Daniel Bartoň: „Na setkání s takovým utrpením není možné neodpovědět“

Daniel Bartoň je absolventem Právnické fakulty a Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Během studia se zúčastnil stipendijních pobytů v Aténách a Paříži. Postgraduální studium v oblasti práva absolvoval na The University of Cambridge, kde se věnoval především ochraně lidských práv. Aktuálně se ve své advokátní praxi zabývá mimo jiné trestním právem, přičemž značná část jeho práce je zastupování obětí násilných trestných činů. Některé případy, v nichž zastupoval oběti sexuálního zneužívání ze strany kněží, se objevily v médiích. Jak se k advokacii dostal? Jakou roli v tom hrála víra? Jak se stalo, že svůj čas a energii věnuje právě obětem násilné činnosti?

Jak bys popsal prostředí, ze kterého pocházíš?

Pocházím z valašských vesnic, údolí a kopců. Pro toto prostředí bylo charakteristické prolínání katolických a evangelických prvků. Mezi těmito tábory byla jistá nevraživost, která se pro mne stala dlouhodobou výzvou. Vzešel jsem z evangelické rodiny, ale měl jsem řadu blízkých katolických přátel. Řešili jsme společně otázky víry a zbožnosti našich forem křesťanství. To mi zůstalo doteď, že se nějakým způsobem zabývám různými náboženskými identitami jednotlivců i komunit, ze kterých pocházejí.

A později ses dostal k římskokatolické církvi, nebo jsi evangelík?

S těmi identitami je to u mě náročné. Byl jsem pokřtěn a konfirmován v evangelické církvi a jsem doposud členem Českobratrské církve evangelické. Aby to nebylo příliš jednoduché, tak jsem strávil poměrně dost času studiem římského katolicismu. Mimo jiné jsem studoval na Institutu ekumenických studií, kde je v rámci programu teologie křesťanských tradic dobrým zvykem,  aby se student ponořil do těch tradic, ze kterých nepochází nebo které mu zatím nebyly blízké. Já jsem se proto zabýval katolickou a pravoslavnou teologií. Abych měl doplněné křesťanské spektrum, strávil jsem nějaký čas v Čechách i v zahraničí v různých evangelikálních komunitách. Erasmus jsem strávil v Řecku v evangelikálním a pravoslavném prostředí. V Paříži jsem nasával specifika francouzských reformovaných, ale byl jsem zapojen i do různých mezináboženských setkání. A díky tomu, že je moje manželka anglikánka, tak se pohybuji ještě v anglokatolickém prostředí. Když jsme v Anglii, tak je naší domácí komunitou právě tahle část anglikánské církve. Když jsem tam žil, stal jsem se jejím členem. Tady v Čechách má nad anglikány jurisdikci starokatolická církev, takže tady jsem i starokatolíkem.

Řekl bych, že mám vztah k různým křesťanským tradicím a vnímám jejich důrazy, jejich přínosy a mám problém říct, že se identifikuji jen s jednou částí té tradice. Přijde mi skvělé, že křesťanství v sobě má velké množství proudů a přijde mi škoda, že spolu dostatečně nekomunikují.

Co pro tebe znamená přímo víra?

Víra je pro mě asi každodenní cesta, hledání, nebo spíš vnímání Boží přítomnosti v tom, kde se momentálně nacházím.

Jakou roli hrála víra ve výběru tvého povolání? 

V době, kdy jsem se rozhodoval ohledně studia právnické fakulty, tak rozhodně nebylo mnoho křesťanů mezi studenty práv. Mezi křesťany nebyla standardní volba, že by šli studovat práva. Spíše jsem v těchto kruzích vnímal nevraživost vůči právníkům.

Situace se určitě zlepšila v tom smyslu, že je to normálnější. Už potkávám podstatně více mladých právníků, kteří jsou zároveň aktivními křesťany. Neřekl bych tedy, že mě mé náboženské prostředí přímo nasměrovalo do právničiny. 

Podle čeho ses tedy nakonec rozhodoval?

Vnímal jsem, že cesta, která by mohla být zajímavá, byla v lidskoprávních organizacích. Zvažoval jsem neziskové nevládní organizace nebo mezinárodní organizace. Předpokládal jsem, že by to mohlo být zajímavé prostředí pro uplatnění toho, kým jsem. 

