Evangelíci bojují proti rasismu - a zvou nás, ať se přidáme

Některé chvíle jsou zralé pro určité nápady. A tak když jsme na Signálech 5. ledna tohoto roku vyhlásili literární soutěž pro studenty, mohlo to vypadat, že se opičíme. Jen den předtím totiž vyhlásila studentskou literární soutěž Českobratrská církev evangelická. Téma nabídli jen jedno, a to „Nejsem rasista, ale…“ Na práci s nejen etnickými menšinami se v ČCE zaměřuje farář pro menšiny Mikuláš Vymětal, kterého jsme se zeptali na jeho práci. O tom, proč vznikla právě tato soutěž a co má být jejím cílem, jsme si popovídali s jejím organizátorem Pavlem Hanychem.

Tak napřed Mikuláš Vymětal. Farář pro menšiny – to zní zajímavě. Každý farář by měl být připraven pracovat s příslušníky menšin, pokud se v jeho společenství objeví, ale mít specialistu, který se může věnovat aktivitám na míru, to se hodí. Co tě k této práci přivedlo? 

K farářování pro menšiny jsem přišel postupně. Když jsem byl farářem pro mládež, snažil jsem se soustředit na to, co zajímá mladé lidi i bez faráře. A tak jsem jednou uspořádal diskusi na téma: Křesťané a squatteři: Co nás spojuje a v čem se lišíme. Tehdy si mě povšimla česká levicová scéna, a když sháněli faráře pro blokační bohoslužby proti pochodům neonacistů do romských sociálně vyloučených lokalit, oslovili mě – a já to přijal. Tak začalo dobrodružství, které trvá až do teď. Po protiromských pochodech začaly protimuslimské demonstrace a poté protiuprchlická shromáždění, takže na nedostatek práce si nestěžuji. 

Když mluvíš o protiromských a protiuprchlických demonstracích, tak je jasné, že stojíš na druhé straně. V jaké roli? Organizuješ „protidemonstrace“, nebo zvou tě jejich organizátoři? Co na místě děláš? 

Doba, kdy se konalo mnoho demonstrací, zaměřených proti konkrétním skupinám u nás, je už naštěstí pár let pryč. Tehdy jsem se těchto shromáždění účastnil organizačně v různých rolích: Někdy jako prostý účastník, který napsal svůj názor na čtvrtku a šel demonstrovat spolu s ostatními, jindy jsem byl spoluorganizátorem, několikrát jsem také shromáždění svolával a zval další účastníky. Vícekrát jsem na těchto shromážděních mluvil, ale nejčastěji a nejraději jsem tam byl jako farář v taláru a měl jsem modlitbu či kázání. 

Nevyčetl ti někdo, že „křesťan má být apolitický“? Jak z církve, tak především vně (nejjasnější představy o tom, jak má křesťan vypadat, mívají lidé, kteří křesťané nejsou)? 

Někteří lidé mi nejen vyčítali mou angažovanost, ale také rovnou vyhrožovali (například v diskusi nad fotkou z demonstrace za společné soužití křesťanů a muslimů na facebooku se objevilo asi sedm různých druhů smrti, kterou by nám přáli – zastřelit, upálit, utlouct atd.). Jindy na mě docházely stížnosti – za to, že jsem pořádal společnou večeři křesťanů, Židů a muslimů, došel celý svazek stížností na Synodní radu. Opět jindy si na mě stěžovala starostka Prahy 2 a současná ministryně obrany Jana Černochová. Další stížnosti na mě přišly na pastýřskou radu. Jsem vděčen synodní radě své církve, že tyto stížnosti většinou odkládali, případně je vyřídili k mému prospěchu. Naopak já jsem vedení různých církví vyčítal, že mlčí ke zlu. Oslovil jsem například vedení několika církví, aby se zastali muslimů u nás. Jako jediná zareagovala Českobratrská církev. A také jsem si sám stěžoval na faráře, který konal bohoslužby společně s iniciativou Blok proti islámu. Bohoslužeb jsem se tehdy zúčastnil, skrytý za závěsem, protože jsem se obával, že by mě účastníci, pokud by mě objevili, mohli lynčovat – soudě podle toho, jak jsme už předtím o bohoslužbách diskutovali na facebooku. Byly to asi nejhorší bohoslužby, co jsem kdy zažil, při nichž o Pána Boha vůbec nešlo… Abych zakončil spíše pozitivně, tak nejsem členem žádné politické strany, protože jsem zjistil, že spojence mám skoro ve všech demokratických politických stranách – a vůbec vidím situaci docela dobře. Myslím si tedy, že křesťan se má vyjadřovat k věcem veřejným, má tedy být politický. A jeho postoj má vycházet z lásky k bližnímu, tedy ke kterémukoliv člověku, zvláště tomu v nouzi.

