Jsou klasiky, které pod vánočním stromkem nechybí. Ponožky alespoň pro legraci. A - knihy. Mnozí z nás je potřebují stejně jako ty ponožky, prostě si bez nich neumí představit život. A dny mezi svátky jsou jako stvořené k večerům pod chlupatou dekou, s hrnkem čaje nebo horké čokolády, miskou cukroví a knížkou. Někdy ale kniha nesplní naše očekávání. A tak tu tentokrát máme i jednu recenzi rozzlobenou a zklamanou. Vy jste novou knihu Petry Hůlové už četli? Co na ni říkáte?

Zdroj: flickr.com

Kde zpívají raci (Delia Owens, Jota  2020)

Kniha je světovým bestsellerem a za mě je to pochopitelné, protože je strhující a napínavá. Člověk by ji nejraději přečetl „na jeden zátah“. Je to v podstatě detektivní příběh na pozadí nádherného dechberoucího popisu přírody a také života jednoho malého opuštěného děvčete. Hlavní postavou je Kya Clarková, která ač pochází z velké rodiny, zůstane nakonec zcela sama v chatrči uprostřed bažiny. Malá holčička je vydána na pospas přírodě, chudobě, samotě a také opovržení lidí.  Člověk si díky knize uvědomí, co dokáží lidské pomluvy a předsudky. Ostatní lidé totiž Kyou, holkou z bažiny, opovrhují a neváhají ji urážet do očí, mluví o ní jako o póvlu, odplivují si před ní a chrání před ní své děti. Kya je přitom chytrá a citlivá dívka, která zná dokonale přírodu, ve které vyrostla a která ji vychovala. Příroda je vlastně to jediné, co jí zbylo. Zná ji dokonale. Studuje ptáky, ryby, mušle, hmyz, rostliny. Pasáže, které popisují toto Kyino zkoumání přírody jsou takové klidné, pomalé, skoro až básnické. Jsou ódou na krásu přírody. Kya v nich prozkoumává různá zákoutí bažiny, sedí na pláži, nechává si hodiny omývat nohy vlnami, sleduje poletující racky či zapadající slunce, valí sudy v písku, naslouchá bublání bažiny. Tyto klidné pasáže se střídají s  „akčnějšími“ částmi. Když je totiž poblíž bažiny, kde Kya žije, nalezeno tělo místního krasavce, začnou hned všichni podezírat právě Kyu, tu divnou holku z bažiny. Vyšetřování je samozřejmě napínavé s nečekaným koncem.

Kya si hrozně přála, aby se na cestičce objevila máma a v krokodýlích botách a dlouhé sukni vešla do jejich chatrče. Když nikdo nepřišel, vzala si hrnec s kaší a prošla lesem k moři. Přiblížila ruce k ústům, zaklonila hlavu a zvolala: „Kju Kju Kju Kju Kjů!“A na obloze, na pláži i zpoza příboje se vyrojily stříbrné tečky. „Racci už jsou tady. Neumím počítat do tolika, abych je všechny spočítala,“ řekla. Křičeli a vřískali, kroužili kolem ní a vrhali se střemhlav k zemi, vznášeli se Kye těsně u obličeje a přistávali na písku, kam jim rozhazovala kaši. Nakonec se ztišili a postávali kolem ní, čechrali si peří a ona seděla na pláži, nohy skrčené pod sebou. Jeden velký racek se usídlil v písku vedle ní. „Dneska mám narozeniny,“ řekla mu.

Lucie Zalevska

Poupátka (Hana Lehečková, Vyšehrad 2021)

Poupátka mají na Databázi knih hodnocení 83 %. Všichni o nich mluví na sociálních sítích. Doporučují ji knižní i neknižní influenceři. Zřejmě je to skvělá kniha a já ji zrovna dostala od své ségry pod stromeček. Byla jsem nadšená, protože jsem věděla, že je přede mnou něco velikého, něco nového. 

Knížka mne hned v prvních stránkách pohltila. Je menších rozměrů, takže stránky se čtou rychle a také tomu napomáhá autorčin originální a svěží styl psaní. Příběh vypráví jedenáctiletá Františka, která bydlí se svou rodinou na sídlišti, chodí do šesté třídy a do dramaťáku. Nečekejte ale od příběhu dětskou radost. Je to spíše vyprávění plné dětských bolestí, špatné výchovy, vzdoru a vzoru, který není dobrým vzorem. Je to depresivní a neutěšené čtení. Bude vám z toho smutno a budete si říkat, že se nikdy takhle ke svým dětem chovat nebudete. 

Proč teda tuto knihu číst, když nevyvolává úplně nejlepší emoce? Kvůli poznání. Kvůli vcítění. Kvůli dětské duši. A taky kvůli problematice toho, že když se o dítě nestaráte a nejste mu dostatečným vzorem, tak ten vzor bude hledat v jiném člověku, který ale nemusí být dobrý. Může být manipulativní, může využívat a zneužívat dětskou duši. 

Konečně přichází Mirek a zdraví nás. Každému položí dlaň na rameno a řekne AHOJ. Když položí dlaň na mě, cítím, že má studenou ruku. Pak se Mirek usadí do svýho křesla a my si sedneme na koberec kolem něj. A hned začne přednáška.

Prý jsme asi před prázdniny zapomněli, jak to v divadelňáku chodí, na to si ale musíme zase rychle rozpomenout, protože kdo to kdy viděl, aby režisér zdravil svoje herce jako první, a ne oni jeho, herci musí režisérovi prokázat úctu a respekt, jinak se divadelní soubor rozpadne a divadlo nikdy nebude fungovat. 

