Světlo - dar, který tím víc přibývá, čím víc ho rozdáváme

Celou republikou se rozletělo Betlémské světlo – viditelný symbol světla, jehož příchod si na konci prosince připomínáme. Víc než to, co se děje v našich srdcích, zdůrazňuje, že bez ostatních lidí dobrá zpráva šířit nejde. Evangelium není soukromou záležitostí, kterou mohu žít a nikomu o tom neříkat. Abych mohl dostat, musím se s někým setkat, a dostal-li jsem, měl bych nabízet dál. Celá země může zářit, ale může zářit jen tehdy, když si stovky a tisíce lidí dají práci a budou k dispozici ostatním.

Tradice Betlémského světla pochází z Rakouska z roku 1986 a k nám se dostala po revoluci v roce 1989. Možná právě bezprostřední návaznost na revoluční události a symboličnost předání světla přes dosud uzavřené hranice pomohla rozšíření popularity Betlémského světla mimo skautskou a křesťanskou komunitu. Pro Betlémské světlo si často chodí i lidé, kteří Vánoce berou jen jako rodinný svátek.

Mezi prvními skautskými oddíly, které v České republice pomáhaly Betlémské světlo šířit, byl pražský oddíl ZHSK. Jeho vůdkyně Michala Kateřina Rocmanová na to vzpomíná takto:

Oddíl ZHSK stál u příchodu Betlémského světla do České republiky. Jak jste se tehdy o této akci dozvěděli?

Dozvěděli jsme se o tom od exilových skautů. U nás v klubovně, která byla tehdy vedle Městské knihovny na Starém Městě v Praze, kde se 2. prosince 1989 konalo velké setkání skautských vedoucích k obnovení Junáka, se ještě předtím i potom párkrát sešli různí činovníci Junáka, a mezi nimi Lída a Oldřich (Obé) Bělovští. Obé byl v té době místonáčelníkem českých exilových skautů a ti byli provázaní nejen po celé Evropě, ale i po celém světě. Československému skautskému hnutí v době jeho obnovy exiloví skauti hodně pomáhali, materiálně, finančně, organizačně i dalšími způsoby. 

To první betlémské světlo nám do Prahy přivezli členové vídeňského exilového oddílu v čele s bratrem Bleskem - Radkem Pavlovcem. Seřadili jsme se do špalíru, byly slavnostní proslovy, Betlémský plamínek symbolicky předán, a pak jsme se všichni i s hosty přesunuli průvodem pod sochu sv. Václava, kde byly slavnostně zapáleny svíčky. Z Václavského náměstí pak pokračovala delegace na vyšehradský Slavín, dát Světýlko ke hrobu Antonína Benjamina Svojsíka, zakladatele československého skautingu.

Takže u prvního předávání Světýlka v Praze jsme nebyli sami, bylo tam oddílů několik. Ale my si tu Světýlkovskou tradici snažíme držet.

Jak probíhala organizace v hektických prosincových dnech roku 1989? Dnes už si neumíme domluvu bez e-mailů a mobilů vůbec představit.

Tenkrát měla skoro každá domácnost pevnou linku, drátový telefon ;-), a pak, skauti se navzájem znali a v oněch pohnutých dnech se scházeli, radili, plánovali – a informace se šířily opravdu neuvěřitelně.

Kolik lidí se tehdy do roznášení světla zapojilo?

Ten první rok se Betlémské světlo ještě nerozdávalo tak, jako dnes, v klubovnách, kostelích a na náměstích. Kdo se k němu tehdy dostal, odnesl si plamínek domů, předal třeba známým. Světlo se začalo roznášet a rozvážet až v dalších letech. Propagaci mu dělal v prvních letech také Český rozhlas, který byl spoluorganizátorem.

Navázali jste tehdy spolupráci s někým, kdo se pak zapojoval dlouhodobě a nějak zásadně pomohl? 

Jak už jsem zmínila, my jsme se tehdy v prosinci 89 setkali poprvé s Lídou a Obém. A díky nim náš oddíl další rok na jaře odjel na první náš Intercamp – mezinárodní skautské setkání, které se postupně stalo i pro české skauty tradiční mezinárodní akcí.

Světlo rozdáváte u své klubovny. Máte čas si s lidmi povídat, říkáte jim o významu, o duchovním rozměru této akce?

Světýlko rozdáváme vždy několik dní, a záleží na tom, jaký je zrovna zájem, kolik lidí právě přichází, jestli jsou to kolemjdoucí nebo si cíleně přicházejí pro plamínek s lucernou, protože si nás našli na www.betlemskesvetlo.cz. Často se nás ptají cizinci, o co jde. A už jsme díky Světýlku získali i nováčky. Také se často lidé ptají, jestli je to světlo opravdu z Betléma, jak se k nám dostalo, jak to, že cestou nezhaslo, a jestli ho nezapalujeme každý den sirkami. Některým lidem se zdá neuvěřitelné, že by někdo Světýlko převážel takovou dálku a opatroval, aby třeba přes noc nezhaslo.

Většinou je lidé berou jako jakýsi novodobý symbol Vánoc.

Jaké nejkrásnější setkání během předávání světla si pamatuješ?

Mně se moc líbily slavnostní ceremoniály v chrámu sv. Víta, to bývalo mimo obvyklé bohoslužby, a kromě pana kardinála tam byli vždy i další biskupové a zástupci Ekumenické rady církví. Světýlko předávali většinou skauti z Brna, nebo třeba vítězná hlídka Svojsíkova závodu…

Ke krásnému setkání došlo hned ten první rok. Poté, co jsme Světýlko předali u sochy svatého Václava, jsme propustili většinu mladších členů oddílu domů, a já jsem čekala v podchodu u Muzea na Václavském náměstí na ty starší. Měla jsem v kočárku spící dvouměsíční nejmladší dceru Lidušku, a přes kočárek položené lískové hole s oddílovou a čtyřmi družinovými vlajkami, takže kočárek vypadal spíš jako raketové vozidlo, než jako zázemí pro mimino. Náhle u mne zastavila dáma asi sedmdesátiletá, postavila se do pozoru, vysekla skautský pozdrav a zahlaholila. „Nazdar, sestro, hlásím se do skautské služby!“ Podala mi levou ruku, postavila se znova do pozoru a zaskandovala: „Nepovol! Do čela! Bij se vpřed! Pět! Pět! Pět!“ To byl pokřik vodní Pětky. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že je to maminčina známá, kterou jsem viděla asi dvakrát v životě, paní Eva Pirnerová, spřízněná s malířem Maxmiliánem Pirnerem (na přelomu 19. a 20. století byl profesorem pražské AVU - Akademie výtvarných umění). Hlavně jsem ale byla konsternovaná ze dvou věcí - protože byl do té doby skauting zakázán, nebyli jsme ještě zvyklí se oslovovat sestro-bratře, a nejvíc mne překvapilo, že se ona, mnohem starší než já, staví přede mnou do pozoru... 

V Českých Budějovicích na distribuci Betlémského světla spolupracuje Michal Šimek - Dukát.

Potkal jsi se s Betlémským světlem už jako malý? Co to pro tebe tehdy znamenalo?

Z dob mého raného mládí si vybavuji, jak jsme vždycky v předvečer Štědrého dne chodili do katedrály s lucernou a nesli jsme si světlo domů. Táta mi sice vždycky vyprávěl, jak se sem to světlo dostalo a proč si pro něj jdeme, ale pro malého kluka to byla prostě jen další ze série toho přesného sledu kroků, které provází Vánoce. Ale taky jsem se cítil hrozně důležitě, když jsem tu lampu nesl.

Kdy jsi začal považovat Betlémské světlo za něco víc než jen jeden z vánočních zvyků?

Jako skaut jsem pochopitelně existenci Betlémského světla vnímal, ale jeden z takových klíčových momentů, které přispěly k výrazné změně vnímání, pro mě bylo jedno vánoční kázání, které jsem zaslechl u nás v klášteře. Slovo od slova si ho pochopitelně nepamatuji, ale nějak ve mně jeho poselství zrálo až k výrobě zážitkové hry na skautský kurz. V ní všechna světla ve světě zhasla a účastníci se museli vydat do údolí světla a pomocí několika náročných zkoušek z něj světlo vynést. Po několika hodinách usilovného snažení se podařilo pouze jednomu klukovi přijít s malou zapálenou svíčkou. Šířilo se zklamání, že se to povedlo pouze jedinému člověku, ale jen do doby, než začal venku před údolím připalovat svíčky ostatním. Potemnělý kruh postav se začal rozjasňovat stejně jako tváře účastníků. V ten moment se mi opravdu prakticky spojilo poselství světla s tím kázáním. Oheň je jedna z mála věcí, která neslábne, když ji rozdáváte. Právě naopak - je silnější, víc hřeje a svítí, osvěcuje více tváří, rozehřívá více srdcí. Jen málo věcí je stejně zázračných - a jednou z těch věcí je radost. Rozdávejte ji plnými hrstmi a svět okolo vás bude zářit jako tento kruh. Jen jeden člověk stačí, aby zapálil světlo světa a přinesl do něj radost.

Jak probíhá rozdávání světla u vás v Českých Budějovicích? Je to jen skautská akce?

Do Budějc už od revoluce přivážel světlo Český Rozhlas. Měl navázanou spolupráci s biskupstvím a nějaké velké zapojení skautů se nikdy nekonalo. I když jsme jako oddíl brali někomu někam světlo, vždycky byla naším zdrojem katedrála. Až před několika lety jsme začali pořádat samostatné akce. Jedno středisko obcházelo se světlem budějovickou nemocnici nebo domovy důchodů a zpívalo koledy. Jeden náš oddíl otevře jeden večer klubovnu a lidé si tam pro světlo chodí. My si jako skauti ministranti většinou doneseme světlo právě do toho našeho kostela a tam distribuujeme mezi všechny, co dorazí.

