V dnešním rozhovoru si budeme povídat s Vojtou Strašíkem - mladým velice akčním křesťanem z Jičína, který byl v letech 2016 až 2020 několikrát pomáhat v řeckých uprchlických táborech. A jelikož je kvůli problémům na bělorusko-polské hranici toto téma zase aktuální, ráda vám ho tímto rozhovorem trošku přiblížím.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

Vojto, mohl bys nám, prosím, nejprve přiblížit kdy a v jakém uprchlickém táboře jsi pomáhal?

Pomáhat jsem byl několikrát. Poprvé někdy v letech 2015 až 2016 a naposledy v únoru 2020. Úplně poprvé jsme byli s kamarády od nás z Jičína na srbsko-maďarských a chorvatsko-srbských hranicích. To to ale ještě nebyly ty klasické uprchlické tábory, ale spíše takové koridory, přes které uprchlíci utíkali do dalších států. Později, když už byly uprchlické tábory, jsem jezdil s dodávkou plnou věcí na severní pobřeží Řecka a na ostrov Chios.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

Co konkrétně vedlo tebe a tvé kamarády k tomu, že jste jeli pomáhat zrovna do uprchlických táborů?

Asi ta hmotná nouze, která neměla na území Evropy srovnání. Bídný stav mnoha lidí na malé ploše. Když to tak vezmu, tak my běžně na našich ulicích nepotkáváme celé rodiny na zemi - zcela bez přikrývek, bez jídla, bez pití. Možná se vám situace uprchlíků jeví na první pohled podobná situaci „bezdomovců“, ale je to jiné. My žijeme ve státě, který má do určitě míry propracovaný sociální systém, a kdo opravdu chce, tak má možnost pobírat sociální dávky, příspěvky na bydlení, může na noc využít noclehárnu a tak dále. V uprchlických táborech je to jiné. Tam je absolutní bezmoc.  

Matka Tereza: „Neměli bychom si namlouvat, že musíme činit obrovské věci. Stačí malé, ale s obrovskou láskou.“

Jak tedy taková konkrétní pomoc přímo na místě vypadala?

Na začátku uprchlické krize na srbsko-maďarských a srbsko-chorvatských hranicích to bylo celé hodně divoké. Vezli jsme tam různé potřebné věci, většinou oděvy. A jejich místní distribuce byla fakt živelná, neřízená. Kromě distribuce jídla a oděvů jsme tam lidem předávali například informace o tom, kde jsou, doprovázeli jsme je přes hranice, rozváželi jsme dodávkou zásoby. Časem se tam pak vytvořila silná organizační skupina, většinou z Čechů, takže pak už vše bylo organizovanější.

V řeckém táboře Chios to bylo zase jiné. Tam jsme fungovali v rámci jednoho českého spolku z Brna My je v tom nenecháme pro jejich místní „neziskovku“, která v táboře působila dlouhodobě. Dovezené oblečení jsme tam předali do lodních kontejnerů, které sloužily jako sklad oblečení. Tam pak bylo oblečení tříděno a skrz promyšlený systém bylo přerozdělováno lidem v táboře. I přesto, že bylo vše jasně dané, docházelo při rozdělování oděvů k vypjatým situacím. Kromě toho, že jsme tedy dovezli různé potřebné věci, jsme zbytek času pomáhali s rozdělováním a tříděním oděvů, s distribucí jídla a hygienických potřeb. Dohlíželi jsme na to, aby při rozdělování nenastal zbytečný zmatek, kontrolovali jsme lidem lístečky, řadili je. V té době tam také skoro nikdo neměl auto, takže jsme i vše převáželi, rozváželi, jezdili jsme na nákup a tak.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

Mluvil jsi o tom, že jste lidem radili, kontrolovali je, distribuovali jim různé věci. Jak jste se domlouvali? Musela tam být přeci směska různých národů, jejichž řeč jste, předpokládám, neovládali.

V rámci organizačního týmu byli dva profesionální tlumočníci, kteří nám pomáhali překládat, když se třeba vyskytl nějaký problém. Jinak okolo klíčových osob z neziskových organizací byl vždy také tým mladých lidí, uprchlíků, kteří měli vazby na různé skupiny v rámci uprchlického tábora. Ti uměli nejenom svoji řeč, ale i angličtinu. Ostatní lidé nevím, jestli anglicky uměli, ale na některé jednoduché slovní pokyny reagovali.

