Leden by normálně návštěvám výstav přál, protože ne každý je milovníkem lyžování a občas je venku jako zrovna teď - mokro a vlezavo, že se člověku do přírody nechce, a zase nejde být pořád zavřený doma. Teď je pobyt doma asi žádoucí, ale můžeme si alespoň naplánovat, kam vyrazíme, jakmile nám to pandemie dovolí. Nabízíme vám tipy do Plzně, Prahy a Hradce Králové, tak snad si vyberete.

Zdroj: Město jako přízrak / Pražské inspirace Jaroslava Foglara (muzeumprahy.cz)

Kdo vyšíval, nehřešil

Minulý rok jsem na facebooku sledovala, jak moje kamarádka objíždí republiku a měří a fotí liturgická roucha. Pokud mě do té doby tento druh oděvů zaujal, byly to spíš ty moderní kousky s abstraktními dekoracemi. Pak se ukázalo, že kamarádka pomáhá připravovat výstavu, která aktuálně probíhá v Západočeském muzeu v Plzni. Ještě jsem se tam nedostala, protože čekám, až se vlna pandemie přehoupne přes vrchol, takže vám nepovím, jak to tam ve skutečnosti vypadá. Do Plzně se ale stejně chystám kvůli rozhovoru s P. Šebestiánem Smrčinou, tak to snad do konce výstavy 27. února stihnu.

Že se Marii Terezii připisuje výrok „Kdo vyšívá, nehřeší“ jsem neměla ponětí, byla bych to používala, když jsem si na přednášky nosila vyšívací kruh. Nevím, do jaké míry byla snaha císařovny zaměstnat šlechtičny vyšíváním, aby nepáchaly nepřístojnosti, úspěšná, ale minimálně tak vzniklo mnoho krásných děl se zajímavým příběhem. Například prodloužit život svým svatebním šatům tak, že jejich materiál využiji na liturgické roucho, je pozoruhodný nápad. Na výstavě je prý i ukázka práce samotné Marie Terezie. V úterý 15. února se koná komentovaná prohlídka a 22. února přednáška (přesné téma jsem nenašla). Tak snad to stihnu. Pokud máte rádi videopozvánky, můžete využít tu od Marie Hodinářové (možná ji znáte z TV Noe).

 


 

Město jako přízrak / Pražské inspirace Jaroslava Foglara

Zdroj: Město jako přízrak / Pražské inspirace Jaroslava Foglara (muzeumprahy.cz)

Další výstavou, na kterou se chystám, tentokrát i s dětmi, je ta, která přibližuje atmosféru města první poloviny 20. století jako zdroj inspirace pro zápletky v díle autora Rychlých šípů. Koná se v Praze ve sklepních prostorách Domu U zlatého Prstenu a doprovázejí ji každý měsíc přednášky (15. května bude například mluvit Pavel Hošek) a tématické hry. Už loni v době lockdownu byla v Praze instalována hra s tématem Rychlých šípů. Bylo třeba najít asi třicet míst a na nich odkazy na Rychlé šípy. V ulicích se potkávaly rodiny s dětmi a byla to příjemná náhrada za zrušené skautské akce. Nyní jsou připraveny dvě venkovní hry a pro skupiny dětí i hra přímo na výstavě. Vzhledem k tomu, že Praha stále ještě není tak přeplněná turisty, jako tomu bylo v nedávných letech, je to skvělá příležitost dětem ukázat kouzelná a trochu tajemná místa tak, aby je to bavilo a nechtěly jít po chvíli domů. Jedna z venkovních her navíc dostane na konci března novou trasu, takže pokud by se nám první část líbila, můžeme ve hře pokračovat. Výstava se koná do 4. září 2022.

Alena Theodora Dvořáková


Galerie moderního umění a Bílá věž v Hradci Králové

Zdroj: Fotoreport aktuálních výstav - GMU (galeriehk.cz)

Zavítáte-li do východočeského města Hradec Králové, skočte se podívat do Galerie moderního umění, kde najdete jak stálé expozice, tak nejrůznější krátkodobé výstavy. A na ty aktuální bych vás ráda pozvala. Jedna z výstav se nazývá „Svítí Lejchte“ a představuje instalaci Marka Thera, který reflektuje ve svých dílech problematiku Sudet a její kulturní sedimentace v české společnosti. Expozici s názvem „Společný základ“ vytvořila malířka Alice Nikitinová a jsou to volně propojené dva obrazové cykly, ve kterých autorka nahlíží do procesu výuky kresby a malby na současných školách.

 

Jestli nejste moc fandové výstav, ale spíš výhledů, vyjděte si na Bílou věž, která stojí jen kousek od galerie, a to vedle katedrály sv. Ducha. Věž je celá po rekonstrukci a myslím si, že vás výhled na vrcholu nadchne, neboť je rozhodně dechberoucí. Zaujalo mě, že vchod do věže není stejný jako východ. Je to kvůli tomu, aby se lidé nemuseli neustále vyhýbat a zbytečně neztráceli čas. Schody do věže jsou nové a v některých částech rozdvojené, aby se netvořily zácpy. V místech, kde jsou jenom jedny schody, se vejdou oba proudy lidí, jak ti stoupající, tak ti sestupující. Cestu nahoru i dolů vám zpestří interaktivní tabule, kde se píše o historii věže nebo o zvonu sv. Augustina, který v jedné části potkáte. Když prozkoumáte každou uličku věže, tak jedna z těch dolních vás dovede ke skleněnému modelu Bílé věže. Těžko se popisuje, jak tento model vypadá, ale je nádherný a přesný.

Věřím, že si obě zastávky v Hradci Králové užijete a popřípadě si najdete další místa, která stojí za to vidět.                       

 Anna Filipová