Nastoupil jsem na právnickou fakultu, ale poměrně rychle mi přestala stačit, vnímal jsem, že potřebuji ještě něco dalšího. Už před tím jsem zvažoval studium teologie, ale říkal jsem si, že bych neměl dostatek času věnovat se zodpovědně kromě práv také standardnímu teologickému programu včetně jazyků. Kamarádka mě upozornila, že existuje „teologie pro neteology“, teologie křesťanských tradic. Řekl jsem si že to je něco pro mě, tak jsem do toho šel a doteď je to prostředí, ve kterém se cítím dobře a jsem jeho součástí. Díky němu se prohluboval můj zájem o průsečík práva a náboženství, který jsem dále rozvíjel v mezinárodních ekumenických a mezináboženských organizacích, kde jsem se věnoval náboženské svobodě a mezináboženskému dialogu. Svou akademickou práci jsem postupně zaměřil na zkoumávání náboženské svobody z různých pohledů. Tomu se v menším rozsahu věnuji dodnes, když vedu každoroční blokový seminář s názvem „Náboženská svoboda“ na Evangelické teologické fakultě.

Kdy ses rozhodl pro advokacii?

V průběhu studia mi nepřišlo, že bych chtěl do advokacie. Nevnímal jsem ji jako volbu, která by byla vyloženě pro mě. Když jsem po škole hledal práci, zkoušel jsem všechny možné mezinárodní organizace, neziskovky, ministerstva, ale zrovna končila ekonomická krize a nikdo mě nechtěl. Hlásil jsem se i k různým advokátům, kteří za sebou měli nějaké lidskoprávní kauzy. A jednoho z nich jsem zaujal. Nakonec musím říct, že jsem vděčný za to, jak to dopadlo. Advokacie mi přijde jako ideální na uplatnění toho, co jsem chtěl dělat v lidskoprávní oblasti. Mám v ní poměrně velkou míru svobody a nemusím řešit politiky velkých organizací nebo požadavky šéfů, abych naplňoval ziskové ukazatele. V tomto ohledu jsem vděčný za to, kde se právě nacházím.

Jakými oblastmi práva se v advokacii zabýváš?

To se proměňuje podle toho, jací lidé se na mě obracejí a jak se vyvíjejí jejich potřeby. Zhruba polovinu mé praxe tvoří trestněprávní oblast, ve které většinou zastupuji oběti násilí nebo obhajuji klienty přidělené státem (ex offo), kteří jsou podezřelí ze spáchání nějakého trestného činu. Další část je taková generální praxe. Dělám pro různé kamarády, IT společnosti, neziskovky nebo církve. To jsou služby všeho druhu od autorského práva přes nemovitosti až po nezaplacené faktury nebo náhrady škod od pojišťoven.

Ve veřejném prostoru jsi spojován především s případy sexuálního násilí, tak bych se chtěla zeptat, jak ses k téhle agendě dostal?

Možná spíš, jak se tahle agenda dostala ke mně. Jednoho dne se objevila oběť znásilnění, která mě kontaktovala přes svého kamaráda. Čekalo ji zanedlouho hlavní líčení a nevěděla vůbec nic. Prováděl jsem ji trestním řízením, a přitom jsem narazil na výrazné stereotypy a předsudky vůči obětem sexuálních deliktů. Byly hlavně dvě věci, které mě nakoply, abych se do toho pustil. První bylo, když soudce řekl, že nemáme žádnou pořádnou rozhodovací praxi týkající se náhrady nemajetkové újmy pro tyto oběti. Říkal jsem si, že to není možné, že možná není moc judikátů v databázi nejvyšších soudů, ale že nějaká praxe tu být musí. V rámci své akademičtější činnosti jsem tedy oslovil soudy a zkusil jsem tahle rozhodnutí nějakým způsobem začít zpracovávat a analyzovat. Druhá věc potom byla, že soudu připadala přestřelená požadovaná výše  náhrady nemajetkové újmy. Chtěli jsme půl milionu korun. Potom soud nechal zpracovat znalecký posudek, který vyšel asi na tři miliony. Soudu taková částka přišla neodůvodněná. Soudce se  vyjádřil ve smyslu, že mu není jasné, co v takovém případě může mít oběť za trvalé následky, že si dokáže představit následky zlomené ruky, nebo něčeho podobného, ale že když tu ženu znásilnili, tak na ní nic trvale poškozeného není. To byla druhá věc, která mi ukázala, že něco zásadního není v pořádku a že by bylo dobré s tím něco dělat. 