Které aktivity ve své práci považuješ na nejdůležitější? 

Asi ty, kde se potkávám s druhými lidmi a mohu opravdu někomu pomoci, třeba tím, že se za něj přimluvím. Za důležité pokládám také ty činnosti, které dělám pravidelně – aktivity ve prospěch Romů, muslimů a lidí z LGBT komunity. Podstatné také je, co člověk dělá v místě svého bydliště a co dělá pravidelně. Bydlím na Zbraslavi, a zde jsem spolu s ostatními křesťany napříč ekumenou založil distribuční místo potravinové banky a pravidelně dvakrát měsíčně rozdáváme cca 600 kg potravin potřebným - a společně s nimi pravidelně trávíme trochu času. Zvláště si pochvaluji spolupráci se sestrami karmelitkami, které pracují pilně, produktivně a nápaditě, a projevují také něco, co od protestantů takřka neznám - umí poslechnout, když je to potřeba.

Předpokládám, že zažíváš hodně silných okamžiků, možná víc než běžný farář. Je to tak? Jaká scéna z poslední doby Ti připadá zásadní? 

Především mám velmi široké pole působnosti – od Šumavy k Jablůnkovskému průsmyku. Potkávám velice mnoho lidí všeho druhu. A tak prvním silným dojmem je vlastně docela pozitivní pocit, že situace je dobrá. Kam si mě zvou, tam mají o menšiny zájem – a jak jsi také řekla, vlastně skoro každý farář je tak trochu farářem pro menšiny. Mým úkolem je pak dodávat těmto farářům farářské sebevědomí. Občas prožívám také docela dobrodružné chvíle. Potom, co jsem se jako farář modlil na shromáždění asi pěti set Romů v Teplicích - po smrti Stanislava Tomáše, který zemřel po (či během) policejního zákroku, se velká část demonstrantů vydala směrem k policejní stanici, kde na ně již čekali těžkooděnci. Nechtěl jsem, aby to skončilo bitkou, tak jsem oslovil na shromáždění přítomné policisty v civilu a nabídl jim své služby. Říkali, že nejlepší by bylo, kdyby začalo prudce pršet, aby se zchladily horké hlavy. Já na to odvětil, že církev zná modlitby za déšť, ale užívá je spíše v době extrémního sucha. Pak se opravdu prudce rozpršelo, zmokli policisté i demonstranti, horké hlavy se opravdu zchladily a k zásahu nedošlo. (Modlitbu za déšť jsem ovšem nepoužil, jen jsem o ní mluvil…) Za zásadní v mé práci pokládám třeba okamžik, kdy Synodní rada Českobratrské církve evangelické pozvala na návštěvu předsedu a místopředsedu Ústředí muslimských obcí a došlo k přátelskému setkání a rozhovoru. 

Myslím, že jdeš označit slovem „aktivista“. Už jsi zmínil, že se ti v církvi dostává podpory, když si na tebe někdo stěžuje. Konzultuješ předem své aktivity s někým v církvi, nebo máš důvěru a nikdo Ti do nemluví do toho, kterou věc podpoříš a jak? 