Matka Tereza: „Člověk nežije tolik z lásky, kterou přijímá, jako mnohem více z té, kterou daruje.“

Jaké byly v táborech hygienické podmínky?

Otřesné, fakt až nechutné. Na malém místě bylo pět až sedm tisíc lidí, tráva se rychle prošlapala na bláto, na záchod se čekalo hodinu dvě a často se lidé ani nedočkali. Byl tam šíleně poddimenzovaný zdroj vody, poddimenzovaný počet toalet, poddimenzovaný počet míst pro stany.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

V táborech byli, tuším, zejména lidé ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Nigérie. To je pestrá směska. Jak spolu uprchlíci vycházeli? Jaká tam panovala atmosféra?

To záleželo skupina od skupiny. Některé skupiny měly v rámci uprchlického tábora přímo jim určená místa, kde směly být, aby nevznikla bitka. Mezi některými skupinami uprchlíků to totiž bylo hodně „ostrý“. Všiml jsem si, že největší bitky v táboře byly, když se stavěl nový stan. To se vedla jakási diskuze, která spočívala v tom, že na sebe řvaly ohromné shluky lidí. Třeba padesát lidí na padesát lidí. Nebo třeba i sto na sto. To bylo hodně emotivní, vyhrocené, napjaté, musela tam být i policie. Jinak bývaly bitky hlavně kvůli tomu, že někdo dostal lístek na oděvy a někdo ne. Přednost, myslím, měly rodiny s dětmi.

Některé skupiny uprchlíků spolu ale vycházely pěkně, pomáhaly si. Asi hlavně ty, které pocházely ze stejných končin, ty táhly za jeden provaz. Dobře to bylo vidět na Nigerijcích. Naopak největším problémem byli Šíité a Sunnité, ti se nesměli potkat, jinak se hned mlátili. Problémem byli taky takzvaní „rabak arabs“, ti se chovali nadřazeně a byli hodně konfliktní.

Z tváří některých uprchlíků bylo vidět, že jsou to asi trošku „grázlové“, ale to je v každé společnosti. Když si vezmeme nějaký určitý vzorek Čechů, tak se v něm taky najde nějaké procento „grázlíků“. Většinou to ale byli obyčejní normální lidé, kteří se prostě jenom vyskytli v naprosto neběžné nepříjemné situaci. Bylo vidět, že zažili hodně špatných věcí, že museli přežít krkolomné cesty přes moře s pašeráky a tak. Navíc ta situace v táborech byla opravdu strašná. To muselo poznamenat každého.  

Matka Tereza: „Všechno, co děláme, je jenom kapka v moři. Ale kdybychom to nedělali, ta kapka by tam chyběla.

V čem ti přišly tyto národy jiné než jsme třeba my?

Celkově jsem z nich měl dojem, že přemýšlí jinak než my, že jsou zvyklí jednat jinak. Tak nějak chaoticky, zmateně, bez organizace. My jsme na řízení a organizaci zvyklí. Jsme zvyklí vše naplánovat, řídit se pravidly, nastavit si mantinely. Ale oni to většinou všechno řešili emotivně, vyhroceně. Je ale možné, že to bylo pouze tím, že byli v extrémní situaci, že strádali.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

Takže to bylo v táborech i pro samotné uprchlíky nebezpečné?

Ano. Asi to bylo tím, že lidé byli frustrovaní, v jaké situaci se ocitli. Byli tam případy sebevražd. A pak bylo velkým problémem násilí, okrádání se navzájem, drogy a drogoví dealeři. Bylo tam nebezpečno úplně pro každého. 

Často také v táborech docházelo k požárům. Nejenom na ostrově Chios, ale i v jiných uprchlických táborech v Řecku. Nevím ale příčinu. Nevím, zda to bylo z nedbalosti, nebo to bylo úmyslné zapálení kvůli naprosté frustraci ze špatné životní situace. Nebo jestli to bylo zapříčiněno nesnášenlivostí různých skupin v táboře, nevím.