Anna Filipová

Liščí oči (Petra Hůlová, Argo 2021)

Jestli si myslíte, že tu je horká novinka kvůli tomu, aby ve vás okamžitě vzbudila nadšení pro něco nového, jiného, lepšího, jste tu na špatném místě.

Byl jsem vážně zvědavý, Petra Hůlová, jméno, které v současném spisovatelském světě zaznívá často, navíc ani není „stará“, a už to někam dotáhla. Byl jsem sice už předem částečně nespokojený, že už zase nějaký Čech (Češka) píše o době jedné ze dvou totalit minulého století, ale zároveň jsem byl odhodlaný od této vady zcela odhlédnout a vůbec ji nehodnotit. Jak jsem byl překvapený, kolik toho tam na hodnocení je.

Zpětně mě fakt silně uráží, že neomarxistická propaganda, jakou tato kniha je, byla vydána s podporou ministerstva kultury; fakt mě silně uráží, že ještě dnes může někdo takhle překrucovat svět; fakt mě silně uráží, že mezi současný a prvorepublikový kapitalismus je kladeno rovnítko; fakt mě silně uráží, že kapitalismus je v téhle knize označován jako původce poškozování přírody; fakt mě silně uráží, že kapitalismus je podle Petry Hůlové vinen tím, že v Číně v továrnách pracují děti (nějak zapomněla, že Čína je komunistická země); fakt mě silně uráží, že problémy dnešní společnosti jako nezaměstnanost, nerovnost apod. jsou kladeny za vinu kapitalismu; fakt mě silně uráží, že lež je zde zcela omluvitelný nástroj, jak změnit věci k lepšímu (skutečně hlavní hrdinové několikrát lžou, a je to „správná věc“); a fakt, ale fakt šíleně mě uráží to, že tyhle lži a manipulace jsou vloženy do literatury pro mládež, která teprve nad takovými věcmi začíná přemýšlet a neví, jak se bránit ďábelské ideologii komunismu.

Neuráží, ale nepřestává mě udivovat do nebe volající tato naivita: Knihou je nesena myšlenka, že pokud bude nastolen správný komunismus a bude zachována svoboda, bude najednou nebe na zemi, všichni k sobě budou milí, učitelé a zdravotní sestry konečně dostanou zasloužené ohodnocení a nikdo nebude už jezdit autem. (Aby bylo jasno, nemyslím si, že je fakt nutné, abychom měli aut plné ulice, ale spojovat ekologii s komunismem je tak hloupé, až se mi chce brečet.)

Tohle poučení si ale z téhle knížky beru. Že jsme udělali chybu, když jsme na zločiny komunismu ukazovali jako na prosté historické události a neútočili jsme na podstatu, na jeho ideologii, protože si dnes každý druhý trouba řekne, že kdyby se toho ujali ti správní lidé, dopadlo by to dobře. Nedopadlo, komunismus je zlo od základu.

Ale tohle je literární kritika. Dvojvaječná dvojčata, třináctileté děti, najdou doma v koupelně tunel, který je přenese do 21. srpna 1968. Fajn, ještě beru. Tyto děti jsou neviditelné. Fajn, ještě beru. Jsou i neslyšitelné. Tady se to začíná komplikovat, protože autorka jasně dává najevo hned od začátku, že mají fyzikální dopad na okolní svět (hýbou předměty apod.), ale i když jsem ochoten přijmout magii se světlem, tohle mi dělá problém. Zvuk je dost mechanický jev na to, aby bylo divné, že mohou někomu šlápnout na nohu, aby to cítil, a zároveň není slyšet, když zakřičí nebo dupnou. Moment, Zuzka někde v půlce knížky najednou tleskne ---- a slyšet to je! (No a zbytek knížky znovu ne.)

Dobře, co se dá dělat, čtenáři bez sebemenších znalostí fyziky to asi vadit nebude. Podstatně horší jsou ad hoc vymýšlené schopnosti a stroje, které zrovna autorka potřebuje, aby se děj mohl vyvíjet tak, jak chce, a nikoli tak, jak by bylo přirozené. Tak třeba to, že přes noc děti vidět i slyšet jsou, i když i to je ještě celkem drobná nekonzistence.

Největší problém toho „ad hoc vymýšleného světa“ je však v automatickém překladači, který se dětem dostane do držení, jen aby mohly rozumět Rusům, co říkají. A dostanou to právě v době, kdy jsou na všechno samy a kdy nemají po ruce svého dědu (v době, kdy je mu asi dvacet let), aby jim překládal. Nejde tak o to, že cestují v čase, nejde tak o to, že jsou neviditelné, jde spíš o tu absolutně nezvládnutou hranici mezi magičností a realističností díla. Co je ještě kouzlo? A co je kresba „normálního“ světa v roce 1968? Takhle se tvoří slátaniny.

Jedna velmi pozitivní věc na mém čtení téhle blbosti ale je, a to, že jsem si to půjčil. Protože kdybych si to byl koupil, byl bych na sebe pořádně naštvaný, za co jsem to utratil peníze.

„Co je to sametová revoluce?“ zeptala se babička.

„Ta se stala v roce 1989. Václav Havel, co byl předtím ve vězení jako disident, se stal prezidentem. Teprve po sametové revoluci nás ruská armáda konečně přestala okupovat.“

„Výborně,“ zaradoval se děda. „Takže od tý doby si Češi o svým socialismu rozhodují sami?“ zeptal se.

„Máme kapitalismus, dědo.“

„A proč proboha?“ zhrozil se děda.

Podívali jsme se s bráchou na sebe.

„Fakt nevím,“ řekl Eda.

D. V. M. Spudil |- U U|