Když se řekne „nejznámější brněnský básník“, nejspíš každého z vás po právu napadne Jan Skácel. Přestože se narodil na Hodonínsku, v Brně prožil celý svůj život, a 7. února uplynulo sto let od jeho narození. Jeho verše, ve kterých se dotknete obzoru i stébla trávy, rezonují v mnoha čtenářích dodnes. Jaký byl ale jejich autor a jak se mu žilo v jeho milovaném Brně?

Jan Skácel, Foto: Jiří Víšek, Zdroj: brnensky.denik.cz

Poděkování

(A znovu láska)

Poděkujme jak děti za jablko

za vše co bývalo a znovu kdysi bude

za to že věrná po dni přichází noc

za zarputilé ráno

Poděkujme jak děti za jablko

za to že příští dávno je už za námi

že nás měl čas

jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko

a bez výčitek bez pokorné pýchy

za radost která pomohla nám přebolet

za odebraný dar

Poděkujme jak děti za jablko

Jan Skácel se narodil do učitelské rodiny ve Vnorovech, což je obec nedaleko Veselí nad Moravou. Dětství strávil na Hodonínsku, na gymnázium nastoupil v Břeclavi, ale dostudoval ho už v Brně, ve čtvrti Královo Pole, konkrétně se jedná o dnešní Gymnázium Slovanské náměstí. Maturoval v roce 1941 a záhy byl totálně nasazený v Rakousku na budování tunelů pro tajné továrny, kde se také stal členem komunistické strany. Už za svých studentských let se věnoval psaní - poprvé publikoval v roce 1938 ve studentském časopise. 

Chci to slyšet

(Co zbylo z anděla)

Na dně každé písně,

i té nejsmutnější,

na dně každé sklénky

něco tiše cinká.

Někdy víc

a jindy jenom málo.

Chci to slyšet.

Bůhví co mne nutí,

ale musím čekat na cinknutí,

jinak by se moje srdce bálo.

Po válce nastoupil na brněnskou Masarykovu univerzitu, konkrétně na Filozofickou fakultu, kde studoval češtinu a ruštinu, a po skončení školy, v roce 1949, se oženil se svou přítelkyní Boženou, se kterou strávil zbytek života (jen tak pro zajímavost - Božena byla původně žena Oldřicha Mikuláška, nicméně to celoživotní přátelství mezi oběma velkými básníky nezkazilo). Také v té době nastoupil do zaměstnání jako kulturní referent brněnského deníku Rovnost. V roce 1954 noviny nedobrovolně opustil (společně s celou „politicky nevyhovující“ redakcí) a stal se redaktorem literární redakce brněnského rozhlasu. Krátce po tom, v roce ‘57, mu také vyšla jeho první sbírka básní, inspirovaná přírodou a vzpomínkami na domov - Kolik příležitostí má růže. V té době také přišlo, tak jako u mnohých, vystřízlivění z komunistické ideje, což zapříčinilo básníkovy problémy v období normalizace.

Celá v bílém

(Co zbylo z anděla)

Vím, že někde čeká,

čeká na každého.

Potom nebudu.

Na někoho čeká pod jabloní

a na ty pyšné hlavy

u dubu.

Možná, možná je to složitější,

než si myslí kluci

v naší vesnici.

Je to jako tvoje bílé šaty

na asfaltové silnici.

Možná je to druhá strana ticha,

možná zakřičí to roztoužený páv

daleko,

až za Egejským mořem.

A třeba blízko,

tady

v zahradách.

V dalších letech Skácel pokračoval v psaní poezie. Následující dvě sbírky, Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962), byly inspirovány folklorem a také tvorbou Erbena a Babela. V roce 1964 změnil zaměstnání a stal se šéfredaktorem kulturní revue Host do domu. V té době také vyšla jeho sbírka krátkých recenzí, sloupků a fejetonů Jedenáctý bílý kůň (1964).

Přípitek

(Smuténka)

Ještě si přiťukneme

a vypijem to tiše.

Nikomu nepovíme,

co víno o nás zná.

A spadne hvězda.

Tenká jako plíšek.

A voda blízko mostů

bude stříbrná.

