mi vyrazila dech. Češi jsou frajeři! Paměť národa už poslala obranný vojenský materiál v hodnotě přes osmdesát milionů korun. Naše kamiony jsou na místě do čtyřiadvaceti hodin a máme potvrzené, že se vesty, helmy, drony, optika a vše další dostává opravu lidem přímo na frontě. To je obrovská vzpruha, že se to povedlo! Ale nestačí to, nutně potřebujeme víc peněz.

Zdroj: rozhlas.cz

Ostatní organizace se zaměřují na pomoc lidem, kteří přišli o domov, zatímco vy jste začali cíleně shánět vojenskou výstroj. Co vás k tomu vedlo?

Dekami a teplým čajem Rusáky nezaženou. Je to tak. To jsme si řekli. A proto jsme s kolegy ukrajinskými novináři vybrali ke spolupráci nadaci Come Back Alive. To je nadace, která už osm let zásobuje ukrajinskou armádu drony, optikou, neprůstřelnými vestami, helmami a podobnými nesmrtícími obrannými prostředky. To se nám prostě zdá v této chvíli, v „horké“ fázi konfliktu zásadně důležité - dát Ukrajincům šanci bránit se obrovské přesile. Nemůžeme posílat zbraně – to dělají vlády, ale můžeme s dobrovolníky kompletovat nosiče a ocelové pláty a dělat z nich neprůstřelné vesty, kterých je v Evropě šílený nedostatek. Ty vesty a helmy zachraňují životy. A o to jde. Humanitární pomoc ale také připravujeme. Už jsme poslali za desítky milionů korun zdravotnický materiál pro polní nemocnice.

Zdroj: Facebook Milionu chvilek pro demokracii

Naše děti patří ke generaci, jejíž rodiče ani prarodiče už nezažili válku, rozhodně se ve věku, aby se jí aktivně účastnili. Jediná revoluce, na které se mohli podílet, byla ta sametová, při které se nepočítalo s tím, že by někdo mohl položit život. Pouhá zpráva o tom, že snad jeden člověk zemřel, všemi otřásla. Myslíš, že by česká společnost byla schopna stejné reakce jako ta ukrajinská? Jak vychovávat děti, aby chápaly svobodu jako hodnotu, pro kterou stojí za to riskovat život, když osobně neznají nikoho, kdo by to udělal? Co kromě vyprávění příběhů, které zaznamenáváte, můžeme udělat?

Jsem si naprosto jistý, že bychom se rvali jako lvi, stejně jako Ukrajinci. Vychovávejme děti k zážitkům, ne k pofidernímu přátelství na sociálních sítích. Choďme s nimi do kostela a po cestě jim vyprávějme příběhy z Paměti národa třeba o Václavu Vaškovi, Jitce Malíkové, Oto Mádrovi, Tomáši Sedláčkovi, Jiřím Stránském a o další a dalších; najděte si je v našem rozhlasovém cyklu Příběhy 20. století. Opravdu nevím, jak vychovávat děti, aby jednou v dospělosti byly ochotné umírat v boji za svobodu. Asi naivně si myslím, že kromě žité víry v Boha je podstatné opečovávat naši národní paměť; nikoliv státem dirigovaným způsobem, jak to dělají v Rusku, ale naprosto svobodně i s tím, že člověk objeví hrozné věci, za které se jako Češi musíme stydět. Ale také objeví nádherné postavy našich dějin, na nichž můžeme stavět naši identitu, odpovědnost za svobodu. A pak už nám zbývá se jen modlit, abychom nezklamali, až to přijde. A měli na sobě neprůstřelnou vestu, kvalitní helmu, vysílačku, dron nad sebou, kamery s nočním viděním a dobrou zbraň v ruce, a aby nás bylo dost, co jsou ochotni bránit se.

Mikuláš Kroupa, ředitel POST BELLUM
www.postbellum.cz
www.pametnaroda.cz
O Paměti národa v Covidu
Facebook
Klub přátel Paměti národa
Pomozte Ukrajině s Pamětí národa | Darujme.cz

Zdroj: Facebook Milionu chvilek pro demokracii

Benjamin Roll - demonstrace na podporu Ukrajiny

Když jsme chodili na demonstrace, které upozorňovaly na nezákonné jednání našich českých představitelů, byla teoretická možnost, že to něco reálně ovlivní. Jaký důsledek mohou mít demonstrace na podporu Ukrajiny? Je jasné, že Putinovo jednání to nijak neovlivní, i kdyby demonstrovala komplet celá republika. Proč je důležité je pořádat, respektive alespoň občas na nějakou jít?