V církvi zažívám většinou velkou míru důvěry. Některé věci ovšem konzultuji – také si nejsem vždy jistý, co je správně. Kromě toho chodím i na farářskou supervizi. Po konzultaci jsem například omezil počet svateb, které budu letos konat, aby mi zbyl čas i na ostatní aktivity. Některé věci také dělám jen jako soukromá osoba a křesťan – a nevystupuji hned v pozici faráře. Jindy vystupuji jako farář, ale mluvím jen za sebe a ne za celou církev – například letos o silvestru jsem spolupořádal setkání představitelů všech náboženství, jehož se zúčastnili křesťané, Židé, muslimové, buddhista, hinduista, Bahá´í a přívrženci Falun Gong. Společně si připomněli zemřelé na koronavirus a podepsali prohlášení, že lidé mají být jednotní, mají spolu mluvit, mají se chránit a pokud možno se i očkovat. Podepsal jsem ho jako farář, ale ne za celou církev, k tomu jsem neměl mandát. Takovéto prohlášení by zřejmě musel schválit synod, takže by trvalo nejméně dva roky, než by k tomu došlo. Mám s tím zkušenost, protože pět let mi trvalo, než jsem prosadil vznik prohlášení o vztahu křesťanů a muslimů. Církevní demokracie je dobrá, ale někdy moc pomalá…

Tam, kde církevní demokracii neznají, se věci rozhodně neschvalují rychleji, a pět let se nemusí zdát jako příliš dlouhá doba. Díky, že možností, které máš, tak aktivně využíváš a pozor na závěsy – Hamlet by ti vysvětlil, že neskýtají příliš dobrou ochranu. 😉

Neoznačené fotografie pocházejí z archivu Mikuláše Vymětala.

Na aktuálně probíhající soutěž se zeptáme Pavla Hanycha.

Větu „Nejsem rasista, ale…“ vnímám jako symbol lidské hlouposti a malosti. Bohužel zaznívá velmi často a ukazuje, že rasismus je hluboce zakořeněný i v lidech, kteří rasisty být nechtějí a nechtěli by za ně být označováni. Pokud jste ji použili jako téma soutěže, co si od toho slibujete? Přehlídku všech možných situací, kde je používána a kde odhaluje, že nejsme tak vstřícní, jak bychom si rádi mysleli?

Důležité je říct, že soutěž je jakýmsi doprovodným nebo rozšiřujícím programem akce Dáváme hlas ponižovaným, kterou Evangelická církev pořádá již několik let a jejímž smyslem je veřejně připomenout, že lidé na mnoha místech světa či v různých sociálních skupinách zažívají útlak kvůli své víře, přesvědčení nebo světonázoru. Letos to bude 17. března konference v Senátu, která se bude točit kolem tématu rasismu. Pod záštitou předsedy senátu pana Miloše Vystrčila se tam sejdou velmi zajímavé osobnosti. Naším cílem bylo přizvat k tomu i mladé lidi, protože věříme, že pro ně může být taková akce inspirativní a že také mají co říct. Proto jsme vyhlásili studentskou literární soutěž a počítáme s tím, že autory prací do Senátu pozveme a přímo na místě také slavnostně vyhlásíme vítěze.

To téma jsme záměrně nechali v jisté šíři, ostatně i v Senátu zazní tematické příspěvky týkající se světového i ryze českého rozměru rasismu. 

Co se s úspěšnými pracemi stane? Vydáte sborník nebo je vystavíte někde na internetu? Dostanou ke mladým lidem a jejich rodičům?

Vítězné práce určitě vhodným způsobem zveřejníme na webu i sociálních sítích, souhlas se zveřejněním je ostatně součástí přihlášky. Letošní ročník je úplně první, takže jsme sami zvědavi, kolik a jakých prací do soutěže dorazí. 

