Bolek Vraný: Mohou řeholnice létat?

Mohou řeholnice létat? I za kniplem?! Samozřejmě, řekla by vám létající řeholnice sestra Mary Aquinas Kinskey. Pěkně to vysvětlila v rozhovoru pro Green Bay Register z 12. srpna 1966: „My sestry musíme být jako svatý František – vším všem lidem. Jako zdravotní sestry a učitelky musíme být připraveny zapojit se při jakémkoliv případu nouze, který může třeba vyžadovat i létání nebo výuku aerodynamiky.“ 

Pokud vám slova o případu nouze, který vyžaduje létání, přijdou nadnesená, pak vězte, že se dějí zcela běžně. Dnes a denně vzlétají záchranné vrtulníky k nehodám či k pátrání po osobách ztracených na moři či na souši. Jindy letadla a vrtulníky dopravují zásoby vesnicím i celým velkým regionům odříznutým živelnými pohromami nebo násilnostmi, fotografují rozsah poškození, aby bylo možné pomoc lépe plánovat apod. Sestra Mary Aquinas byla členkou Civil Air Patrol, tedy Občanských leteckých hlídek. Ty se věnují také těmto činnostem a v současnosti je jim připisována záchrana zhruba sta osob ročně.

Když se však 27. května 1894 v Zanesville v Ohiu narodila, letectví s výjimkou balónů prakticky neexistovalo. Dokonce i vzducholodě byly v plenkách. Bylo jí šest let, když svoji první vzducholoď postavil muž, se kterým si je nejčastěji spojujeme, Ferdinand von Zeppelin. Bylo jí devět a půl, když bratři Wrightové z nedalekého Daytonu uskutečnili první velmi krátký řízený let motorového letadla. A jen půl roku před jejich letem vydal K. E. Ciolkovskij přelomový článek o využití raket k letům do vesmíru; trvalo ale dalších čtyřiapadesát let, než byla vypuštěna první umělá družice Země.

Do kláštera vstoupila Mary Ann Kinskey v roce 1911 ve svých sedmnácti letech a přijala řádové jméno Aquinas podle sv. Tomáše Akvinského. V roce 1914 složila první sliby, v roce 1923 sliby věčné. V roce 1926 získala bakalářský titul z fyziky a matematiky na Catholic University of America ve Washingtonu. V roce 1942 získala magisterský titul, když na Notre Dame University obhájila práci „Electron Projection Study of the Deposition of Thorium on Tantalum“. Z tohoto období jejího života nemáme žádné zprávy kromě toho, že začala učit na St. Ambrose High School, později Ironwood Catholic, v Michiganu. 

Učila dohromady více než třicet let, psala učebnice pro základní školy ve své diecézi, Green Bay ve Wisconsinu, a dlouhá léta tam působila i jako školní inspektorka. Při výuce se snažila, aby studenti látku poznávali pozorováním a vlastní aktivitou. Její metodu vyučování velmi zjednodušeně přiblížily noviny The Milwaukee Sentinel z 8. září 1957: za podstatné považovala především rozvinout ve studentovi smysl pro občanství, znalost jeho země, demokracie a lidí, kteří utvářeli tento svět; dále mu vštípit smysl pro vlastní důstojnost, důležitost a smysl pohledu upřeného k nebi. Inspirovat ho k takovému nadšení z vlastní budoucnosti a věcí, které se může naučit a vykonat, že ho špatné chování nebude lákat.

Letectví, obor, který ji nakonec proslavil, zatím procházelo obrovským rozvojem. Když vstupovala do kláštera, byla to éra báječných mužů na létajících strojích, lákajících desítky tisíc diváků. Louis Blériot se 25. července 1909 stal prvním letcem, který překonal 35 km široký kanál La Manche. V našich zemích provedl v květnu 1911 inženýr Jan Kašpar známý dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy. Měřil celých 121 km. Už v červnu 1919 se ale Alcock a Brown stali prvními lidmi, kteří přeletěli Atlantik, a v červnu 1928 se posádce Charlese Smithe podařilo ve třech etapách překonat Tichý oceán. Nesmíme zapomenout ani na několikadenní dálkové non-stop lety Valerije Čkalova v polárních oblastech v letech 1936 a 1937. 

