V době olympiády se o zimní sporty zajímají i ti, které jinak sport nechává chladnými. A ze zimních sportů u nás samozřejmě největší zájem budí hokej. Když je člověku dvacet, je už pozdě snít o tom, jaké by to bylo, být na ledě, ale můžeme se alespoň zeptat, o co jsme přišli. Jaké to tedy je, být mladým hokejistou? O co člověk přichází a co mu to dává? Je těžké si před spoluhráči obhájit svou víru? O tom a o dalších hokejových a osobních tématech si Anička povídala se svým bratrem Antonínem, sedmnáctiletým hokejistou z třineckého extraligového juniorského týmu.

Zdroj: HC Oceláři Třinec

Sedíme právě ve tvém pokoji, kde moc rád trávíš čas. Co pro tebe tedy znamená domov?

Domov pro mě znamená místo, kam se vždycky můžu vrátit, a kde mne všichni přijmou s otevřenou náručí. Moc rád se sem vracím aspoň na víkendy, protože s tímto místem mám nejenom spojené vzpomínky, ale mám tu rodinu a kamarády.

Domů dojíždíš zhruba rok a půl, ale předtím sis prošel ještě jinými týmy. Jak jsi začínal?

Mezi mým pátým a šestým rokem jsem začal chodit v zimě na kluziště u nás na vesnici v podhůří Orlických hor. Založil se tam malý tým a za něj jsem začal hrát. Poté jsem přestoupil do Lanškrouna, kde jsem hrál za mladší a starší žáky a taky za dorost. Následně jsem přestoupil do Šumperka, kde jsem hrál extra ligu dorostu. Do Šumperka jsem dojížděl zhruba čtyřikrát týdně a cesta tam i zpátky zabrala zhruba dvě hodiny. 

Jaké pro tebe bylo dojíždění do Šumperka? 

Bylo to náročné, ale hlavně pro rodiče, kteří mě tam vozili, nebo rodiče mého spoluhráče, s kterými se naši střídali. Když jsme jezdili vlakem, tak to bylo ještě delší kvůli několika přestupům. V té době už nezbývalo moc času na učení a na jiné koníčky. 

Než si odešel do Třince, studoval si normálně prezenčně gymnázium. Dnes studuješ sedmý ročník gymnázia dálkově. Jak dokážeš skloubit hokej a školu, a jaké podmínky ti škola nastavila?

Studovat školu dálkově je za mne nejlepší možnost, jak skloubit tyhle dvě věci dohromady. Je to hodně náročné. Do školy se snažím chodit v pondělí ráno, kde si napíšu již předem domluvené písemky. Učím se kdykoliv mám čas, ale častokrát to tolik nejde, protože jsem unavený, takže je občas náročné se k tomu donutit. Stojí to hlavně na mně, já se musím donutit k učení, když nade mnou každý den nestojí žádný učitel. Ale zatím se mi to daří a funguje to.

Když jsi odcházel hrál hokej do Třince, tak co pro tebe bylo nejtěžší vstřebat, když teď pomineme školu, o které jsme se již bavili?

Nejtěžší byla samota. Všechno jsem si musel zařizovat sám, všechno bylo na mně. Chyběl mi takový ten kontakt, že když přijdu domů, mám si s kým popovídat, koho obejmout. Prostě ta láska mi chyběla. Ale časem jsem si na to zvyknul a teď jsem rád, že to, co mi chybí, můžu načerpat za víkend, kdy se vrátím domů.

Co tě nejvíc překvapilo, když jsi přišel do tak velkého a prestižního hokejového klubu?

Nejvíc mne překvapily možnosti, které tam mají, dvě hokejové haly, výborná posilovna, tatami, wellness, vířivky, sauna, celá ta úroveň vybavení. Potom mne překvapila propojenost a komunikace mezi trenéry. Máme kondičního trenéra, vlastního psychologa, trenéra na dovednosti a všechno je to perfektně propojené.

Jak vůbec vypadají tvé tréninky v Třinci?

Tréninky vypadají podle toho, kdy je zápas. Takže když hrajeme pátek a sobota, začínáme tréninkem v pondělí. V pondělí a v úterý jsou ty tréninky těžší a je jich víc, každý den čtyři. Pracuje se na detailech, v čem děláme chyby, na osobních dovednostech – bruslení, zlepšení střely, pokrytí puky, kličky a tak. A jak se blíží zápas, tak se tréninky zkracují a jsou většinou dva do dne – posilovna a led. Každý týden se vlastně začíná nanovo, ze začátku hodně tvrdě a potom se snižuje zátěž. Ve čtvrtek je už jen předzápasový lehký trénink, kde si zkoušíme signály, rozehrávky a potom už se jenom soustředíme na zápas.

V předchozí odpovědi si zmínil psychologa. Je chození k psychologovi v hokejovém prostředí tabu?