Jak to potom pokračovalo?

Potom se objevily další oběti, které přišly s žádostmi o konzultaci a začaly si na mě mezi sebou dávat kontakt. Pak přicházely další a další. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se této právní oblasti věnoval, ale prostě se to stalo. Čím víc jsem se tím zabýval, četl jsem k tomu odbornou literaturu, potkával jsem oběti a procházel s nimi jejich utrpení, tím víc jsem si uvědomoval, jak je tento problém  v naší společnosti všudypřítomný, jak málo se o něm mluví, jak málo se o něm ví a jak málo se s ním pracuje. Je to téma, které mě provází všude a asi ještě chvíli bude, protože sexuální násilí z naší společnosti hned tak nezmizí.

Zmiňoval ses o častých stereotypech a předsudcích vůči obětem; jaké jsou další problémy, které souvisí s tématem sexuálního násilí? 

Řekl bych, že základním problémem je nedostatečné povědomí o tom, co zneužívání je a jakým způsobem působí na lidské životy. To vede k tomu, že mnoho lidí nevnímá zneužívající jednání, když se děje, a nedokáže spojit projevy lidí, kteří jsou jím zasaženi, se zneužívajícími vztahy nebo jednáními. Od toho se potom odvíjí všechno další. Problémem je, že změna povědomí není jednoduše proveditelná. Nestačí říct, že je tady malá osvěta. Není to řešitelné nasypáním informací na lidi, kteří o tom nic nevědí. Setkávám se s tím u soudu, když vyslýchám lidi, kteří byli někde v okolí zneužívajícího vztahu, neboť mají informace, prošli nějaká školení, ale nedokážou je použít. Ke spojení dojde až ve v situaci, kdy se dotyčný setká s trpící obětí a je konfrontován s tím, čím si oběť prochází. Tam se rodí možnost, schopnost a motivace rozumět a chtít něco dělat. Pro mě nastal zlom právě při setkání s tím šíleným utrpením druhého člověka. Nebylo pro mne možné na setkání s takovým utrpením neodpovědět. Myslím, že takhle to má mnoho lidí. Jako jeden z pozitivních výsledků své práce vnímám setkávání s mnoha dalšími lidmi, obzvlášť z katolického prostředí, kteří to vnímají podobně, stejně jako já jsou zasaženi setkáním s oběťmi a nemohou jinak, než s tím něco dělat.

Myslíš, že bys mohl uvést příklady, jak může zneužívání působit na oběti? 

To je poměrně těžké, protože každá oběť reaguje jinak a dopady mohou být velmi různé. Nemůžeme jednoduše vzít sadu symptomů a na jejich základě jednoduše říct, jestli je někdo oběť. Můžeme nicméně říct, že se běžně setkáváme s nějakou sadou reakcí, ale musíme být otevření tomu, že v konkrétním případě to může být zcela jinak. Příznaky mohou být z úplně opačných částí spektra. Oběť se může jevit silně emočně zasažená tím, co se stalo, nebo se může jevit úplně odpojená od emocí. Může o události mluvit těžko i s velkou lehkostí. Může pachatele milovat i nenávidět. Navíc se tyto projevy mohou u dané oběti měnit i v čase.

U zneužívání moci je typický pozitivní nebo ambivalentní vztah ke zneužívajícímu, tendence ho obhajovat, omlouvat ho, že chtěl, co pro oběť bylo nejlepší a že selhala ona, že ona nese vinu, a že když nese vinu, tak to nemůže být zneužívání nebo něco podobného. Spektrum tam je značně široké, ale už k tomu dnes máme celkem dost psychologické a viktimologické literatury a výzkumů.

Do jaké míry bys řekl, že jsou tyto znalosti rozšířené ve společnosti?