Změnila nějak pandemie tyhle vaše zaběhlé zvyky?

Změnila je velmi. Český rozhlas přestal dělat výjezdy a najednou to začalo vypadat, že se sem světlo nemá jak dostat a že třeba na Štědrý den vůbec nebude. Naštěstí jsme právě měli skupinu skautů, která světlo vždycky vyzvedává, takže jsme ho mohli do katedrály donést. Od té doby jsem se vlastně začal víc zapojovat i já. Bohužel v současné situaci nemůžeme chodit ani do nemocnice ani do domovů důchodců, ale světlo si tam nějak vždycky najde cestu.

Máš pocit, že rozdávání Betlémského světla dává něco i samotným skautům? Co?

Mám pocit, že rozhodně. Včera, když jsem přebíral světlo, vyskočila z vlaku jedna kamarádka, kterou jsem roky neviděl, a začala mi vyprávět, jak je pro ni tohle splnění životního snu, že vždycky chtěla být ta, co vyleze s tou lucernou na nádraží a rozdá světlo lidem, jak je to pro ni hrozná čest. Myslím, že to dobře ukazuje, jak chceme být součástí něčeho většího, přinášet svou drobnou práci do nějakého mechanismu, u kterého si myslíme, že dělá svět lepší. Myslím, že jako skautská vedoucí to dělá každodenně, ale u toho světla je to přece tak nějak víc vidět. Ta radost, co vidíte u lidí, kteří si světlo vezmou, je skutečná a bezprostřední, zatímco plody výchovy se ukáží často až za mnoho let.

Říkají vám lidé, proč si pro světlo přicházejí, co pro ně znamená?

Musím říct, že většinou není prostor na nějaké velké povídání. Když jsem u rozdávání světla já, tak je to většinou někde u východu z kostela po mši a tam není ani moc prostor se s lidmi víc zakecat.

Přesto, vybavíš si nějaký zajímavý moment nebo setkání?

Je to jeden moment, který je pro mě zcela nezapomenutelný. Bylo mi třeba dvacet jedna let nebo tak nějak, když někoho v oddíle napadlo, že by se mělo světlo donést i jednomu knězi-skautovi, který v roce 1938 zakládal oddíl, co nese stejné číslo jako ten náš. Tenhle příjemce byl Karel Fořt - Fík, známý jako Otec Karel z vysílání Svobodné Evropy. Sešli jsme se takhle jako vedoucí ke světlu poprvé a vyšli jsme z katedrály do kněžského domova. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, co od toho čekat. Byla to moje první cesta se světlem jinak než k nám domů. Fíka jsem znal jen z jedné návštěvy a mše u nás na táboře, vlastně pro mě nic neznamenal, ale cenné pro mě bylo to oddílové společenství, sejít se s kamarády. Vešli jsme do domova a zavedli nás do pokoje. Byli jsme dopředu varováni, že Fík už dost sešel a ať se nelekneme. Vešli jsme do tmavé místnosti, zatažené závěsy a tam ležel Fík na nemocniční posteli a vypadal opravdu dost jinak než před těmi několika lety na táboře. Z dobře živeného staršího usměvavého faráře se vlivem nemoci stal pohublý kostlivec, který jen vzácně mohl opustit lůžko. Ale s příchodem nás, v krojích a se světlem, s číslem 20 na rukávu, jako by úplně roztál a rozzářil se. Začal vyprávět historky ze svého skautování, opakovaně děkoval za návštěvu, modlil se s námi a pak zase vyprávěl. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale ta proměna tmavého pokoje se starým člověkem na posteli v místnost ozářenou světlem, úsměvem a historkami starého skauta, to je obraz, který už nikdy nezapomenu. Fík zemřel krátce poté, ale od téhle návštěvy je pro mne velkým vzorem a z jeho knih a jeho životního příběhu čerpám sílu dodnes.

Co by sis přál, aby si lidé spolu s Betlémským světlem odnesli?

Pro každého z nás to světlo znamená něco úplně jiného. Pro světlo si chodí i spousta nevěřících, kteří to mají možná jen jako vánoční zvyk. Někdo to vnímá jako důkaz a každoroční zprávu o narození Krista. Někdo je určitě naštvaný, že se vůbec musel do studeného kostela pro to světlo táhnout a pro někoho je nesení světla možná ta první opravdu důležitá věc, kterou mu rodiče svěří. Když ale já rozdávám Betlémské světlo, tak se snažím rozdávat především radost. Jenom ji čirou náhodou teď rozdávám ve formě plamene svíčky.