Každý s ním má normálně sezení. Tenhle rok jsme s ním měli čtyři sezení, protože když se nedaří, tak od něj potřebujeme impulz a nakopnutí. Vždycky se s námi snaží bavit tak, aby zjistil, v čem děláme chyby, kde je důvod toho, že se nám nedaří a musím říct, že když jsme se s ním bavili, tak nám to pomohlo. Zvedlo to výkon a začalo se nám dařit. Myslím si, že to tabu není. Někteří kluci si s ním zajdou na kafe, do restaurace a proberou to, co je trápí nebo v čem vidí svoje nedostatky. Ale to patří k hokeji a ke všem sportům, že velká část úspěchu je v psychické síle a vybavenosti toho člověka.

Je něco, o čem s kluky spoluhráči nemluvíte?

Asi ne; možná, když se někomu nedaří, tak mu to znovu nebudu říkat a probírat to s ním. Ale myslím si, že jsme si schopni říct úplně všechno, jak v dobrým, tak ve zlým.

Jak bys charakterizoval vztahy, které mezi sebou máte?

Já jsem zrovna typ, který se snaží bavit se všema a s každým mít nějaký kontakt. Ty vztahy jsou ale jinak na dobré úrovni, všichni jsme kamarádi, děláme si ze sebe srandu a všichni to bereme. Když se dostaneme do nějakého sporu, tak to po chvilce vymizí a řekneme si, že jedeme dál. Myslím si, že atmosféra a chemie je mezi námi dobrá.

Podporujete se navzájem?

Určitě, ale každý hráč je jiný. Někdo se potřebuje nakopnout sám a nepomůže mu nějaký týmový vyburcování. Jsou uzavřenější a soustředí se na hru. Ale já jsem zrovna typ, který si potřebuje zařvat a podpořit.

 Junioři. Zdroj: HC Oceláři Třinec 

Ví tvoji spoluhráči, že jsi věřící?

Ví. Někteří se ptali a další vidí, že mám křížek na krku. Jsem ale jeden z mála.

Je tam ještě někdo?

Jsou tam asi ještě dva, ale řekl bych, že to jsou příležitostní křesťané. Věří v něco. Ale takových tam bude asi víc, nikdy jsem se s nimi o tom ale víc nebavil.

Potkáváš se s nějakou negativní zpětnou vazbou na to, že jsi věřící? Smál se ti někdo třeba?

Ne, to určitě ne. Většina kluků v něco věří, mají svoje rituály a myslím si, že si nedovolí vůči tomu negativně vystupovat, protože ví, že něco je, ať je to Bůh nebo pro ně něco jiného. Nikdo si z toho srandu nedělá.

Takže si myslíš, že ve sportu je víra důležitá, ať je to v cokoliv?

Určitě, ať je to víra ve své hokejky, ve svůj výkon nebo v sám sebe. Každý určitě v něco věří a je to pro každého velice důležité.

Jak prožíváš víru během zápasu?

Než jdeme na rozbruslení, tak se pomodlím a před každou třetinou, než jdu na led, udělám znamení kříže. Myslím na Něho celý zápas, ale samozřejmě se hlavně soustředím na hru.

Jak vnímáš prohru ohledně víry?

Občas se mi honí myšlenky, proč nás Pán Bůh nepodržel, ale když se na to podívám zpětně, tak vidím, že jsme třeba potřebovali nějakou facku. Uvědomit si, že něco v kabině neklape nebo spadnout na zem, abychom si nemysleli, že jsme něco víc a hráli víc týmově. Myslím si, že prohra vždycky přišla ve správnou chvíli, kdy jsme se nad sebou měli zamyslet a něco změnit.

Máš pocit, že když jsi hokejista, tak tě to prostředí víc odlákává od víry nebo naopak víc přibližuje?

Myslím si, že obojí. Někdy cítím, že když se jako kluci bavíme o některých tématech, tak mě to stahuje z cesty pryč. Samozřejmě je to tvrdé prostředí, a to žití tam je jiné. Mám ale občas pocit, že můžu být takovým světlem pro ty kluky a ukázat jim jinou cestu a přivést je na jiné myšlenky. Takže občas to z cesty stahuje, ale myslím si, že většinu času jsem si vědom toho, že jsem s Bohem.

Co jsou v hokejovém prostředí největší nástrahy, do kterých se může chytit, ať už člověk věřící nebo nevěřící?

Největší nástrahy jsou holky a alkohol, ale to je asi všude. Je to tvrdý prostředí a já zas chápu ty kluky, že je to pro ně psychicky i fyzicky náročný a potřebují někde ulevit, zrelaxovat. 

Jak ty si to v hlavě srovnáváš, abys nespadl do tohoto typu relaxu?

Když jsou volný chvíle, tak jsem radši sám na pokoji nebo jdu ven s kluky si zahrát fotbal, zastřílet si nebo cokoliv jiného. Ale tam není nikdo, kdo by tě k tomu nabádal a ani to tam není nějak ve velké míře, jen občas si někdo zajde do hospody a trochu si vymyje hlavu, ale jinak si myslím, že jsme hodně slušný tým.

Zdroj: Vlastní archiv

Jaké hodnoty by měl mít sportovec – hokejista?

