Během roku jsme vám na Magazínu přinesli příběhy dobrovolníků a lidí, kteří se nezištně zapojují do projektů ve svém okolí s cílem pomoci kulturnímu i duchovnímu rozvoji. Výběr těch nejlepších příběhů a reportáží, které vás mohou inspirovat k vlastní dobrovolnické činnosti, přinášíme v tomto článku.

Markéta Peichlová během dobrovolnictví v Keni. Zdroj: Markéta Peichlová

Až budu velká, pojedu do Afriky!

Vyrazit jako dobrovolník právě do Afriky je možné díky mnoha organizacím. O své zkušenosti se s námi podělila Markéta Peichlová, která vyrazila jako dobrovolnice v Keni v rámci organizace SADBA. Ačkoliv pandemická situace Markétě překazila její plán zůstat tam celý rok, Markéta si odtud přinesla spoustu zkušeností.

„Čekal mě roční přípravný kurz misijního dobrovolnictví Cagliero u salesiánů. Před tím jsem ale ještě rok zvažovala, přes jakou organizaci pojedu, jaké jsou možnosti a co doopravdy chci. Nakonec jsem se rozhodla věnovat rok svého života a nastoupit k salesiánům. Příprava spočívala v osmi víkendech plných přednášek o salesiánské pedagogice, psychologii, zkušenostech bývalých dobrovolníků, krizových momentech dobrovolné služby, očkováních, vyřizování víz atp. Čekal nás zátěžový víkend, při kterém jsme mimo jiné v rámci sebepřekonávání skákali z mostu (když jsem skočila, věděla jsem, že zvládnu odjet do Afriky), dále jeden praktický víkend, kdy jsme organizovali volnočasovou akci pro děti, a duchovní obnova, na jejímž konci jsme se rozhodovali, jestli chceme vyjet na dobrovolnou službu a  kde by to mělo být. Navrhovala jsem Keňu, kde bývalá dobrovolnice učila malé děti (jsem vystudovaná učitelka), a salesiáni měli stejný tip, tak to bylo jasné – mé kroky povedou do Keni.“

Markétin článek o dobrovolnictví v Keni najdete zde.

 


 

SIRIRI znamená pokoj. Do Středoafrické republiky ho vozí čeští dobrovolníci

Další text o tom, jak člověka obohatí dobrovolnická zkušenost z Afriky připravila článek pro Magazín Signály Terezie Imlaufová o organizaci SIRIRI, která pomáhá ve Středoafrické republice a zajišťuje sem výjezdy dobrovolníků.

„Snad nikdy nezapomenu na zběsilou cestu buší na zádi pick-upu vousatého otce Norberta, který jako by přímo vypadl z románu od Kiplinga. Kdákající svazek živých slepic lítal ze strany na stranu a mladá matka sedící na přeplněných igelitových taškách držela jednou rukou malé dítě, nohou omotala druhé, volnou rukou tiskla uzlíček s novorozencem na prsa a zbývající nohou se vzpírala, aby všichni nevypadli. Čas od času trhnutím jedné z končetin dostala dítě, které se s každým hupem nebezpečně blížilo otevřené zádi auta, zpět do bezpečí.“

Celý článek o dobrovolnictví a organizaci SIRIRI si můžete přečíst zde.

 


 

Když je hraní si s dětmi pro tvrdého chlapa tou největší odměnou

Pomoc někdy vyžadují i ti, kdo jsou na první pohled tvrdí chlapi, které jen tak něco nerozhází. Mezinárodní vězeňské společenství (MVS) pořádá akci Den s dítětem. Tehdy mají odsouzení možnost potkat se se svými rodinami a díky dobrovolníkům prožít den, kdy mohou zapomenout na vězení, hrát si s dětmi, s manželkou si dát kávu, udělat si rodinné fotografie. V redakci jsme dostali pozvánku zúčastnit se této akce, a tak odtud Theodora s Petrem přivezli skvělou reportáž.