Jak informace o soutěži šíříte? Jen v rámci církve, nebo jste zkusili oslovit i mládež vně ČCE?

Rozhodně to není jen vnitrocírkevní záležitost. Naopak – cílem bylo oslovit i širokou veřejnost, církev přece žije ve společnosti a má s ní být v živém kontaktu. Třeba to pomůže zbořit nějaký předsudek, který společnost vůči církvím chová, někdy i vinou církví samotných. Jsme tu pro lidi, pro všechny. Organizovat společenské aktivity jako tuto a zvát k nim mladé lidi považujeme za dobré a smysluplné.

Má se jednat o první ročník soutěže s lidskoprávní tématikou. Máte rozmyšlená témata na další roky? Můžeš nějaká, nebo alespoň oblasti, kterých se budou týkat, zmínit?

Evangelická církev se zabývá dlouhodobě lidskoprávními tématy. Má k tomu například samostatného faráře pro menšiny, má k tomu i svou pracovní skupinu, která se pravidelně schází a církevnímu vedení předkládá informace, témata nebo návrhy, k čemu se vyjádřit, co řešit, kde se třeba zastat slabších, postavit za ty, kdo čelí bezpráví či útlaku, ať už se to děje u nás i ve světě. Literární soutěž byl nápad k letošní zmíněné konferenci. Pokud se tento koncept osvědčí, určitě v něm rádi budeme pokračovat. 

Jak jinak se v ČCE pracuje s otázkou lidských práv? 

Řekl bych, že v rámci české ekumeny nadstandardně. ČCE se například postavila za Istanbulskou úmluvu, která má zakotvit mezinárodní standard ochrany před různými formami násilí. Vyjádřili jsme znepokojení nad tím, jak se v české společnosti nadužívá slovní spojení „křesťanské hodnoty“ pro šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, nejčastěji muslimům, pro odmítání pomoci uprchlíkům, přivolávání střetu civilizací či vyvolávání duchů nacionalismu. A v neposlední řadě ČCE, ač menšinová církev, zřizuje velkou Diakonii, organizaci, která se jako jeden z nejvýznamnějších poskytovatelů sociálních služeb rovněž v mnohém angažuje na poli lidských práv a zastává se těch, jejichž hlas je ve společnosti slyšet málo či vůbec. 

Existují nějaké praktické aktivity, do kterých se mohou lidé, třeba i mimo evangelickou církev, zapojit? 

Když jsme u té Diakonie, tak třeba sbírka pro děti z chudých rodin Krabice od bot (pod kterou je jako „otec zakladatel“ podepsán výše zmíněný Mikuláš Vymětal), která je dnes pod hlavičkou Diakonie vůbec největší českou sbírkou dárků pro děti z chudších rodin a už zdaleka nepomáhá jen v období Vánoc, ale celoročně. Následky pandemie vrhly ty nejchudší rodiny ještě do mnohem větších problémů a sbírka je jedním z dobrých způsobů, jak jim pomoci. 

Jako forma soutěžní práce byla zvolena esej. Téma prvního ročníku je častá kontroverzní úvaha slyšitelná napříč společností: „Nejsem rasista, ale…“ Soutěž je vyhlášena ve dvou kategoriích (12-15 let, 16- 20 let) a mohou se do ní přihlásit žáci či studenti z celé republiky. Přihlášky i samotný text práce (v rozsahu nejvíce 10 tisíc znaků s mezerami) je možné odeslat elektronicky na stránce www.e-cirkev.cz/soutez. Došlé práce ohodnotí odborná porota, tři vítězná místa v každé z kategorií budou ohodnocena finanční odměnou (1. místo 5.000 Kč, 2. místo 3.000 Kč, 3. místo 2.000 Kč)

Přihlášky a práce je nutno poslat nejpozději do 18. února 2022. Slavnostní vyhlášení vítězů proběhne 17. března 2022 v Senátu Parlamentu České republiky při příležitosti Mezinárodního dne boje proti rasismu.