Mám moc rád příběh o Mojžíšovi a hořícím keři (Ex 3, 1-8). Mojžíš vidí keř, který hoří, a přece neshoří. Je tím úkazem tak zaujat, že se jde podívat, proč keř neshoří. A tam na něj z prostředku keře zavolá Hospodin a osloví ho jeho jménem: „Mojžíši, Mojžíši.“ Hospodin zná Mojžíše a představuje se mu jako Bůh jeho otců, který i dnes zná situaci svého lidu a přichází ji změnit.

Zdroj: Flickr.com

Je to teologicky velice hluboký text. O něm a o jeho kontextu by se daly psát celé knihy. Protože tu však tolik prostoru nemáme a autor tohoto zamyšlení se k tomu ani necítí povolán, jen se krátce zastavíme u tří věcí.

Především, být zaujat nějakým úkazem a jít se podívat, proč se to děje, to je velice přírodovědný přístup. Neustálé otázky přírodovědců, proč se něco děje, mohou být iritující, zároveň ale mohou být způsobem, jak Bůh člověka povolává. Mnozí přírodovědci by mohli svědčit o tom, jak je Bůh povolal zprostředka nějakého pozoruhodného úkazu.

Podobně může fungovat pozorování okolí a všímavost, schopnost žasnout na věcmi obyčejnými i neobyčejnými. Neobyčejný je třeba právě keř, který hoří, a přece neshoří. O těch obyčejných věcech mluví Pán Ježíš ve známém podobenství o havranech a polních liliích (Lk 12, 22-34). Ano, z pozorování havranů a z krásy polních lilií můžeme a máme vyvodit cosi o Boží lásce k nám. Stojí za povšimnutí, že polní lilie jsou drobné kvítky, a i sám Ježíš říká, že dnes jsou na poli a zítra se hodí do pece. Podle biblických komentářů se jimi topilo. 

Nabízí se tedy otázka, co nám může o Bohu a o světu kolem nás říci něco zdánlivě naprosto obyčejného, například spotřební materiál nebo televizní vysílání. Jak říká Richard Feynman, americký teoretický fyzik, cokoliv může být zajímavé, když se tím budete zabývat dost do hloubky. A tak již od roku 1958 koluje světem nádherný text ekonoma Leonarda Reada „Já, tužka,“ kde obyčejná tužka popisuje svůj vznik. Podobně bychom se mohli zamyslet nad nějakou jinou „naprosto obyčejnou“ věcí, třeba kancelářskou sponkou. Nechte fotografy nafotit kancelářské sponky a průmyslové designéry napsat traktáty o tom, jak je sponka naprosto jednoduchá, a přitom dokonale plní svoji funkci. Zeptejte se metalurgů, co je krásného na materiálu, ze kterého jsou vyrobené. Kdybychom chtěli vypsat všechny naše znalosti, týkající se kancelářské sponky, dostali bychom obrovskou knihovnu. Začínala by historií zpracování kovů, geologií a nalezišti rudy. Obsahovala by fyziku pevných látek, ale i marketing, logistiku, jakož i nauky o mozku a teorie poznání a inteligence, abychom zahrnuli i lidský rozum a zručnost, které ji vyrobily. Obsahovala by filosofii a ctnosti potřebné k práci a podnikání a jistě také Bibli a víru v Boha, který svět moudře stvořil, učinil poznatelný a dal člověku vše potřebné k vyrobení sponky. Kdybychom z této knihovny vytáhli libovolný svazek, našli bychom v něm mnoho úžasných věcí a celá řada lidí by jimi byla hluboce oslovena. Proto i na obyčejné kancelářské sponce je mnoho krásy, a i ona může svědčit (nejen) o Bohu.

Na svém blogu jsem kdysi popsal osobní zkušenost, jak jsem potřeboval nastudovat jakýsi technický detail televizního vysílání. Sehnal jsem si hodně podrobnou knihu o jeho principech a nastoupil do vlaku kamsi daleko. Potřeboval jsem přečíst asi tři stránky, ale když už jsem jel vlakem, četl jsem dál a dál. Když jsem vystoupil, byl můj svět naprosto proměněn. Místo aby televize byla bedna, ke které přijdu, zmáčknu čudlík a ono to prostě hraje a co je na tom divného, stal se z ní zázrak. Najednou jsem uviděl to ohromné množství práce mnoha lidí, kteří stojí za jejím vysíláním, od objevitelů fyzikálních principů a autorů norem, přes hlasatele, techniky až po uklízečky. Zároveň to bylo ohromné setkání s pokorou – ne, tohle bych fakt sám nevymyslel.

Vrátím-li se zpět ke keři, který hoří, ale neshoří, tak mě oslovuje ještě jednou věcí. Přijde mi jako obraz člověka, který se cele dá Hospodinu, jeho srdce plane, ale on sám zůstává žít. Bůh ho nezničí. Těžko se o tom píše, ale setkal jsem se v církvi s mnoha romantickými představami o kráse utrpení a bylo velmi náročné se s nimi vyrovnat. Přestal jsem se bát odevzdat Bohu právě díky tomu keři, který hoří, a přeci není zničen.

Do třetice mě oslovuje, že Hospodin se Mojžíšovi představuje jako Bůh jeho otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Mám moc rád knihu Genesis a to, jak se v ní Hospodin projevuje jako Bůh provázející Abrahámovu rodinu. Náš Bůh je Bohem osobním, společenstvím tří Osob, a vstupuje do vztahu s dalšími osobami, námi lidmi. Každého z nás perfektně zná, každému z nás nabízí svoji lásku. Volá na nás jménem. Mojžíš není nějaký „hej ty tam, jak se vlastně jmenuješ,“ ale důvěrně známý a milovaný člověk, o kterém Hospodin ví, jak s ním mluvit. Zároveň se mu Bůh představuje jako Bůh jeho otců – Bůh, který je jeho rodině a rodu již známý, o kterém slyšel a který pro ně již v minulosti vykonal veliké věci.

Miluji také slova, která Hospodin říká hned na začátku příběhu o Abrahámovi: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním.“ (Gn 12, 2). Ano, být požehnáni Bohem, nechat se Jím obdarovat a přijímat Jeho dary, a zároveň se stávat požehnáním pro okolí, to je cesta, která mě přitahuje.

Autorem textu je Boleslav Vraný, bolekvrany.cz, vira-jednoho-technika.cz.