Uprchlíci. Do nedávna spíš nechtění, nyní, když se změnila jejich národnost, docela vstřícně přijímaní. Oni ale nejsou masa bezejmenných uprchlíků; jsou to konkrétní ženy a muži nejrůznějšího věku, jmen a životních příběhů. Mnoho lidí už to ví – někoho z nich potkali, seděli s ním u stolu, půjčili mu svoji postel a deku. Tři mladí lidé, Anička, Florián a Petr, nám popsali svou zkušenost s lidmi, kteří v těchto dnech našli útočiště u nich doma. 

Z Iránu na Ukrajinu a přes Čechy do Německa. Zdroj: archiv rodiny

Prchají z Charkova, ale jsou to Iránci, takže je nikdo nechce

V sobotu kolem oběda mi volá kamarád: „Prosím tě, nevíš, kde by mohli tuhle noc přespat uprchlíci z Ukrajiny? Ale jsou to teda Íránci, takže je nikdo nechce…“ Hned mě napadlo je na noc nastěhovat k nám domů. Na takto krátkou dobu jsme schopni se uskromnit a nabídnout svoje postele pro druhé. Nehrajeme si na žádné spasitele, ale není úplně jedno, odkud člověk pochází, když potřebuje pomoc? Copak je normální pomáhat jen těm, kteří mají ukrajinské občanství, i když před tou samou válkou z těch stejných měst prchají i ti, kdo na Ukrajině doufali nalézt nový domov?

Po jednadvacáté hodině před naším domem zastavil tranzit a vyložil nám rodinu Íránců, prchajících z bombardovaného Charkova. Rodiče a tři malé děti, jedno bylo ještě kojenec. Pomáhali jsme jim nosit zavazadla. Jeden velký kufr, dva batohy a několik igelitových nebo látkových tašek. A to bylo vše. Dívala jsem se na celý jejich majetek. Vypadalo to spíš, jako by to patřilo nějakému bezdomovci, přitom ten tatínek patnáct let učil na univerzitě.

S ním jsme se snažili komunikovat anglicky, s ostatními posunky. Další den chtěli pokračovat do Berlína za synem. Byla jsem vděčná, že mají alespoň kam jít. Ukázalo se však, že žádný konkrétní plán nemají. Pochopili jsme, že jsme je tak nějak dostali do péče my. Že bude na nás, jestli jim jejich cestu dál na Západ pomůžeme zrealizovat. 

Naplánovali jsme vlak. Taťka pořídil jízdenky a zavolali jsme jejich synovi do Německa, aby věděl, kam by měli dorazit. Působil rozespale a vůbec to byl velmi zmatený hovor. Snažili jsme se mu vysvětlit, co plánujeme, ale nezdálo se, že by ho to až tak zajímalo. Až později jsme se dozvěděli, že jejich syn je mladší než já a že do Německa uprchl před dvěma dny. Sám. Otec mu řekl, ať uteče a zachrání si život. Došlo mi, jak jsem se v něm mýlila a že má za sebou určitě spoustu děsivých zážitků a je pravděpodobně naprosto vyčerpaný.

Další den nasedla rodina na vlak směr Berlín. Další dny jsme na ně neustále mysleli, báli jsme se, jestli je někde na cestě nezastavili a neposlali třeba zpátky do Íránu. Neměli jsme o nich žádné zprávy. Třetí den se nakonec ozvali. Sešli se v Berlíně s nejstarším synem a jsou prý v pořádku. Nenechejte se zmást, tohle není šťastný konec příběhu. Tohle je boj o život.

Anna Regálová, 23 let

Olifir Silvestr Ihorovič s maminkou. Zdroj: Florián Nikodým

Od zaznění sirén jsme měli na sbalení půl hodiny 

Jak se jmenuješ a odkud pocházíš?

Jmenuji se Olifir Silvestr Ihorovič, pocházím z Žitomírské oblasti z Čerňahova.

Co rád děláš?

Rád hraju fotbal a na housle.

