„To není fér,“ je asi nejčastější věta mých dětí. Vyjadřují jí rozhořčení, že někdo jiný má aktuálně něco, co ony ne a chtěly by to. Obzvlášť mě to rozčiluje, když se jedná o opatření, která vyrovnávají něčí handicap – dítě s horečkou nemusí vstávat do školy nebo dítě s pohmožděným kotníkem nemusí nést batoh. „Já chci bejt taky nemocnej,“ vykřikují zdravé děti a já se děsím toho rouhání.

Zdroj: Flickr

Stížnost na to, že život není fér, nevznášejí jen děti. Přes „já taky potřebuju ten mobil, který má spolužák“ a „já chci taky hezkou postavu jako spolužačka“ k tradičnímu „mám nárok minimálně na průměrnou mzdu“, u kteréhožto požadavku někdo souhlasně pokyvuje a jiný omdlévá, protože v matematice dával pozor. Většinou chceme to dobré, co mají ostatní, aby nám svět přišel spravedlivý. Někdy ale naopak chceme, aby i ostatní poznali, jak to máme těžké („kéž by sousedovi koza chcípla“). Když je ovšem ouvej někomu jinému, stejnou míru většinou nežádáme, stejně tak jako když my máme víc než ostatní (pak to samozřejmě není důsledek nespravedlivého osudu, ale naší píle a nadání, a ostatní na podobné štěstí nemají nárok).

Škoda, že otec z podobenství neměl syny tři. Syn, který zůstane doma, ale občas lumpačí, o kozu na oslavu s přáteli si prostě řekne, poděkuje, a když se pak poněkud přiopije, druhý den se omlouvá, by nám mohl být nejbližší. Tak nějak to má většina lidí, kteří žijí v církvi, mají vztah s Bohem a žijí své obyčejné všední životy. Neopustili církev, neopustili Boha, nepřevrátili na ruby všechna pravidla. Vždyť marnotratný syn proti tehdejším zvykům žádal podíl na dědictví už za života svého otce. Odešel do cizí, pohanské země. Ať už jeho hýření spočívalo v čemkoli, nedokázal s penězi rozumně hospodařit a o všechny přišel. Stal se pasáčkem u pohana (židé vepře jako nečistá zvířata chovat nesměli) a těmto nečistým, zakázaným zvířatům záviděl jejich potravu. Hlouběji už klesnout nemohl. Na to je potřeba velký životní veletoč, aby se člověk mohl s marnotratným synem ztotožnit. V nějaké jednotlivé věci snad, ale jako celoživotní postoj je to většině lidí spíš cizí (ne každý, kdo v takové situaci je, si to dokáže přiznat). 

To ten syn – vzorňák, ten je mnoha lidem bližší. Minimálně takové lidi známe. Nejsou si vědomi pochybení. Pokud někdy něco udělali špatně, bylo to nedostatkem informací. Chtěli to udělat dobře, jen něco nevěděli. „Nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil, sloužím ti…“ Člověka skoro napadá, že jestli byl starší bratr takový vždy, ani se mladšímu nedivíme, že chtěl odejít z domu. Kdo by chtěl žít ve stínu bezchybného prvorozeného, který neprojevuje vlastní osobnost. Jak nám takoví lidé lezou na nervy, ani nemusí být našimi staršími bratry! A jak lezeme na nervy my jim, když si děláme, co chceme, a pak to smázneme omluvou a trochou snahy navíc. 

Mladší syn všechno rozbil, užil si a pak si sáhl na dno. Měl naštěstí dost rozumu, aby se v daleké cizině nezabejčil a kvůli pýše neumřel hlady v rohu chlívku. Sice o jeho vztahu k otci nic nečteme, v Bibli se píše jen o jeho touze po chlebu, kteří jedí otcovi nádeníci. Podle všeho ale sice od otce odešel, ale nepřestal ho milovat, věřit, že je dobrý. Kdyby si nebyl jistý otcovou laskavostí, mohl by celkem po právu očekávat, že by se se zlou potázal, kdyby se vrátil. Vždyť požadavkem vyplacení podílu možná ohrozil otcovo hospodaření. Navíc svého podílu nevyužil k ničemu dobrému, nemůže otci ukázat stáda dobytka nebo prosperující obchod; o všechno přišel. Lidé si v takových chvílích často řeknou „Kdyby mě měl rád, tak by mi nedovolil odejít, musel vědět, jak to dopadne“ a obraz otce si zdeformují tak, aby měl vinu na jejich pádu. A za takovým otcem pak, pochopitelně, nejdou. Marnotratný syn pokazil, co se dalo, ale obraz svého otce ve své hlavě ne. 

To jeho vzorný bratr měl možná obraz otce mnohem zdeformovanější. Z domu neodešel, ale nemá pocit spolubytí, vnímá svou práci jako službu. Netroufá si otce požádat o to, po čem touží. Den za dnem ubíhá a teprve, když se vrátí mladší brácha a otec se to chystá slavit, všechna nastřádaná frustrace jde ven. Vždyť i on, starší bratr, měl své sny a touhy. Také by chtěl dělat něco jiného, než co považuje za otcovu vůli. Ale netroufl si. A tak místo vděčného objetí, v jakém spočinul v otcově náruči jeho bratr, na otce křičí výčitky. „Tohle není fér!“

I z jiných podobenství víme, že dožadovat se u Boha, aby byl fér ve smyslu, že za stejné úsilí dá stejnou odměnu, nemá cenu. Dává tolik, kolik sám chce – každému, kdo za ním přijde. Každému, kdo v něj má důvěru. Příběh v Bibli končí uprostřed děje. Snad si to všichni tři vyříkali, smířili se, snad starší syn pochopil, že otce může požádat o kůzle pro přátele a nemusí žít s pocitem těžké služby. Že když je doma, může se jako doma cítit. Mladší bratr sice udělal hrozné věci, ale tím, že si řekl o svůj podíl, neprojevil jen touhu po majetku, ale především vědomí, že otec mu má co nabídnout. Nyní k tomu přidal poznání, že se svobodou je třeba nakládat zodpovědně, protože sama o sobě žádnou cenu nemá. A tak se snad poučili z chyb svých i chyb toho druhého a poznali, že otec má dost pro oba a není třeba se ostýchat o to žádat, že svévolné porušování pravidel jim štěstí nepřinese a že svobodní mohou být i v otcově domě, protože nejsou nádeníky ani sluhy, ale syny. Tak jako každý z nás.

 

 


 

 

4. neděle postní

1. ČTENÍ Joz 5,9a.10-12
Boží lid přišel do zaslíbené země a slavil velikonoce.

Čtení z knihy Jozue.
    Hospodin pravil Jozuovi: "Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu."
    Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna.
    Téhož dne přestala (padat) mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

Žl 34 (33),2-3.4-5.6-7 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav.
Odp.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 5,17-21
Bůh nás smířil se sebou pro Kristovy zásluhy.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
    Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh.
    Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

EVANGELIUM Lk 15,1-3.11-32
Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi! " Pověděl jim tedy toto podobenství:
    "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.
    Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
    Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci.
    Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
    Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se ( starší syn ) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
    Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "