„Viděl jsem bídu svého lidu… slyšel jsem jejich nářek… znám jejich bolesti.“ Fakt? „Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil…“ Kdy? Kde? Právě teď umírají malé děti, umírají matky před očima svých dětí, umírají tátové, kteří vědí, jak moc je jejich rodiny potřebují… Samozřejmě, že Bůh vidí bídu svého lidu. Vidí všechno, tak jak by mohl nevidět, když lidé umírají s jeho jménem na rtech. Ale když zná jejich bolesti, kde teda je? Kam to sestoupil? Kde je vysvobození?

Zdroj: Flickr.com

Když nám někdo vysvětluje, proč nemůže věřit v Boha, často zmiňuje právě tohle: existenci velkého zla a bolesti ve světě. Pro mnohé je snazší myslet si, že žádný Bůh není, než se smířit s tím, že Stvořitel umožňuje tolik bolesti svého stvoření. Dobrý, milosrdný Bůh by nic takového nemohl dovolit. Otázka zla ve světě nás trápí. Čas od času máme pocit, že nějaký teolog k tomu řekl něco chytrého – ale tváří v tvář trpícímu člověku nám jeho slova většinou nepomohou – zbyde nám jen otázka „Proč?“, křičená více či méně hlasitě k nebi.

Hospodin stvořil svět velmi pestrý. Ne vše, co má život, má stejné vlastnosti. Každý tvor má svá omezení. Květina umí své květy natočit ke slunci, ale ke zdroji vody v případě potřeby nedojde. Masožravé zvíře nezačne jíst jablka, i když se jich pod stromy válí kila a mělo by večeři bez námahy. Člověk neotočí hlavou o sto osmdesát stupňů jako sova. Tak proč dal Hospodin člověku schopnost zabíjet příslušníky svého druhu? Opravdu je to nezbytná součást svobodné vůle? Byla by lidská vůle méně plodná, méně schopná se rozhodnout pro lásku, kdyby neobsahovala možnost rozhodnout se pro zabití dítěte v náruči matky? Stojí to, že si někteří lidé vybudují s Hospodinem vědomý krásný vztah, za ty miliony lidí umírajících rukou svých spolubratří z prostého důvodu, že ti silnější mohou a že jim nehrozí bezprostřední trest?

A tak je to často jako s obrázkem, na kterém můžete vidět buď vázu, nebo dva obličeje, ale nikdy ne oboje zároveň. Většinu života žijeme s milosrdným Bohem, který dal svého Syna, aby za nás zaplatil dluhy, a my jsme svobodní a šťastní a vděční a svět je krásný. A občas nás okolnosti donutí vidět, že svět není vždy krásný, a Bůh se nám najednou stane mnohem méně pochopitelný. Vydržíme to pár minut, pár hodin… a pokud myšlenky neodejdou samy, snažíme se je zaplašit. Je to nad naše chápání. Chceme věřit, že náš Bůh je milosrdný. Radši něco nevědět, když si tuto víru chceme zachovat.

Mohlo by být ještě hůř. Jak nám ukazují Ježíšovi učedníci, mohli bychom si myslet, že lidské utrpení vzniká přímým Hospodinovým zásahem. Smrt, bolestivá smrt, jako trest za vlastní hříchy. Ne, samozřejmě nás ani nenapadne si myslet, že celé ukrajinské rodiny se něčím prohřešily a tak teď trpí. Souvislost mezi našimi činy a nemocí si troufne sem tam někdo naznačit někomu s rakovinou. „To máš z toho, že ses tak užírala.“ („Hloupé komentáře a jak je včas spolknout“ by měl být předmět na základní škole.) Ale utrpení jako trest od Hospodina? Ne, to už si dneska nemyslíme. Jestli je to tím, že nám učitelé teologie vysvětlili, že je to nesmysl, nebo proto, že jsme si odvykli za událostmi ve svých životech vidět zásahy Boží, to je jiná věc.

Před pár dny proběhl internetem v reakci na hrozbu použití jaderných zbraní sedmdesát let starý text C. S. Lewise o životě v atomové době. Věcně tam připomíná, že bomba nám nemůže přinést nic horšího, než k čemu jsme tak jako tak všichni odsouzeni. A nejen, že všichni zemřeme, dost pravděpodobně nezemřeme ve spánku po třech dnech slabosti – je skutečností, že většina lidí před smrtí zažívá bolest, často dlouho a intenzivně. To, co se dnes děje pár set kilometrů od nás, je hrozivé tím, že to vzniklo z vůle jednoho člověka, že to víceméně dobrovolně provádějí konkrétní lidé, dost možná skuteční příbuzní těch, které zabíjejí. Hrozné je to, že se všechny ty smrti, které měly být rozprostřeny v desítkách let do nemocničních pokojů, silnic a příliš mělkých jezírek se skalkou lákající ke skoku, najednou koncentrovaly do pár míst a pár dnů. Každý z těch umírajících asi není víc sám, než by byl po deseti letech v domově s pečovatelskou službou, umřít ve frontě na chleba nebo pod sutinami domu asi není těžší než umřít v autě na namrzlé silnici. Normálně se ale lidé okolo snaží smrt oddálit, nezpůsobují ji vědomě a snad z vlastní iniciativy.

„Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý.“ To vykládejte někomu z těch, kdo se krčí v krytech a bojí se dojít pro vodu a něco k jídlu. Jak teď Hospodin zjednává právo všem utlačeným? Nemůžeme si pomoci, úmyslná smrt tisíců nás dráždí. Co když i tihle lidé potřebovali ještě rok, aby něco dokončili, jako ten ubohý fíkovník, co zapomněl plodit? Jak měl tohle Hospodin ošetřené? V létě si můžeme do batohu přihodit knížku Most svatého Ludvíka krále a trochu si nad tím popřemýšlet. Teď ale není čas na beletrii. 

Fíkovníky se kácejí. Některé proto, že plodí málo, jiné, protože už plodily hodně a jsou staré, jiné, že si to žádají změny v zahradě. Každý fíkovník bude jednou pokácen. Samozřejmě, že zvuk sekery může vést k úvahám, zda nemám v plodnosti ještě nějakou rezervu, zda snad po mně není žádáno víc, než jsem dal. Snahou plnit, proč jsem byl na svět poslán, se nedá nic pokazit. A děsí-li nás, že sekeru má v ruce na první pohled někdo jiný než pán vinice a kácí mimo plán? Děsí nás to správně. Nevíme, proč nám dal Hospodin tolik svobody, ale dal nám ji. A pokud ji někdo používá ke zlému, jedinou naší možností je se zlému postavit. Se zlem se není možné smířit. Některé fíky mají podobu jasného pojmenování toho, co se kolem nás děje, a nastavení hranic. Některé naše plody nemají být sladké. Spravedlivou válku Boží zákon zná. 

„Proto jsem sestoupil,“ říká Hospodin Mojžíšovi. Do Egypta, ale my už víme, kam až může Bůh sestoupit, aby lidi zachránil. Ne jednu generaci, ne jeden národ, ale všechny lidi. Každého, kdo se nechá. Zachránil ne od těžké práce a starostí, ale od strachu ano. Podává nám ruku: Já tudy šel a s každým z vás tu cestu projdu znovu. Každá smrt se milujícím zdá předčasná, zbytečná, absurdní. Byla by absurdní, kdyby to byl konec. Byla by krutá, kdyby nečekaně přinášela soud. My ale věříme, že Bůh opravdu sestoupil do nejhlubší bídy a nabízí nám z ní cestu ven. Že každému dává tolik času, kolik je třeba. Že zlo ve světě dovolil, ale ponechal si nad ním moc. S každým člověkem Bůh je. Prostě je. Boj maminky o správnou diagnózu jejího dítěte a zoufalství, že pojišťovna nehradí léčbu, je stejné jako zoufalství matky ve válce. Před obojím můžeme zavřít oči, na obojí můžeme reagovat modlitbou a usilovnou pomocí. Ve světě je zlo. Ale je ho tu jen tolik, kolik my sami dovolíme. V tom je svoboda, kterou nám Hospodin, o němž věříme, že je milosrdný a milostivý, dal. Pokud tedy máme pocit, že zlo vítězí, můžeme si zkusit ověřit, zda jsme nezapomněli, že fíky nerostou samy od sebe, bez našeho úsilí. Že zlo se objevuje tam, kde chybí dobro. Že osamělí a zoufalí jsou možná lidé v našem bezprostředním okolí a vzdálený zvuk výbuchů nám to může připomenout, když dokážeme před bolestí nezavírat oči. Odpověď na zoufalé otázky, kde v tuto chvíli je, dává Hospodin lidem skrze nás – to my máme svými životy svědčit, že Bůh je milosrdný a milostivý.

 

 

3. neděle postní

1. ČTENÍ Ex 3,1-8a.13-15
Ten, který jest, posílá mě k vám.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
    Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel.
    Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“
    A on odpověděl: „Tady jsem!“
    (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
    Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“
    Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: »Posílá mě k vám Bůh vašich otců.« Když se zeptají: »Jaké je jeho jméno?« – co jim mám říci?“
    Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: »Ten, který jest, posílá mě k vám.«“
    A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: »Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!« To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“ 

Žl 103(102),1–2.3–4.6–7.8+11 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.
Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačeným. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 10,1–6.10–12
Život lidu s Mojžíšem na pouští byl zapsán jako výstraha pro nás.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti.
    Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce.
    To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

EVANGELIUM Lk 13,1–9
Když se neobrátíte, všichni zahynete.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to:
    „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
    Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“
    Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
    »Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?« On mu však odpověděl: »Pane, nech ho tu ještě tento rok.
    Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.«“