Tento text jsem napsal pro ty, kteří často veřejně proklamují, že se stydí za dnešní církev, její představené i velkou část křesťanů. Samozřejmě, motivace jsou různé, ale ti lidé jsou pro mě často jak přes kopírák. Úspěšní v tomto světě a ti, co uspořádání světa tvoří. Nikdo by o nich neřekl, že jsou pro své křesťanství jakýmkoliv způsobem na obtíž. Ke štěstí jim chybí jen to, aby se ostatní křesťané začali chovat tak, aby se za ně oni nemuseli stydět.

Zdroj: Pixabay

Když jsem psal, byla noc a já myslel na těch několik z nich, které znám osobě. A jsou to do jednoho lidé inteligentní, vzdělaní, oblíbení. Možná tak i závidím, a proto vnímám tu jejich jedinou pro mě špatnou vlastnost až v obludných rozměrech. Možná. Ale přesto, pro každého z nich zvlášť a pro všechny dohromady:

 

Milý Medvěde!

Rozhodl jsem se napsat ti i přes to, jak jiní jsme. I pro tu jednu společnou cestu autobusem, kdy jsme ještě neznali své názory a bylo nám spolu jako přátelům. V tom autobuse jsem věřil, že když já jsem tady nový, že ty mi pomůžeš zapadnout. Že jsi člověk, kterému záleží na ostatních.

Vzpomínám si, jak mě pak mrzelo, když jsem poprvé četl všechny ty charakteristiky lidí, ke kterým podle tebe patřím: Tedy bez rozhledu a zkušeností v cizině; děsící se nových věcí; mající pravděpodobně skryté strachy z cizího (jak jinak by sis mohl překládat některé mé postoje z kulturních válek); tvor nemilosrdný („Jak jako, že chápeš Poláky?“); někdo, kdo tě uráží svým (jak jsi psal) černobílým viděním světa.
Víš, jak to někdy bývá, že člověka napadne ta nejlepší odpověď až po konci hádky? A ty víš, kolik hádek pak přišlo. Jak já se v tom někdy rochním a přemítám, co jsem měl říct, vmést ti do tváře… Odpusť, že tak přemýšlím. Stalo se mi to po našem posledním sporu znovu. Nechal jsem to ustát a ten hnusný pocit touhy odplatit ti zlým je pryč, ale ten argument zůstal. Protože jsem se potkal s někým, na kom ti chci ukázat, z čeho mám obavy.

Ten muž, o kterém mluvím… já prostě myslím, že by se ti líbil. Vážně dobře mluvil. Přestože by rád trávil život spíš přemýšlením, tak dbal na svou pro lidi důležitou práci. I když jej trápilo, že mu tak pro malichernosti a lidský šum utíká o tolik cennější život v těsném sepětí s přírodou. Opravdu se zajímal o vědu, dokázal mít v obrovské úctě ty, kdo pro náš pokrok zemřeli. Vážil si odvážných žen, věděl, že i v tomhle často převyšují muže. Přestože byl nadřízený s velkou mocí, ani v době, kdy by to šlo, se nechoval k dělníkům zle, ale naopak povzbuzoval své známé k pravému opaku. Měl v opovržení hrubou zábavu - liboval si ve kvalitní literatuře. Trochu mi přijde, že to byl takový ten druh, co tráví hodiny vybíráním oblečení, aby na něm bylo vidět, že oblékání moc neřeší, ale víš jak – z toho se nestřílí.

No jo no, Plinius ml. - jak se jmenoval - byl opravdu moderní (což je -  jak se říká – velmi staré slovo) a dobře věděl, že převyšuje většinu svých vrstevníků i spoluobčanů. Ale dochoval se i dopis, který tento vážený mladý muž napsal římskému císaři, se žádostí o radu, co s těmi křesťany.

„Tázal jsem se jich, jsou-li křesťané. Jestliže se přiznávali, pohrozil jsem jim trestem smrti a ptal se jich podruhé a potřetí; jestliže trvali na své výpovědi, kázal jsem je popraviti. Byl jsem totiž přesvědčen – ať už bylo jejich prohlášení jakékoliv – že musí býti ztrestána aspoň jejich zatvrzelost a nepoddajná tvrdošíjnost… Tím spíše tedy jsem pokládal za nutné, také mučením dopátrati se pravdy o jejich učení z dvou služek, tak zvaných „služebnic“. Leč nepřišel jsem na nic jiného, než zpozdilou a přemrštěnou pověru…“[1]

Ne, nechci říct, že jsi vrah, který mučí ženy a nepřijde mu na tom nic divného. Spíš mě napadá, jestli ke křesťanství tak nějak nepatří, že podstatnou část věřících tvoří lidé, za které se podle mě stydíš: za jejich předpotopní názory, malý rozhled. Jaké asi byly ty mučené otrokyně v porovnání s tím mladým kulturním vzdělancem? Nevěřím, že nad nimi přemýšlel jako nad lidmi stejného druhu jako byl on. V dnešních USA se mluví o oblastech, „nad kterými se létá“, a tam žijí všichni ti lidé, kteří podle tebe špatně žijí, špatně volí, lidé malých světů a malého myšlení.  A co v naší zemi? Dokážeš si představit dožít jen s lidmi z farnosti, kde teď žiješ, nebo je tvé křesťanství vyšší a takový život nepředstavitelný? Všechny ty zpozdilé a přemrštěné pověry, od jejichž nositelů se tak často distancuješ...

Ne, nechci obhajovat nevzdělanost nebo předsudky. Ale má to dvě roviny - do křesťanství patří lidé ze všech skupin obyvatel a to, co nás spojuje, je křesťanská víra, ne příslušnost ke společenské třídě, která si umí zařídit dovolenou v Londýně a domluví se tam. Ke třídě, která zvládá small talk, ale taky umí druhého vyřadit ze společnosti těch, co spolu mluví. A za druhé - ne vše, co považoval za pověry Plinius, nebo co za pověry považuješ ty, pověry musí být. Nemusíš příliš často přivírat oči a provádět myšlenkovou akrobacii, abys vůbec mohl číst třeba sv. Pavla?

Jak mám z tvých slov poznat, že jsem ještě stále tvůj bratr? Jak mám vědět, že všichni ti lidé, kteří volí jinak, brzdí z tvého pohledu nutné reformy, lidé třeba i xenofobní, jsou pořád tvými bratry?

Mám obavu, že v tvých očích už nejsem člověk ani já… jsem jen ten, kdo se s obavou dívá nahoru na tebe, člověka, který létá.

Vítek

Autorem textu je Vít Alveryon Raška.

[1] PLINIUS CAECILIUS SECUNDUS, Gaius. Vybrané listy Plinia mladšího. Praha: J. Otto, [1915]. Světová knihovna (J. Otto).str. 93-95.