Neřekl bych, že je toto poznání běžně přítomné u většiny společnosti a ani například u orgánů činných v trestním řízení. Stále dochází k tomu, že lidé mají tendenci vyvozovat zbrklé závěry z toho, že oběť reaguje určitým způsobem. Teď mám případ, kde je na videu zaznamenaná oběť těsně po tom, kdy mělo dojít k sexuálnímu útoku. Některé osoby, které video zhlédly, argumentují tím, že oběť nevypadá nijak zničená. To je ostatně jeden z předsudků, že v případě, že dojde k sexuálnímu deliktu, tak se oběť bude bránit, bude tam velké fyzické násilí a oběť bude hned zničená. Může to tak být, ale jsou to malá procenta případů. Většinu tvoří vztahová zneužívání, kdy oběť pachatele zná, působí na ni, dlouhodobě jí manipuluje a připravuje si ji tak, aby nebyla schopna se bránit, když na ni zaútočí. Oběť má vůči němu důvěru a v okamžiku útoku není schopna reagovat tak, jak bychom si možná představovali, že by v ideálním světě reagovat měla. Potom může trvat roky, než to oběť zpracuje a zvládne to pojmenovat.

Jak by se měl chovat člověk ve chvíli, kdy za ním přijde oběť a svěří se mu? 

Být otevřený tomu, co přichází, naslouchat, nesoudit, nesnažit se to hodnotit, vyslechnout ji a snažit se zjistit, jestli můžu být nějak nápomocen.

Jaké jsou tady v Česku možnosti podpory pro oběť?

To záleží na tom, co přesně oběť potřebuje. Určitě je možné využít služby organizací, které se věnují sexuálnímu zneužívání, například proFem, Rosa nebo Persefona. Obecně u trestných činů Bílý kruh bezpečí. V případě dětských obětí je možné kontaktovat Dětské krizové centrum. To všechno jsou organizace, které jsou schopny poskytnout relativně širokou paletu služeb. V případě, že se bavíme o některých speciálních prostředích zneužívání, tak pro církevní prostředí vznikl spolek Někdo ti uvěří, který se snaží zajistit obětem  pomoc odpovídající i jejich duchovním potřebám. Pokud je člověk duchovně zakotvený, tak pro něj může být vhodné například duchovní doprovázení nebo pastorační pomoc. To běžné sekulární organizace nenabídnou. Pokud má člověk takové potřeby, dává smysl využít kontaktů Někdo ti uvěří, nebo se přímo obrátit na duchovní, kteří mají s doprovázením obětí zkušenosti.

Co dělat v případě, že chce oběť řešit situaci právní cestou?

Pokud oběť zvažuje právní kroky, dává smysl, aby se obrátila na specializovaného advokáta, který se této agendě věnuje. Za sebe bych určitě doporučoval, aby se oběti obracely na někoho, kdo jim přijde sympatický a důvěryhodný. Mohou si zkusit domluvit alespoň úvodní schůzku, aby s advokátem mohly probrat, jaké mají možnosti. Já na úvodní schůzce zpravidla nastíním varianty právních řešení, vysvětlím výhody a nevýhody jednotlivých cest a podám informace o tom, do kdy je případně třeba se rozhodnout s ohledem na promlčení. Snažím se poskytnout dostatek informací pro to, aby si oběť mohla vybrat, co je pro ni nejlepší, a případně nastoupit na zvolenou cestu.

Pokud se oběť rozhodne k řešení právní cestou, musí nést náklady řízení sama, nebo má nárok na jejich uhrazení od nějaké třetí strany?

V tomto ohledu se naše české právo i díky působení mezinárodních organizací v posledních letech zlepšilo. Jsou například advokáti, kteří poskytují úvodní konzultace zdarma. Jejich seznam jde najít v Registru poskytovatelů právní pomoci obětem trestné činnosti, který spravuje Ministerstvo spravedlnosti. V něm je také možné vyhledat advokáta, který sídlí blízko oběti. Oběti, které jsou zvlášť zranitelné, což jsou například děti, všechny oběti domácího násilí a znásilnění nebo většina obětí sexuálních deliktů, mají nárok na bezplatnou právní pomoc v trestním řízení. To znamená, že náklady na jejich zmocněnce ponese stát. Oběti tak mají možnost dostat právní pomoc i v momentě, kdy nechtějí nebo nemají možnost do toho vložit své peníze. Náklady na tuto právní pomoc následně nese buď stát, nebo v ideálním případě ten, kdo trestný čin spáchal.

Předpokládám, že zabývat se tímhle tématem bývá psychicky náročné; jak se s tím vyrovnáváš?