Prvními aerolinkami se staly již roku 1909 německé DELAG, ale ty ještě používaly vzducholodě. První linka využívající letadla byla krátce v provozu začátkem roku 1914, ale opravdový rozvoj přichází až po první světové válce, a hlavně ve třicátých letech. Rád bych zmínil také francouzskou společnost Aéropostale, která zahájila činnost koncem roku 1918 a stala se pionýrem v letecké dopravě pošty. Jedním z jejích pilotů byl Antoine de Saint Exupéry, pozdější slavný autor Malého prince a několika autobiografických románů z tohoto úžasného období letectví.

Život sestry Mary Aquinas a letectví se spojily v roce 1938, kdy se spolu se sestrou Marie Paul zapsaly do pilotních kurzů v Manitowoc. Bylo to pouhý rok poté, co při pokusu o oblet světa zmizela Amelie Earhartová, asi nejznámější pilotka a první žena, která sama přeletěla Atlantik. Zájem sestry Mary Aquinas vycházel nejspíš ze zájmu studentů o tento obor a její snahy vědět vše o tom, co učí. Jiné zdroje zmiňují i dopisy studentů – vojáků, kteří ji prosili, aby žáky učila navigaci, meteorologii a rádiovou komunikaci. V každém případě získala studentský pilotní průkaz již v roce 1938 a od roku 1943 byla certifikovanou pilotkou. V roce 1942, uprostřed druhé světové války, pak byla požádána, aby na Catholic University ve Washingtonu vyučovala předměty spojené s letectvím. Jejich seznam je skutečně impresivní, a kromě již zmíněných zahrnuje také strukturu letadel, teorii letu a základy elektroniky. 

Věnovala se i vzdělávání učitelů; v šedesátých letech zorganizovala několik kurzů pro učitele základních škol. Ukazovala při nich improvizaci různých důležitých pomůcek, zasvěcovala své kolegy do stavby leteckých modelů, rádií, zesilovačů i do experimentů s tryskovým pohonem, brala je na exkurze do leteckých továren i na lety vojenskými dopravními letouny. Dochovaly se fotografie z roku 1943, kde skupině řeholnic vysvětluje fungování jakéhosi zapojení s elektronkami a hvězdicového leteckého motoru, i fotografie z roku 1966, kde skupina řeholnic před letem C-119 Flying Boxcar sleduje pilota letounu, jak na sestře Mary Aquinas předvádí správné nasazení padáku. Přinejmenším v roce 1965 se k těmto kurzům připojil i tým specialistů NASA se spacemobilem, speciálním automobilem pro demonstraci kosmického programu.

Letectví a kosmonautika, obory, díky kterým se sestra Mary Aquinas stala známou, se dále rozvíjely. Koncem druhé světové války začíná éra proudových motorů, ale jejich rozšíření mimo vojenství ještě nějakou dobu potrvá. A tak když ji USAF v roce 1957 ocenilo za „význačný přínos k pokroku letectva v zájmu národní bezpečnosti a světového míru“, přála si pilotovat proudový stroj. To se jí splnilo a v cvičném T-33 mohla pilotovat větší část 700 mil dlouhého letu. O rok později ji americké námořnictvo nabídlo překonat rychlost zvuku, ale různé povinnosti jí neumožnily tuto nabídku využít. 

Ovšem rok 1957 přinesl hlavně začátek kosmické éry lidstva, když 4. října 1957 Sovětský svaz vypustil Sputnik 1, první umělou družici Země, následován 1. února 1958 americkým Explorerem 1. Již 12. dubna 1961 se pak podíval do vesmíru první člověk, Jurij Gagarin. Následovaly závody v dobývání vesmíru a spousty událostí v rychlém sledu: první průlet sondy okolo Měsíce a první fotografie odvrácené strany Měsíce (Luna 3, říjen 1959), první průlet sondy kolem Marsu (Mariner 4, listopad 1964), první pilotovaný oblet Měsíce (Apollo 8, Vánoce 1968), první přistání člověka na Měsíci (Apollo 11, 20. července 1969), první orbitální stanice (Saljut 1, duben 1971) a mnoho dalších. Můžeme se jen domýšlet, že sestra Mary Aquinas to vše sledovala s velikým zájmem a modlitbou a snažila se nadšení té doby předávat svým studentům.