Matka Tereza: „Lidé v nouzi nepotřebují až tak moc peníze. Oni potřebují naše oči, ruce, nohy, srdce.“

Nebyly požáry zapříčiněny i lidmi vně tábora? Mám pocit, že se o tom tehdy hovořilo v českých médiích.

Také. Bylo tam totiž i období takového až „náckovského“ turismu, kdy různí lidé z celé Evropy přilétali na Chios a jednotlivě i organizovaně pronásledovali lidi z neziskových organizací, kteří pomáhali uprchlíkům. Docházelo tam k různým napadáním. Například si tito „turisté“ vytipovali auta lidí z „neziskovek“, která rozvážela oděvy a jídlo a ta potom podpalovali. Nebo se snažili vyvolávat bitky s uprchlíky.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

Nedá mi to  a musím se zeptat - nebál jsi se tam?

Když jsem tam byl já, tak ještě tenhle typ „turismu“ nebyl moc aktuální. Ale setkali jsme se třeba s tím, že jsme jeli distribuovat jídlo a oděvy a místní lidé tam na místo distribuce dovezli… jak to říct slušně?…exkrementy. Jakože fakt HODNĚ exkrementů. Jen aby nám to znepříjemnili. A my jsme potom na „to“ museli rozkládat plachty stanů. Bylo to hodně nechutný.

 A jinak jsme tam samozřejmě nebyli u místních v oblibě, takže jsme si vyslechli nějaké průpovídky na benzínce, v supermarketech a tak. Ale já osobně jsem jim většinou nerozuměl, tak mi to bylo jedno. :)

Vyloženě nebezpečné to bylo jednou až při mé poslední cestě do Řecka. To jsme jeli s kamarádem za město a nějaký týpek tam střílel z dlouhé zbraně, asi z brokovnice. A jak jsme projížděli okolo něho, tak on střílel pořád dál a dál. Jakože do vzduchu. Bylo to nepříjemné, protože jsme byli jen pár metrů od něho. Potom jsme četli v českých médiích, že se tam okolo táborů objevovali místní lidé, kteří takto zastrašovali a ohrožovali dobrovolníky, kteří se snažili uprchlíkům pomáhat.

Matka Tereza: „Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci."

Kromě obav o svůj život, jaké byly tvoje emoce, když jsi se s uprchlíky setkával? Máš nějaký zážitek, který se ti výrazně vryl do paměti?

O život jsem ani obavy neměl. S tím střelcem to byl jediný takový nepříjemný zážitek. V rámci toho dobročinného spolku z Brna (My je v tom nenecháme z.s.) jsme totiž stále vyhodnocovali rizika, zda je bezpečné odjet či nikoliv. Spíše bylo podle mě reálnější, že bychom se v Řecku dostali do vazby, do vězení. Řekové byli ve stresu. A právem. Panoval tam totiž i strach z možného vojenského konfliktu, protože to bylo v době, kdy turecký prezident Erdogan vyvíjel tlak na Evropskou unii a přivážel uprchlíky na hranice s Řeckem. Nebo třeba narušoval řecký vzdušný prostor tureckými stíhačkami.

A další emoce? V těch táborech jsem poprvé v životě viděl ohromné množství bídy na jednom místě. Bylo mi z toho strašně smutno. Lidé neměli boty, měli na sobě málo oblečení, byli špinaví, hladoví, vyčerpaní, zmrzlí. Hned zprvopočátku jsem z toho byl až tak hotový, že jsem si musel na dva dny lehnout. Viděl jsem prostě, že jsem vezl narvanou dodávku věcí pro potřebné a během chvilky bylo všechno pryč a zdaleka to nestačilo. Tak jsem z toho byl trošku špatný. Během těch dvou dnů jsem si vše porovnal v hlavě a snažil jsem se pak pomáhat s organizací a tak. …A pak už jsem si na tu bídu okolo tak nějak zvykl.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

A co místní děti, bylo jich tam hodně? Jak to zvládaly? Hrály si nebo byly spíše apatické?

Dětí tam bylo hodně. Některé se s tou situací vyrovnaly dobře a hrály si. Jiné ale byly ustrašené, bály se a prakticky se nehnuly od rodičů. Rád jsem si tam s nimi hrál. Třeba, když čekaly s rodiči na výdej jídla, oblečení. Celkově jsem se lidem ve frontách snažil být nablízku, aby viděli nějakou sounáležitost, nějaké přijetí.