Nedokážu si představit dělat tuhle práci bez duchovního zakotvení. Je pro mě velmi provázaná s mojí duchovní praxí. Vím, že potřebuji dostatek prostoru v tichu, kdy mohu zakoušet Boží přítomnost a mohu ta břemena, která spolunesu s mými klienty, předávat dál Kristu. To potřebuje nějaký čas, takže z praktického hlediska se snažím každý den nacházet prostor pro to, abych byl v tichu, ideálně ráno a večer. Potom jezdím po různých českých klášterech na krátké pobyty, alespoň víkendové, kde mohu všechno pustit a být v tichu.

Jakým zájmům se věnuješ ve volném čase?

Rád cestuji do míst, na kterých není tolik turistů, hraji fotbal a věnuji se cyklistice. Mezi další zájmy patří určitě fotografie a četba mnohovrstevnaté literatury, například britské fantasy.

Některé tvé případy jsou medializované.  Setkal ses s nenávistnými reakcemi?

Setkal jsem se s nepochopením a občas s nějakými ostřejšími reakcemi. Nepřichází mi jich moc třeba e-mailem nebo přes telefon, ty jsou spíše výjimečné. Na sociálních sítích nebo v diskuzích pod články jim už nevěnuji takovou pozornost, takže nevnímám, že by to na mě dopadalo nějak intenzivně. Musím říct, že mám velkou výhodu v tom, že jsem muž. Vím, že k mým kolegyním, které se tímto tématem zabývají, si mnoho anonymních i neanonymních diskutujících dovolí reakce podstatně horší a hrubší. V tomto ohledu si připadám docela ušetřen.

V posledních letech se objevují nové případy sexuálního zneužívání v církvi, které mohou ohrozit důvěru lidí v tuto instituci. Jaká by tedy církev podle tebe měla být?  Jakou může sehrávat roli ve vztahu ke společnosti?

Pokud  by církev chtěla dostát svému poslání, tak by měla ukazovat cestu. Na té máme dobré směrovky například v Ježíšově jednání ve vztahu k obětem a jiným zranitelným osobám. Když se člověk pustí do četby evangelijních textů z perspektivy mé praxe, vidí spoustu lidí na okraji společnosti, kteří nezapadají do toho, jak bychom si představovali náboženský ideál, kteří udělali dost chyb nebo byli oběti všeho možného. Ježíš je neposílá pryč, nedělá si z nich srandu, neříká, že jejich problémy nejsou skutečné, nebo že je bude řešit až někdy jindy. Máme tam sice případ ženy, která nepatřila ke správné náboženské skupině a zřejmě přišla v nevhodnou dobu, ale i té Ježíš pro její víru a neodbytnost pomohl. V tom příběhu vnímám podobnost s některými oběťmi, které mají skutečně obrovskou sílu, víru a touhu něco dělat. Nenechají se jednoduše odbýt a tlačí i církev k tomu, aby přehodnotila svůj aktuální postoj. Celkově má církev možnost být tu pro ty, kteří trpí, a jít kus cesty s nimi, nabízet jim pomocnou ruku bez ohledu na to, kým jsou a jakou pomoc budou potřebovat. S takovým pomáhajícím společenstvím nebudou mít lidé problém se identifikovat, ať už mají jakýkoliv vztah k náboženským institucím.

Osobně musím říct, že mi přijde důležitější ten vztahový prvek, než prvek instituční. Není mi blízké, že bychom měli hájit dobré jméno nějaké instituce jen pro dobré jméno, místo toho, aby ta instituce fungovala způsobem, který by její dobré jméno nezpochybňoval. Církve mají značný prostor pomáhat i v oblasti sexuálního zneužívání. Na příkladu různých zemí a společenství vidíme, že krize vzešlá ze zjištění rozsahu zneužívání a reakcí na něj vedla k pokusu o upřímnou reflexi. Proto tu máme několik zajímavých zpráv z posledních let. Na základě takové reflexe se potom pokusili nastavit lépe svoje fungování a pomoc lidem, které zneužívání zasáhlo. Jde to pomalu vidět i v českém kontextu: když někdo dělá něco v církevním prostředí dobře, získá si důvěru a běžně se na něj potom obrací lidé i mimo církevní prostředí, protože ho vnímají jako někoho, kdo je důvěryhodný a může pomoct.