Koncem šedesátých let se o sestře Mary Aquinas přestává psát v novinách a dál se o ní dozvíme už jen to, že zemřela 20. října 1985 v klášteře Svaté rodiny v Manitowoc ve Wisconsinu, ve kterém žila od infarktu v roce 1977. Zažila tak ještě spuštění programu NASA Teacher in Space Project, v rámci kterého měli na palubách raketoplánů létat do vesmíru právě učitelé. To mělo inspirovat studenty a podpořit zájem o matematiku, přírodní vědy a výzkum vesmíru, o což se snažila i sestra Mary Aquinas. Bohužel nebo naštěstí se o tři měsíce nedožila osudného 28. ledna 1986, kdy celá posádka raketoplánu Challenger i s první vybranou učitelkou zahynula při explozi krátce po startu.

Jen velmi málo se dnes dá dohledat o životě této pozoruhodné ženy, která se narodila v době, kdy neexistovala letadla, a zemřela v době, kdy na Měsíci byly stopy dvanácti astronautů, na povrchu Marsu dvě sondy, lety na oběžnou dráhu Země se zdály rutinní a nejvzdálenější lidské výtvory se pohybovaly okolo oběžné dráhy Uranu. Svojí péčí o studenty a zájmem o letectví a přírodní vědy mě nesmírně zaujala ve chvíli složitého hledání, kde je v církvi místo pro technicky a přírodovědně orientovaného člověka. Rád bych se jí zeptal na celou řadu věcí. Jak prožívala svůj vztah s Bohem a jak nacházela Boží stopy v tom všem, co dělala? Jak to předávala druhým? Jak vnímala Druhý vatikánský koncil a jeho závěry, zejména pastorální konstituci Gaudium et Spes? Co si myslela o encyklice Pacem in Terris Jana XXIII., která v úvodu velmi chválí vědecký pokrok a technické vynálezy, jež nám ukazují velikost Boží i důstojnost člověka? Co o encyklice Mater et Magistra, ve které tentýž papež uvádí rádiové a televizní vysílání, rychlost dopravních prostředků a pronikání do vesmíru jako jedny z nových skutečností své doby? A jak vnímala encykliku Jana Pavla II. Laborem exercens o lidské práci jako účasti na Božím díle stvoření a vykoupení? Měl bych na ni mnoho otázek, ale odpovědi si mohu jen domýšlet.

Jedna důležitá otázka se přesto dá dobře zodpovědět. Sestra Mary Aquinas rozhodně nebyla ojedinělá výjimka. Různých kněží a řeholnic působících v oblasti přírodních věd bychom snadno našli daleko více. Dokonce i v oblasti létání byla jen nejznámější z mnoha. Nevím sice, že by se létajícími sestrami a kněžími někdo detailněji zaobíral, přesto se mi podařilo dohledat útržky o životě Marie Cleofas a Marie Innocenza z misijní kongregace Františkánských sester sv. Aloise Gonzágy. Létající kněží jsou na tom o něco lépe. Paul Schulte, zakladatel organizace MIVA – Missionalium Vehiculorum Associatio poskytující pod heslem „Ke Kristu po zemi, po moři a vzduchem“ výcvik a vozidla misionářům, napsal několik knih a vešel ve známost mimo jiné prvním slavením mše ve vzduchu na palubě vzducholodi Hindenburg a také odvážnou 3 500 km dlouhou záchrannou misí v nehostinném prostředí severu Kanady. Paolo Gariglio, zakladatel Centro Internazionale Aviazione e Motorizzazione Missionaria, také napsal o krátké existenci tohoto centra knihu. O nich snad někdy příště. 

Autor děkuje Douglasi Mrotekovi a sestře Catherine Gilles ze Silver Lake College of the Holy Family za sdílení novinových výstřižků.

Všechny fotografie pocházejí z Office of War Information, nyní Library of Congress.

Autorem textu je Boleslav Vraný, bolekvrany.cz, vira-jednoho-technika.cz.