Důležité je, jak to cítíš. Jednej tak, abys s tím byl v souladu. Jak to vnímáš? Lidské dějiny to berou „ode zdi ke zdi“. Před dvěma stovkami let by se s vámi nikdo nebavil o tom, zda věříte všemu, co církev učí, hlavně, že budete žít tak, jak se na katolíka, evangelíka nebo kým byste se narodili, sluší. Že byste v průběhu života usoudili, že se více cítíte být tím druhým? Nemyslitelné. A to i v případě, že byste k tomu dospěli pečlivým studiem. Jestli milujete svého manžela nebo manželku? Váš problém, pokud to nedokážete; budete v tom vztahu žít tak jako tak. Pravidla jsou daná. A diskutovat o něčem ve škole? Zbláznili jste se?

Zdroj: flickr.com

Dneska se naopak se zlou potážete, když řeknete, že něco děláte prostě proto, protože se to tak má. Pokud budete dodržovat pravidla, se kterými nesouhlasíte, ale patří k nějakému systému, kterého jste součástí, dočkáte se obvinění z nepoctivosti. Kdysi stálo za to připomenout, že důležité je to uvnitř, to očím neviditelné. Možná by bylo lepší říct „I to očím neviditelné“. Protože kdo mohl tušit, jak rychle ztratí to viditelné na hodnotě? Nechodí do kostela? Z toho nemůžeš nic vyvozovat, důležité je, jak to má srovnané uvnitř. Nevzal si matku svých dětí? Na nějakém obřadu přece nezáleží, vždyť je to formalita. Je hrozně protivná? To si tak nesmíš brát, někde v skrytu duše to tak třeba nemyslí.

„Víra“ jako systém pravidel se změnila v pocit, v prožívání. Hranice se setřely. Někdo se cítí být křesťanem, ale nemá potřebu se nechat pokřtít a málokdo mu řekne, že to k tomu patří (natož že je to podmínka). Nic nelze posuzovat na základě viditelného, hmatatelného. Důležité je JEN to uvnitř. Vnějšek přece může být falešný, tak ho nebudeme brát vážně.

Na své tělesné já přitom stále narážíme. Skrze ně zažíváme radost i bolest. Po dobrém obědě se nám svět miluje snáze. Pokud nás bolí břicho, naše modlitby jsou temné, pokud se k nim vůbec odhodláme. Hospodin, Bůh nezobrazitelný a neuchopitelný, nás – a jen On ví proč – stvořil s těly, která jsou pro nás naprosto zásadní. Čas, který máme na tomto světě vyhrazený, je s nimi zcela nezbytně spojen. A nejsou jen sídlem naší mysli a duše, ona je velmi podstatně ovlivňují. To vnější a hmatatelné je pro nás velice důležité. Jak by nám připomněly naše maminky, když se nenajíme a nenapijeme, jsme protivní a svět vidíme černě. Tedy: dodržet pravidlo, že se několikrát denně najím a napiju, je žádoucí. Stejně tak pravidlo o nesedání na studenou zem. Pokud se nespokojíme s tím, že nám to říkala milující maminka, zkušeností na to snadno přijde sami. 

Milující Otec nám také dal soubor pravidel, která máme dodržovat. A žalmista to vidí jako důvod k oslavě. Izrael nemusí na všechno přicházet metodou pokus - omyl, může jásat, neboť Hospodin mu oznámil své zákony a přikázání. Očividně to tedy s Izraelem myslí dobře. Nenechal ho napospas tomu, co kdo zrovna usoudí, jak to kdo bude zrovna cítit. A aby ukázal, že tělo opravdu není jen zdroj pokušení, které máme umrtvovat a pokud možno na ně nemyslet, sám si ho zvolil za příbytek. Lidské tělo je dost dobré na to, aby se do něj vešel Bůh. Pak je ale také důležité, co takové tělo dělá. Naše tělo je stejné jako to, ve kterém žil Kristus. Záleží na tom, jak s ním nakládáme, jestli z toho je možné poznat, že na Boží projevy lásky odpovídáme láskou, důvěrou, a tedy v důsledku poslušností.

Hospodinova přikázání jsou konkrétní a velmi často se týkají docela prostých věcí. Co s dlužníky a co se zloději, jaké dary přinést do chrámu a čím je povinen muž ženě a žena muži. Postup není „uč se milovat a přijdeš na to, jak se máš chovat“, ale „chovej se takhle a zjistíš, že projevuješ lásku“. A stejně jako výrok o důležitosti očím neviditelného i výrok „tohle není tvůj příběh“ platí jen v určitém kontextu. Hospodin stvořil svět a s ním pravidla, která umožňují všem, aby se jim zde žilo dobře a neměli zakrytý výhled na Jeho lásku. Snažit se být moudřejší než Moudrost je pošetilé. Začínat od konce je nesmysl. Láska vzniká tam, kde popřejeme dobré ráno i tomu, na koho se zlobíme.

 


 

2. neděle po Narození Páně

1. ČTENÍ Sir 24,1-4.12-16(řec.1-2.8-12)
Moudrost Boží sídlí ve vyvoleném lidu.

Čtení z knihy Sirachovcovy.
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.
    Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! "
    Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu.
    Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.

Žl 147,12-13.14-15.19-20 Odp.: Jan 1,14
Odp.: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě.
Odp.
Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo.
Odp.
Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 1,3-6.15-18
Předurčil nás, abychom byli přijatí za jeho dětí skrze Ježíše.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

EVANGELIUM Jan 1,1-18
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Začátek svatého evangelia podle Jana.
    Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
    To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
    Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
    Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
    Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
    Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.
    Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.