I dnes je důležité se ozvat. Jednak přece musíme aspoň nějak vyjádřit solidaritu Ukrajincům, kteří právě teď pokládají své životy za svoji i naši svobodu, a stejně tak i těm Ukrajincům žijícím mezi námi, kterým umírají blízcí. Veřejné vyjádření názoru a podpory je vedle třeba přispění do sbírky minimum, které může udělat každý. 

Za druhé je nutné hlasitě ukázat západním vládám, že veřejnost stojí za Ukrajinou a vyžaduje od svých zvolených zástupců efektivní pomoc Ukrajincům a tvrdé kroky vůči Putinovu režimu a že je připravena nést i jejich ekonomické následky. 

A za třetí je i pro nás řadové účastníky těchto akcí prostě důležité nezůstat sám ve svých obavách a frustracích doma. Jít mezi ostatní nám může být i psychickou oporou a zároveň povzbuzením ke konkrétním krokům pomoci. K tomu slouží i výzva Milionu chvilek na https://milionchvilek.cz/stojimezaukrajinou.

I když je situace strašná, na demonstracích bývá krásná atmosféra. Člověk tam zjistí, s kterými známými má stejné názory. Někdo ale může namítnout, že se tím dělí společnost, že se pak lidé zakopávají na svých pozicích a s lidmi s jinými názory přestávají komunikovat. Navíc se lidé dělí už podle toho, kdo má na batohu placku Milionu chvilek nebo teď ukrajinské barvy. Co s tím, aby člověk vyjádřil svůj názor, ale přitom nezničil možnost komunikace s těmi, kdo mají jiný?

Poslední týden naopak ukázal, že ve vztahu k Ukrajině je nyní naše společnost neobvykle jednotná. Smysl veřejných shromáždění a manifestací spočívá i v tom tuto jednotu zhmotnit a vyjevit. Milion chvilek od počátku své existence „spojuje lidi, kterým na demokracii záleží“. Nyní tedy i ty, kterým záleží na demokracii na Ukrajině, ale i v Rusku. 

Rozumím, že se společnost i tak snadno vyhrocuje a štěpí na všem možném. Klíčem je vedle zásadovosti a kritičnosti komunikovat laskavě k jednotlivcům a nikdy nesklouzávat například ke kolektivnímu obviňování jakékoli skupiny. 

Benjamin Roll, student evangelické teologie na ETF UK a bývalý předseda Milionu chvilek pro demokracii.

Milion chvilek

Zdroj: Archiv Bronislavy Barošové

Bronislava Barošová - konkrétní pomoc uprchlíkům 

Uprchlíkům pomáháte dlouhodobě, a to i těm, u kterých to nemá v české společnosti podporu. Co Vás k této práci přivedlo?

Je to asi základní životní nastavení, že je přirozené pomoct bližnímu. Tomu, kdo tu pomoc potřebuje, je v danou chvíli zranitelný, a to může být babička v tramvaji, dítě v Keni, sociálně slabší samoživitelka, imigrant, který se potřebuje zorientovat ve společnosti, aby se do ní integroval, uprchlík žijící v táboře někde mimo Českou republiku nebo uprchlík, který se dostal do naší vlasti. Vždy jsem se dobře cítila v kulturně rozmanité společnosti, vnímám to jako obohacující pro celkovou společnost. Pracovala jsem v zemích třetího světa a poznávala jsem různé odlišnosti těch kultur a lidí. Jako dobrovolník jsem začala pracovat někdy před dvaceti lety, více aktivní jsem začala být od roku 2011, kdy po tzv. Arabském jaru začala válka v Sýrii; pocítila jsem to nejdříve v sousedním Libanonu, kde máme část rodiny. Když přišla velká migrační vlna v roce 2015, začala u nás působit Iniciativa Hlavák, parta dobrovolníků, která pomáhala uprchlíkům tranzitujícím skrz pražské Hlavní nádraží nebo posléze těm propuštěným z detenčních zařízení, jimž byla zamítnuta žádost o azyl; jednalo se o základní lidskou pomoc. Ti lidé po několika měsících v těchto zařízeních cestují v zimě v žabkách, bez jídla, peněz... Později jsme s partou stejně nadšených lidí sami organizovali humanitární sbírky do táborů na řeckém území, prováděli distribuci osobně ve spolupráci s mezinárodními humanitárními organizacemi působícími v lokaci. Tomu jsme dali postupně logistický a organizační řád a působíme takto dodnes v rámci naší Iniciativy Vlny solidarity. Než vyhlásíme další sbírku pro uprchlické tábory v Řecku, aktivně se zapojujeme do dobrovolnických aktivit v souvislosti s válkou na Ukrajině. 

Jaký je rozdíl v pomoci uprchlíkům třeba ze Sýrie a z Ukrajiny? Máte pochopení pro odlišný přístup k uprchlíkům z různých zemí? 

