Na nádražní ceduli stálo Mauthausen

„K večeru jsme přijely na ohromné prostranství, velké koleje, vypadalo to jako velké nádraží bez budovy. Na prostranství byla spousta esesáků, vlčáků a mužů ve štráfovaných oblecích s vyholenými hlavami a placatými čepicemi. Jen co vlak zastavil, nahrnuli se do vagonu a polsky křičeli: ‚Všechna zavazadla zůstanou ve vlaku. Vystupte si.‘ A potom nám šeptali: ‚Vy jste zdravé, můžete pracovat, ale děti stejně nezachráníte.‘ My jsme se ptaly: ‚Kde to jsme?‘ Odpověděli: ‚V Osvětimi.‘“

Paní Lisa Miková přijela do Osvětimi z Terezína. Tam se dostala v roce 1942 ještě s rodiči, ale od otce je záhy oddělili. Z krásného pražského bytu se bývalá studentka gymnázia a nadaná kreslířka, které toužila stát se módní návrhářkou, ocitla v místnosti, kde mělo na zemi na matraci spát třicet žen. Přesto pobyt v Terezíně měl, ve srovnání s tím, co ji čekalo, své světlé stránky. Mohla pracovat v kreslírně. Seznámila se tam Františkem Mautnerem a dokonce se za něj provdala, i když svatební oslava ani vzdáleně nepřipomínala to, co si pod tím představujeme my: „Mohli jsme se sejít v jednom pokojíčku v Magdeburských kasárnách. Jeho rodiče, moje matka a my dva jsme strávili asi dvě hodiny spolu. Matky připravily tenké krajíčky chleba, které ušetřily, tchyně přinesla nějakou marmeládu, kterou snad měla z domova, a k tomu jsme si vařili nějaké bylinkové čaje. Taková byla moje svatba.“

Lisini rodiče byli v září 1943 zařazeni do transportu. „Od rodičů jsme dostali jeden lístek, třicet slov německy s razítkem Birkenau. My jsme samozřejmě nevěděli, že Birkenau je jeden osvětimský tábor, ale mysleli jsme si, že jsou asi na venkově na nějakém hezkém místě. Birken jsou totiž břízy. Podle naší domluvy jsme z lístku pomocí tajných znaků zjistili, že mají strašný hlad, ale žijí. To, že lístek přišel, když už nežili – nejdříve je zabili a pak poslali lístky – jsme samozřejmě nemohli tušit, protože ho Němci antedatovali. Já byla šťastná.“

O rok později byl do transportu zařazen i František. Lisa se přihlásila dobrovolně, aby mohla jet s ním. V Osvětimi spolu ale samozřejmě nezůstali. Lisa pracovala v továrnách mimo tábor. V polovině dubna ji spolu s ostatními vězenkyněmi vezli vlakem z Drážďan přes území Protektorátu zase dál. „Když jsme někde stály, tak přišla esesačka a esesák, otevřeli vrata a řvali: ‚Tote raus.‘ Tak se mrtví vyhodili a jelo se dál. Pak se konečně zastavilo, otevřely se dveře a oni řekli jenom:  ‚Vystoupit.‘ My jsme se vyvalily, už jsme neměly ani síly, a když jsme se na sebe podívaly, lekly jsme se. My jsme vypadaly jako čarodějnice. Zavšivené, špinavé, hubené a sotva jsme se držely na nohou. Na nádražní ceduli stálo Mauthausen.“ Lisa se dostala do koncentračního tábora Mauthausen v Horním Rakousku u Lince. Naštěstí už byla fronta blízko a plynové komory nebyly funkční. V Mauthausenu se dočkala 5 května osvobození. S manželem se shledala v Praze v bytě své tety.

V roce 2017 se díky novinářce spolupracující s Lidovými novinami povedlo několik předválečných návrhů Lisy Mikové realizovat a ona tak mohla vidět šaty, které jako studentka navrhla, skutečně ušité. V pondělí 31. ledna bude mít paní Lisa sté narozeniny.

Dnes je Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Můžeme si ho připomínat z úcty k lidem, kteří za druhé světové války trpěli a umírali, aniž by k tomu dali jakoukoli příčinu. Můžeme si ho připomínat i proto, aby jejich utrpění a smrt nebyly ještě zbytečnější, než jsou. Aby se podobné hrůzy už neopakovaly. Abychom si uvědomili, že podobné zlo nepřijde odněkud zvenku, ale rodí se v lidech, jako jsme my. Stačí, když nám někdo řekne, že jsme lepší než jiní a zasloužíme si víc a když mu to uvěříme. Lidé, kteří dopustili hrůzy koncentračních táborů, nebyli nepředstavitelné zrůdy. Byli to lidé jako jsem já, ty, paní za pokladnou v samoobsluze a dětská lékařka, která nabízí malým pacientům po ošetření bonbon a obrázek. Stačilo uvěřit, že mají právo na něco, co teď má někdo jiný. Nikdo z nich by nesouhlasil s tím, co se dělo v koncentračních táborech, jen se dokázali neptat, kam zmizeli jejich sousedé, jejichž nádobí teď používají. Mysleme na to, až k nám někdo bude mluvit o zdravém sebevědomí, asertivitě a našich právech. Na právech druhých by nám mělo záležet přinejmenším stejnou měrou, jako na těch našich. Naše nároky nikdy nemohou být zaplaceny bolestí někoho jiného. A nemusíme čekat, až na náměstí bude hřímat nějaký populista. V citlivosti a připravenosti se druhého zastat se můžeme trénovat doma, ve škole nebo v autobuse. K jakémukoli projevu nenávisti je třeba okamžitě říct jasné ne.

Pokud si chcete Mezinárodní den památky obětí holocaustu připomenout a zároveň chcete kvůli omikronu zůstat doma, nabízí vám několik možností třeba Česká televize. V poledne vysílá ČT 2 dokumentární film Mauthausen: Cesta bez návratu a o hodinu později dokument Tragédie soluňských židů. Na artu můžete po osmé vidět Moskalykův film Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou podle knihy Arnošta Lustiga a po něm hudební melodrama Piš mi. Tvoje Alma.

Příběh Lisy Mikové byl zpracován na základě podkladů sbírky Paměť národa organizace Post bellum.