Kromě lyrické poezie pro starší čtenáře Skácel vydával i verše pro děti; jako první vyšly v roce 1961 dvě knihy - Jak šel brousek na vandr a Pohádka o velikém samovaru. Ještě před rokem ‘68 stihl vydat dvě další sbírky, Smuténku (1965), která zabíhala do oblasti morálky a etiky, a Metličky (1968), ve které upustil od svého tradičního volného verše a je psána tradičnější formou. Přestože se po roce 1969 Skácel stal básníkem z povolání (ačkoliv, jak se to vezme - nemohl sehnat žádné zaměstnání a živila ho manželka), jeho knihy musely vycházet v samizdatu, vyšlo mu také několik příspěvků ve sbornících a antologiích. Režim proti němu ale brojil a jeho díla mizela z knihoven, byl neustále sledován a mnoho přátel se od něj odvrátilo. Básník nemožnost publikovat těžce nesl, začaly se u něj projevovat zdravotní potíže, celá situace na oba manžele dopadala i finančně, ale psát nepřestal. 

Píseň o nejbližší vině

(Dávné proso)

Je studánka a plná krve

a každý z ní už jednou pil

a někdo zabil moudivláčka

a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto

a do dlaní tu vodu bral

a prohlížel ji proti světlu

a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel

tu vodu v prstech bože můj

a v prázdném lomu kámen lámal

a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil

a bál se ale neubál

a studánka je plná krve

a každý u ní jednou stál

V samizdatovém období vydal několik dalších sbírek. V roce 1975 vyšla Chyba broskví, která obsahovala sto čtyřverší, a v roce 1980 Oříšky pro černého papouška; obě sbírky vyšly v zahraničí. Oficiálně začal publikovat až po roce 1981, kdy vyšla sbírka Dávné proso, o dva roky později pak poprvé ve sbírce Naděje s bukovými křídly vyšly i obě jeho samizdatové sbírky. Během osmdesátých let spolupracoval také na několika divadelních představeních, bylo vydáno ještě několik další sbírek pro děti i dospělé: Uspávanky (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984), Kam odešly laně (1985), Proč ten ptáček z větve nespadne a Kdo pije potmě víno (oboje 1988). Poslední zmíněná sbírka byla také posledním dílem, které vyšlo za básníkova života. Posmrtně pak vyšla v roce 1991 sbírka A znovu láska.

Jan Skácel zemřel 7. listopadu 1989; pádu režimu, který mu doslova zkrátil život, se tak nedožil jen o pár dní. Jistě by ho vítal, už tehdy ale pochyboval, jestli to bude lepší: „Všechno bude velice bolet. Budou dohnisávat staré rány a nové se budou otevírat. A i všelijací masochisté se najdou. Jen málokdo si uvědomí, že zase pohřbíváme velký a krásný sen. Jsme na pohřbu, opravdu.“ Toto napsal měsíc před svou smrtí jednomu ze svých přátel a my sami můžeme posoudit, zda měl pravdu. 

Brňáci na svého básníka nezapomněli - je po něm pojmenovaná ulice v Králově Poli, kde žil celý život, na náměstí Svobody jsou jeho verše na kašně a nejnověji má i svou sochu v parku na Špilberku. 

Odhlédneme-li od celkem logické skepse, kterou na sklonku svého života projevil, stále nám zůstává nepřeberné množství krásných básní, se kterými můžeme vstupovat do krajiny a s nimiž krajina vstupuje do nás, básní o zemi i o lidech a všem, co je mezi tím. Jan Skácel se mezi největší české básníky řadí po právu. 

Jaká je vaše nejoblíbenější báseň tohoto autora?

Další vzpomínky na Jana Skácela můžete najít zde:

Skácelovy básně jsou nadpozemsky moudré, a přitom si na nic nehrají, říká muzikant Pavlica | Radiožurnál (rozhlas.cz)

Před sto lety se narodil básník Jan Skácel (seznamzpravy.cz)

Chromý pastýř o holi. Čtení a výstavy připomínají 100 let Jana Skácela - Aktuálně.cz (aktualne.cz)

A život se nám zdá… 100 let od narození Jana Skácela připomínáme ve vltavském vysílání | Vltava (rozhlas.cz) (Pořady na stanici Vltava - pozor, jsou vesměs k poslechu jen několik dní.)

Básně vybrala Lída Blažková, medailonek napsala Kateřina Sedláčková. Informace pocházejí z encyklopedie.brna.cz a databazeknih.cz. Odkazy doplnila Alena Theodora Dvořáková.