V případě války v Sýrii i na Ukrajině se jedná o válečné uprchlíky. Pokud lidé opravdu nemusí ze své vlasti uprchnout, nedělají to; mnozí do poslední chvíle vyčkávají. Jakákoliv válka je zlo a vždy jej odnášejí nejvíc civilisti a ti nejzranitelnější. Z lidského pohledu by měli mít všichni tito uprchlíci stejné právo na pomoc. V ideálním světě, ve kterém ale nežijeme. Jakýkoliv válečný konflikt na Blízkém Východě je velmi komplikovaný a je do něj zapojeno hned několik frakcí, není jasné, kdo je vlastně nepřítel a útočník, jedná se o konflikty vyvolané politicky a nábožensky. Vzhledem k nejednoznačnému určení jednoho útočníka tehdy neexistovala žádná branná povinnost pro muže. Zároveň pro občany zemí Blízkého východu na rozdíl od občanů Ukrajiny platí vízová povinnost pro vstup na území Schengenského prostoru. Tedy i z tohoto hlediska se jedná o jiný proces, vstup pro ukrajinské občany je jednoduchý. Nyní jim budou udělována tzv. víza strpění po dobu nezbytně nutnou. Z Ukrajiny utíkají ženy, děti, starci (neboť pro muže 18-60 let platí branná povinnost rezervistů), skupina považovaná za tu zranitelnější. Z kulturního hlediska je bohužel evidentní, že snáz se českým občanům přijímá tato skupina lidí, stále zde panují předsudky náboženské, kulturní i rasové. Občané z tzv. třetích zemí prchající z Ukrajiny (např. studenti z afrických zemí a Blízkého východu) nemají na našem území stejná práva jako občané Ukrajiny. Území Schengenu musí opustit do sedmi dnů. Nemají ani možnost v rámci ČR využít bezplatnou dopravu vlakem, autobusem, MHD tak, jako občané Ukrajiny. O možnosti ubytování zdarma byť na těch několik dní ani nemluvě. 

Co byste ze své zkušenosti poradila lidem, kteří dosud uprchlíkům nepomáhali a teď stále váhají, nechtějí se stát obětí nějakého podvodu, prostě není jejich stylem vrhat se do věcí po hlavě. Je něco, čím mohou pomoci, aniž by riskovali, že jejich pomoc bude zneužita? 

Nebát se. Zároveň nikdo by se do pomoci neměl cítit být společností nucen. Pomoct druhému nám činí radost, je to lidské, je to dobrý skutek, nikdy nevíme, kdy budeme pomoct potřebovat my sami. Pomoct nemusíme hned, poradila bych se zamyslet, co můžu nabídnout, rozhlédnout se ve svém okolí, jaké jsou možnosti pomoci, zda se již někdo z mých přátel angažuje a zda mne to taky osloví. Někdo rád pošle peníze na konkrétní sbírku známé organizace, někdo podpoří konkrétní rodinu např. nákupem jídla, zařízením bydlení, někdo u sebe nechá přenocovat rodinu uprchlíků, mnohé školy organizují sbírky. Možností je mnoho a každý region se zapojuje. Vždy je důležité být sám v pohodě, abych mohl pomoct druhému. Samotný úsměv, povzbudivé slovo, vzkaz nebo obrázek přibalený k materiální pomoci potěší. Není cílem se vyčerpat teď na začátku, je třeba počítat, že ta potřeba pomoci ve velkém teprve nastane, tedy těch možností, jak se zapojit, bude ještě mnoho. Mnohá sportovní a volnočasová zařízení nabízejí lidem z Ukrajiny zdarma jejich aktivity. Pokud se někdo necítí na to nyní pomáhat, nemusí se cítit jakkoliv méněcenný, sobecký. Třeba pomáhá jinak nebo momentálně sám není v situaci, kdy pomoc druhému může nabídnout a zapojí se později nebo jinde. Když si nevím rady, jak pomoct a rád bych, doporučuji se podívat na centrální web pomahejukrajine.cz, kde se sdružují aktualizované nabídky a poptávky pomoci v rámci celé ČR.

Bronislava Barošová, koordinátorka dobrovolníků v Iniciativě Hlavák, spoluzakladatelka Iniciativy Vlny solidarity

Iniciativa Hlavák | Facebook
Iniciativa Vlny solidarity | Facebook

Zdroj: iprima.cz

Karel Matějka - problematika jaderného ohrožení

Boj o jadernou elektrárnu na Ukrajině způsobil v Čechách velké znepokojení. Naštěstí se zatím nic vážného nestalo. Co nejhoršího by mohlo způsobit bombardování jaderné elektrárny pro Ukrajinu a jaké následky bychom pocítili tady? 