Za mě skromnost, pokoru, respekt a úctu k soupeři. Samozřejmě, když jsme v zápase, tak si navzájem nic nedarujeme, ale neexistují neférové situace. Když už je v hokeji bitka, tak jeden na jednoho, nemůže do toho vlítnout někdo další, to se nedělá. Takže za mě nejdůležitější skromnost, pokora, respekt a úcta k soupeři. Ale taky hodnoty jako cílevědomost a zodpovědnost za sebe, za vlastní výkon a za to, co dělám pro tým.

Co dělá z hokejisty naopak špatného sportovce?

Asi když se nedrží těchto hodnot, když si myslí, že je něco víc, že zvládne všechno sám. Když začne sólovat, nenahrávat a chce upozornit sám na sebe a jednoduše není týmovým hráčem.

Rozkládá tento hráč tým? A co všechno způsobí, že se vám nedaří jako týmu?

Určitě se to odvíjí od toho. A i když vyhráváme a třeba zrovna s nějakým velkým skórem, tak si každý chce dát gól, každý chce mít body a pak se ta naše hra rozsype a začne z toho být maglajz. Vlítneme-li špatně do nějakého zápasu, tak je to častokrát proto, že naše hlavy jsou špatně nastavený, myslíme si, že se soupeř porazí sám.

Jak vnímáš to, že jsi obránce a tím pádem nedostáváš tolik možností dávat góly a mít body?

Mně na bodech nezáleží. Beru se za takového strážníka, který je furt raději vzadu a nechává ty další čtyři hráče, ať si útočí. Chci být taková ta jistota, ta kamenná zeď. Rád bráním a rád blokuji. Pro mě znamená zablokování rány jako nahrání na gól pro útočníka. Každý nemůže dávat góly.

Takže bys nechtěl být útočník?

Ne, jsem spokojený v obraně.

Kdo je pro tebe trenér?

Vzhledem k tomu, že jsem furt v Třinci, tak je to takový druhý táta. Ti trenéři se o nás starají, vše nám zařizují. To, jak je vnímám, se samozřejmě mění podle situace, jestli mi zrovna něco vytýkají nebo chválí a podobně. Ale když začnete hrát pod jiným trenérem, tak je krásně vidět, jestli ten minulý trenér byl dobrý nebo ne. Trenéři, které mám teď, se snaží být ke všem spravedliví a nikoho nevyvyšují a neponižují, a to pro mne moc znamená.

Platí, že když je trenér špatný, tak to v mužstvu nefunguje?

Samozřejmě ryba smrdí od hlavy a myslím si, že když je trenér špatný, tak dokáže znechutit i sebelepší tým. Trenér prostě dává klid do týmů nebo i tlak, když to neumí ustát. Je to velký „influencer“.

Je časté, že rodiče podporují hráče? Protože tví rodiče tě podporují velmi.

Mám pocit, že rodiče v hokeji jsou hrozně obětaví. Samozřejmě nemůžu hodnotit jiné týmy, ale mám pocit, že rodiče od nás jezdí stále na zápasy, chodí fandit, podporují a navzájem vypomáhají. Je normální, že rodiče z Prahy jezdí na zápasy do Třince.

Jak vnímáš podporu svých rodičů?

Jsem moc rád, když je taťka s mamkou na tribuně, a když mi potom taťka dává zpětnou vazbu. Řekne mi, co se mu líbilo, na čem mám zapracovat, v čem byla chyba. Jsem rád, když s ním zápas můžu zkonzultovat. Moc to pro mě znamená.

Jak se v hlavě srovnáváš s prohrou, a jak se odnaštváváš? Častokrát totiž na tebe venku čeká rodina, která se s tebou chce bavit.

Jsem zvyklý prohrávat, nebo spíš bych řekl, že dokážu unést prohru. Ale záleží na tom, jaká prohra to je. Když hraje celý tým hrozně, tak jsem naštvaný a trvá to nějakou hodinu, než se odnaštvu, ale když je to zápas odbojovaný, tak to mrzí, ale můžeme si říct, že jsme tam nechali vše, a že není důvod být smutní.

Zdroj: HC Oceláři Třinec

Co tě zatím nejvíc posunulo?

Nejvíc mě asi posunulo to, že jsem vždycky chtěl. Snažím se připravovat víc a být lepší, a to mě asi posouvá nejdál.

Na konec se zeptám, co teď tebe a tvůj tým čeká?

Teď dohráváme poslední zápasy základní části extraligy juniorů, která se skládá z třiceti osmi zápasů. Ta bude za chvíli končit a potom je rozřazení týmů, které skončily do dvanáctého místa, do playoff. Dál se ve hře rozřazuje podle toho, jak kdo vypadává a bojuje se o titul. 

Zároveň čekám, jestli mě někdy zavolají na první start ve Frýdku, kde mám střídavé starty v Chance Ligy mužů, což je druhá nejvyšší mužská soutěž v ledním hokeji. 

A co čeká tebe? 

Po maturitě bych rád šel na vysokou školu, protože hokej třeba nemusí vyjít a já bych rád měl nějaké studium. Ještě jsem tolik nepřemýšlel nad tím, co bych šel studovat, ale pravděpodobně něco, kde využiji sport, kterému se věnuji celý život.