Matka Tereza: „Na světě není hlad proto, že bychom nedokázali nasytit chudé, ale protože nedokážeme nasytit bohaté.“

Zažil jsi i nějaké negativní reakce na svou pomoc uprchlíkům? Protože v České republice to bylo tehdy v tomto ohledu dost vyhrocené a lidé zde uprchlíky nejen že nechtěli, ale odmítali jim i jakkoliv pomoci.

Ano, v té době mi hodně lidí řeklo, že jsem blázen, a klepali si přitom na hlavu. Říkali mi, že jsem „podvraťák českého národa“. Dokonce jeden kamarád, který pracuje u policie, za mnou přijel v době své služby, aby mi sdělil svůj názor – že jsem d…l, když uprchlíkům pomáhám. Ač jsem se mu snažil vysvětlit, že podat jídlo, pití a oděv lidem, kteří nic nemají, je projevem základní lidskosti a solidarity, tak i přesto proběhla taková celkem ostrá výměna názorů. Říkal jsem mu, že tento projev solidarity přeci neznamená, že musíme nesystémově a ve velkém otvírat hranice a zvát sem k nám všechny uprchlíky. Ale krom těch několika vyloženě nepříjemných reakcí to byly většinou debaty „na úrovni“. Dost lidí mě v tom, abych jel, i podporovalo.

Zdroj: fotoarchiv Vojty Strašíka

Jak tě tohle dobrodružství ovlivnilo?

Ovlivnilo mě to hodně. Byla a je to pro mě ohromná škola!  Ovlivnilo mě to třeba v tom, že jsem začal hodně přemýšlet o tom, co s tím já osobně můžu udělat, jak já osobně můžu pomoci. Kontaktoval jsem tehdy různé politiky s prosbou o zaměření jejich pozornosti na toto téma. A časem jsem sám založil vlastní neziskovou organizaci Neohnutí z.s.. On se s touhle výzvou každý asi vypořádá jinak. Máme různé schopnosti a možnosti. Já jsem cítil, že mám jet pomáhat na místo a  tak jsem jel. Jiní cítí, že se za to mají modlit, tak se modlí, další mohou darovat peníze, tak darují peníze, ještě další chtějí věnovat oblečení, tak darují oblečení. Je mnoho možností, jak pomáhat a je zkrátka jen potřeba mít zájem o druhého. Skrz tu pomoc bližním se můžeme, myslím, i učit tomu, k čemu jsme zde na světě povoláni - lásce. Můžeme poznávat smysl svého života a Boží lásku k nám. A touhle různou pomocí na ni můžeme vlastně odpovídat.  Však co po nás zbyde, až zemřeme? Obstáli jsem v lásce? Líbí se mi v téhle souvislosti slova Matky Terezy:

„Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám.“

Vojto, už jsme hovořili o nějakých těch negativních reakcích tvého okolí. Nepodělil by ses s námi na závěr o nějaký pozitivní zážitek, třeba přímo z těch uprchlických táborů?

Když to vezmu ze široka, tak jsem si všiml, že na všech místech, na všech akcích, kde se lidé sejdou, aby společně pomáhali druhým, vytvoří tito lidé takový krásný ostrov pokoje a skutečné lásky. A tady v těch uprchlických táborech to bylo velmi intenzivní. Asi jak tam byla větší bída, jak tam byla všude cítit obrovská beznaděj, tak ten ostrov naděje a lásky byl mnohem intenzivnější. V tom týmu dobrovolníků byla prostě úplně nádherná atmosféra! Bylo to úplně kouzelné! 

A bylo jedno, jestli to byli dobrovolníci, lidé z neziskovek nebo přímo lidé z tábora. Bylo jedno, jestli to byli křesťané nebo muslimové. Šlo jim prostě o to pomáhat druhým a to bylo nádherné. Největším překvapením pro mě byli asi právě ti lidé přímo z tábora, kteří ač byli sami v totální nouzi, tak přesto se snažili pomáhat druhým. To pro mě bylo svědectvím skutečné lásky. A to se týkalo jak křesťanů, tak muslimů.