Radek Gális: Modleme se za Ukrajinu, Rusko i za sebe navzájem

V pondělí jsem jako novinář navštívil hotel na Hluboké nad Vltavou, kde od nedělního večera bydlí přes čtyřicet žen a dětí z Koločavy na Podkarpatské Rusi, které našly dočasné útočiště pod zámkem z filmu Pyšná princezna. Obě města totiž pojí dlouholeté partnerství, a jak uplynulé dny ukázaly, nikoliv jen pro dobu míru, ale i války, takže klobouk dolů. S některými z běženců jsme se kdysi potkávali, protože jsme na Koločavu před pandemií každoročně i s dětmi jezdili na prázdniny. O to silnější a stísňující mám nyní pocit, když se tady vidíme kvůli válce.

Kamarád Putin

Jsem smutný, zklamaný a naštvaný. Ukrajinu jsem v 90. letech projel celou osobním vlakem z Lugaňska na východě země až na ukrajinsko-slovenské hranice, setkával se a hovořil rusky s mnoha lidmi. Několikrát jsem taky navštívil i Kyjev, kde se nyní válčí, Lvov nebo právě Koločavu. Jsem smutný, že Ukrajinci musí jako jediní na vlastní kůži snášet ruskou agresi. Jsem zklamaný z postoje České republiky vůči Rusku v posledních letech za éry prezidentů Václava Klause i Miloše Zemana, a naštvaný na Evropskou unii a NATO z jejich přetvářky. Cítím bezmoc i vztek, jak ležérně, opatrně a s nedůvěrou se Česká republika, Evropská unie a NATO v posledních měsících chovala k ukrajinským obavám z války a marným prosbám o pomoc, zatímco na hranicích kolem Ukrajiny se chystala stotisícová vojska. Tak to ostatně vypadalo v srpnu 1968 kolem Československa. 

Na současné válce máme naneštěstí podíl i my. Kdo totiž volil prezidenta Zemana, volil i Putina. Zeman se s ním dlouhá léta kamarádil, fascinován jeho mocí, protože chtěl mít taky takovou. Vzpomínáte si na Zemanova slova Putinovi při setkání v roce 2017, že novináři by se měli likvidovat? Kdo věděl, že v Rusku bylo za vlády Putina zabito přes sto novinářů, kteří se režimu znelíbili, toho Zemanova slova hodně naštvala.   

Z cizího plyn neteče

Zeman Putina dlouhodobě obhajoval, tlačil káru ruskému režimu a obklopil se poradci bez bezpečnostní prověrky, kteří s Ruskem kšeftovali. Pragmatickým prohlášením obrátil kurz o 180 stupňů až před pár dny ve chvíli, kdy zůstával jediný ve společnosti syrského diktátora, který také Putinovi fandí. Zeman přitom nebyl jediný, kdo dával Putinovi v Evropě zelenou. Až nyní veřejnost vidí, že ruskému režimu stále vychází vstříc němečtí politici, včetně bývalého kancléře, ať jsou placeni ze zisku ruského státního či polostátního ropného a naftového průmyslu, či ne. Němci zůstali poslední v EU, kdo odmítli odstřihnout Rusko od SWIFT (nadnárodní společnost s mezibankovním systémem pro mezinárodní platby), protože jejich hospodářství potřebuje zemní plyn z Ruska, a o ten by bez možnosti plateb za odebrané dodávky přišli. Ruský plyn je jim milejší než ukrajinská krev. V plné nahotě se tak nyní ukázalo, že Evropská unie je tu proto, aby bohaté země byly ještě bohatší, navzdory válkám. Hlavně, že k nám poteče ropa a povede plyn, který rádi zaplatíme, aby měl Putin zase dost financí na válku. 

Tolerance diktátora

Pár dní před útokem se ukrajinský prezident Zelenskyj marně snažil u lídrů EU a USA vyjednat podporu, aby agresora zastrašili. Tehdy při jednom setkání nešťastně a bezmocně vyhrkl, že když už se díky přesným informacím britských tajných služeb ví, že Rusko napadne do dvou dnů Ukrajinu, tak proč hned na Putina neuvalí konkrétní sankce? Mocnosti mohly Putina od útoku odradit, kdyby pohrozily vším tím, co na Rusko uvalily nyní, když už se střílí a umírá a kolem Kyjeva se stahuje ruská smyčka. Jenže NATO asi nikdy nechtělo Ukrajinu mezi sebe, protože ví, že Rusko má na ni po generace zálusk, že dříve nebo později ji stejně napadne, a proč tedy riskovat účast ve válce, do které by se po napadení jedné země NATO musely zapojit i ty další. 