Bombardování jaderných elektráren není něco, s čím by se běžně počítalo, a ani mi nedává smysl, proč by to někdo chtěl dělat a současně danou oblast obývat. I v tomto případě však platí, že jaderný výbuch reaktoru není fyzikálně možný. Pokud by z důvodu poškození elektrárny přece jen došlo k nějakému úniku radiace, tak by nejzávažnější situace byla v bezprostředním okolí. Pak by záleželo na síle a směru větru, který, jak dobře víme, vane, kam chce. Třeba i do nedalekého Ruska. To by snad mělo všechny zúčastněné dostatečně odradit. Jinak z pohledu ČR je Záporožská elektrárna stále ještě velmi vzdálená.

A pokud by svět vstoupil do války s Ruskem a hrozily útoky u nás, co nám hrozí? Lze se nějak připravit, nebo to nemá smysl? 

Na válku se dá do určité míry připravit obdobným způsobem jako na živelní pohromu. Důležité je čerpat informace z důvěryhodných zdrojů. Monitorování radiační situace a zvládání radiační mimořádné události patří do působnosti Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (www.sujb.cz). Jeho předsedkyně Dana Drábová je uznávanou odbornicí a zvládá komunikaci s veřejností skvěle. Upřímně nevím, jak se situace bude dále vyvíjet. Myslím však, že je důležité nepodléhat panice, zejména když se nás někdo cíleně snaží zastrašit. Také je důležité si připomínat, že máme zůstat lidmi a že si máme vzájemně pomáhat.

Žiješ ve Velké Británii, která je od místa bojů zase o dost dál než my. Jak tam lidé situaci vnímají? Jsou ochotni kvůli Ukrajině riskovat vstup do války? 

Z veřejně dostupných zdrojů je známo, že se Velká Británie podílela na výcviku ukrajinské armády, darovala Ukrajině zbraně včetně protitankových řízených střel, podporuje Ukrajinu finančně i politicky, aktivně též prosazuje a zavádí ekonomické sankce. Přímou vojenskou účast politici vylučují, nicméně pevně stojí za všemi členskými státy NATO. To dokládá i britská vojenská přítomnost v Pobaltí. Ministryně zahraničí také veřejně podporuje dobrovolníky z Británie, kteří chtějí odjet bránit Ukrajinu. Mnozí z nich mají předchozí válečnou zkušenost. Mezi lidmi z mého okolí je solidarita s Ukrajinou zřejmá. Velmi se o situaci zajímají, jakkoli se sami bezprostředně ohroženi necítí. Často se ptají, zda jsou naši nebližší v Čechách v bezpečí. Podílejí se na materiálních i finančních sbírkách a sebekriticky říkají, že by jejich vláda měla být k přijímání uprchlíků vstřícnější. Přímý vstup do války ale nikdo riskovat nechce.

Karel Matějka, absolvent evangelické teologie na UK ETF a jaderného inženýrství na FJFI ČVUT v Praze

A protože se toho za posledních sedmdesát let mnoho nezměnilo, skončíme tím, co o jaderném nebezpečí napsal v roce 1948 známý křesťanský spisovatel.

C. S. Lewis: O životě v atomovém věku

Zřejmě příliš přemýšlíme o atomové bombě. „Jak máme žít v atomové době?“ Jsem v pokušení odpovědět: „Tak, jako byste žili v 16. století, kdy se v Londýně téměř každý rok objevoval mor, nebo jako byste žili v době Vikingů, kdy mohli lupiči ze Skandinávie kteroukoli noc přistát a podříznout vám krk, nebo jako když dnes žijete v době rakoviny, ve věku syfilis, v době mrtvice, leteckých útoků, vlakových neštěstí či automobilových nehod.“ 

Jinak řečeno, nezačínejme zveličovat novost naší situace. Věřte mi, milý pane nebo paní, ty a každý, koho miluješ, byl odsouzen k smrti dávno před vynálezem atomové bomby a dost velké procento z nás zemře docela nepříjemným způsobem. Ve skutečnosti máme pouze jednu velkou výhodu oproti našim předkům – měli jsme a stále máme anestetika. Ale nemá cenu fňukat a naříkat jen proto, že vědci přidali jednu další šanci na bolestivou předčasnou smrt do světa, který se takovými šancemi už hemžil a ve kterém smrt sama nebyla šancí, ale jistotou. 

Toto je první bod, který je třeba zmínit: prvním činem by mělo být naše sjednocení. Pokud máme být zničeni atomovou bombou, tak až tato bomba přijde, ať nás najde dělat rozumné a lidské věci – modlit se, pracovat, vyučovat, číst, poslouchat hudbu, koupat děti, hrát tenis, povídat si s přáteli u skleničky a hrát šipky – ale ne se choulit jako vyděšené ovce a přemýšlet o bombách. Ty mohou zničit naše těla (což dokáží i mikroby), ale nemusí ovládat naše mysli.