Jak se jmenují členové tvojí rodiny a co dělají?

Můj otec se jmenuje Igor. Pracuje jako fotbalový trenér. Nyní organizuje evakuaci civilistů na Ukrajině v Čerňahově. Moje matka Vilena je cukrářka. Moje sestry Karolína a Olympia žijí ve Švédsku a hrají na klavír.

Jak jste na Ukrajině žili a jaký jste měli vztah k Rusům?

Na Ukrajině jsme žili dobře a v míru. Rusi jsem měl před válkou rád, i když jsem neměl ruské kamarády. Válku s Ruskem jsem očekával, ale nebál jsem se. Ostatní byli optimističtější a doufali, že se nic nestane.

Přestali na Ukrajině mluvit rusky, kupovat ruské výrobky a podobně?

Nepřestali.

Jak si prožil začátek války?

Brzy ráno nás vzbudily sirény. Na vesnici padaly bomby a já s rodinou jsme se začali balit a můj otec šel pomáhat s evakuací vesnice. Pak jsme po půl hodině s nejzákladnějšími potřebami nasedli do auta a jeli do Lvova. Ztratil jsem kontakt na kamarády a nic o nich nevím.

Jak vypadala vaše cesta do Česka?

Ve Lvově jsme nechali auto a nastoupili do autobusu pro uprchlíky, který nás dovezl do Polska. V Polsku jsme přespali v hotelu, kde jsme se domluvili, že starší sestry odjedou s manželem jedné z nich do Švédska (on je Litevec a pracuje tam). Následně jsem s maminkou odjel do Česka. Maminka asi před dvaceti lety v Čechách pracovala, ale v Čechách jsme nikoho neznali a vůbec jsme nevěděli, co s námi bude. Přijeli jsme vlakem do Prahy a s pomocí dobrovolníků jsme se dostali do Roztok. Zde nás přijali dobrovolníci a sehnali nám na tři dny ubytování v hotelu Akademik; pak nám pomohli najít soukromé ubytování v rodině Nikodýmových. Také nám pomáhají s oblečením, jídlem a mamince hledají práci.

Jaké tu máš plány?

Měl jsem už před válkou předjednané studium v mezinárodní sportovní škole a místní dobrovolníci mi pomáhají, abych tam mohl docházet už nyní, protože mám rád fotbal a chtěl bych hrát a trénovat s pražskými fotbalisty.

Florián Nikodým, 18 let

Petrova rodina pomohla mimo jiné zapůjčením prostor pro sklad věcí pro nově příchozí. Zdroj: facebooková skupina města

Na světě je jeden velký národ

V dnešním světě by si nikdo z nás nepředstavil, že se může stát, něco jako válka. Války jsou na našem světě neustále, viz blízký východ – ale nikdo by si do nedávna nepomyslel, že se něco takového stane prakticky v Evropě.

Před týdnem v sobotu k nám přijeli uprchlíci z Ukrajiny: paní s kamarádkou a svými starými rodiči; její dospělý syn bydlí jinde v Praze se svými přáteli. Babička je umělkyně, hraje na piano a pracuje jako učitelka hudby, dědeček je vinař a jejich dcera je učitelkou ve školce. Jeli k nám dva dny, přes celou Ukrajinu a potom Slovensko, jeli s tím, že neví, kam dojedou, a co s nimi dál bude – prostě nastoupili na první vlak. 

Už jenom to, že takto přijeli čtyři lidé je hrozná představa, a teď, když si člověk uvědomí, že takto z Ukrajiny utíkají denně statisíce lidí jen s jedním kufrem, děti s jednou hračkou. 

Dělá se mi špatně, když lidé okolo mě, a dokonce moji spolužáci mluví o válce se smíchem, jako by se jich to netýkalo. Ale ono se to týká nás všech, na světě je jeden velký národ, který se nazývá lidé a všichni jsme prakticky jedna velká rodina. 

Zapřemýšlejme o tom…

Petr Jaroslav Boledovič, 15 let