Když Rusko napadlo v roce 2008 Gruzii, upozorňovali někteří politici a znalci regionu, jako např. válečný zpravodaj a europoslanec Jaromír Štětina, na stále trvající a stupňující se ruskou hrozbu. Marně. Když potom Rusko obsadilo v roce 2014 ukrajinský Krym a vtrhlo na východní Ukrajinu, kde destabilizovalo situaci vojenskou podporou dvou separátních republik, opět velmoci přimhouřily oči. Ruský plyn byl pro nejbohatší ekonomiky Evropy včetně Německa cennější než svoboda druhých, cennější než lidská práva a válečné utrpení. 

Mezinárodní společenství má ovšem kostlivců ve skříni víc. Co jinak říct na to, že nedávno navrženou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, odsuzující ruskou agresi na Ukrajinu, vetoval ruský zástupce, a tím ji shodil ze stolu? Váleční agresoři, v tomto případě Rusko, se musí hned vyloučit ze všech mezinárodních organizací, či jim aspoň pozastavit členství, a Putin patří za rozpoutání války jednoznačně před soudní tribunál. Přitom pár dní od začátku války ještě ani nefiguroval na seznamech lidí, kteří sankce dostali, byť je nejhlavnějším viníkem. 

Pravoslavné mlčení

Cítím naopak hrdost a obdiv k Ukrajincům, kteří bojují. Evropa si hojí komplexy postupným zpřísňováním sankcí a dodáváním zbraní. Kdyby padla Ukrajina, vtrhne Putim do Moldavska a pak začne vytvářet i nepokoje v Pobaltí a jinde. Obdivuji ukrajinského prezidenta Zelenského, který zůstal v ostřelovaném Kyjevě se svým národem, a o to více se stydím za prezidenta Edvarda Beneše, který sbalil kufry a utekl z Československa hned po obsazení Sudet v říjnu 1938, ještě skoro rok před začátkem II. světové války. 

Ale stydím se i za to, že jedna křesťanská země napadla druhou křesťanskou zemi, i když každá válka je špatná nehledě na náboženství. Křesťané ale dali světu krvavý příklad, jak moc či vlastně málo jsou principy jejich náboženství, tedy lásky a odpuštění, pro naši civilizaci důležité. Rusko přepadením suverénního sousedního státu ukázalo, že mentálně do demokratické Evropy nepatří. A hlavní představitel ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill k válce a umírání nevinných obyvatel Ukrajiny mlčí, protože má zřejmě k Putinovi mnohem blíž, než jsme si mysleli. 

Naopak mám radost z lidí kolem sebe, kteří už několik dní spontánně a ochotně pomáhají, jak a kde mohou. Jezdí svými auty na hranice pro běžence, ubytovávají je u sebe doma, shánějí humanitární pomoc a neohlížejí se, kdo jim co zaplatí. Nikdo se taky neptá na uprchlické kvóty jako před sedmi lety, což mě těší a děsí zároveň. Teď jsme ochotni přijmout desítky tisíc ukrajinských uprchlíků, a přitom jsme nebyli před pár lety schopni přijmout pouhých třicet syrských dětí, strádajících v uprchlických táborech v Řecku? Copak muslim na útěku před válkou není člověk, který si zaslouží naši pomoc? Co se to s námi děje? Co když byl Ježíš zrovna mezi nimi?

Inspirace Toufarem

Na Popeleční středu se teď budeme modlit za mír, jak nás vyzval papež František, a někteří se budou i postit. Není to málo, jenže to nestačí. Modleme se nejenom za Ukrajinu, ale i za Rusko, jak nás teď v neděli nabádal P. Josef Prokeš v Číhošti při mši k 72. výročí mučednické smrti faráře Josefa Toufara. Modleme se i za nás a přemýšlejme o druhých i o sobě: Kde jsou hranice, kam ještě smíme, a kam už nemůžeme, i kdyby nás to bolelo a zažili jsme nepohodlí. Je nám toho opravdu ještě hodně zapotřebí.   

Autorem textu je RADEK GÁLIS, novinář a publicista, České Budějovice. Fotografie jsou dílem autora textu.