„Někteří z vězňů, s kterými jsme mluvili, byli vězněni poprvé – za distribuci drog, za rvačku s nešťastným koncem. Jsou odhodláni se do vězení už nedostat, odloučení od rodiny prožívají jako velmi tvrdý trest. Jsou ale i tací, kteří se vrací opakovaně. Vědomí, že některé skutky je s nejvyšší pravděpodobností přivedou zpátky za mříže, je nijak neodradí. Není jasné, jak moc by jim pomohla možnost někomu zavolat, když se rozhodují něco „spáchat“, získat oporu dřív, než se míra naplní a oni putují zpět do věznice, ale je určitě škoda, že tu možnost vůbec nemají.“

Celou reportáž najdete zde.

 


 

Reportáž: Jih Moravy pod sutinami

Letošní rok značně poznamenalo tornádo, které zasáhlo Jižní Moravu. Na pomoc tam tehdy vyrazila spousta dobrovolníků a pomáhat se vydal i náš redaktor Honza Krejčí, který v reportáži přiblížil, jak takové dobrovolnictví a pomoc v oblasti zasažené tornádem vypadá.

„Jdeme do prvního patra s majitelkou domu. Je vidět její vyčerpání a smutek. „Nezouvejte se,“ dcera majitelky na nás smutně hledí. Další lidé v rodném domě, kterému chybí celé patro. Zedník chce jenom jednoho. Jdeme zpět. Hned jak přijdeme, už si nás odchytává další mladík. Prasklo kolo u vlečky traktoru, musíme přeházet sutiny a odpad do druhého vozíku.“

Celou reportáž najdete zde.

 


 

Obsah obrázku osoba, stůl, vsedě, interiér

Popis byl vytvořen automaticky
Jan Rybář SJ. Foto: Josef Beránek

Jezuita z paneláku

Jezuita Jan Rybář zemřel 14. ledna 2021 a v reakci na to pro nás připravil článek Josef Beránek, který s Janem Rybářem vedl rozhovor v knize Deník venkovského faráře. V článku se dozvíte, kdo byl Jan Rybář SJ a jak jeho život poznamenal komunistický režim.

„A Jan Rybář si vnitřní radost nenechal nikdy vzít. S humorem vzpomínal, jak pro překvapené studentíky gymnázia po válce nebylo na internátu místo a museli spát na chodbě za jednoduchým závěsem. Mýt se mohli v teplé vodě jednou týdně. Což ovšem nebylo nic proti podmínkám v internaci či ve vězení ve Valdicích. Rybář na ty dva roky v tvrdém vězení vzpomíná vděčně – tady mohl přijmout vytoužené kněžské svěcení, tady se setkal s nejlepšími českými a slovenskými teology. Tady se učil rozlišovat podstatné od nepodstatného, nezbytné od zbytného.“

Jana Rybáře SJ si můžete připomenout v tomto článku.

 


 

Levicový liberál zabarvený do zelena Petr Uhl

U vzpomínkových článků ještě chvíli zůstaneme. Dne 1. prosince 2022 zemřel novinář, politik, disident a signatář Charty 77 Petr Uhl. Článek připravila naše redaktorka Lída Blažková a na vzpomínky na Petra Uhla se zeptala biskupa Václava Malého. Shromáždila také mnoho výroků Petra Uhla na nejrůznější témata.

„Petr Uhl vyjadřoval své postoje jak za komunismu, tak později, a to přesto, že tehdy mu za ně hrozil kriminál a později odsouzení v očích veřejnosti. Od svého mládí se hlásil k levicovým postojům, pokládal za důležitou odpovědnou sociální politiku, ochranu národnostních menšin, otevíral genderové otázky a v neposlední řadě se zabýval odpovědným a udržitelným životním stylem. Říkal o sobě, že není křesťan, Čech ani trockista, někdy se sám označoval za „socialistu a levicového liberála zabarveného do zelena“. Z toho už je možné snadno dovodit, že by se hodnotově těžko shodoval s pravicovými konzervativci, ale některými názory dokázal popudit i zaryté liberály. Navíc mu nelze upřít jistou nadčasovost.“

Celý text najdete zde.

 


 

Pečovatelem na manželských setkáních na Velehradě

O manželských setkáních jste nejspíš už někdy slyšeli. Na nich hrají důležitou roli dobrovolníci, kteří se vždy pár hodin denně starají o děti a chystají jim program, aby manželé mohli na setkání pracovat na svém vztahu. Jednou z těchto dobrovolnic je i naše redaktorka Anna Filipová (Karešová), která pro čtenáře připravila reportáž, jak to na takových setkáních s dětmi vypadá.

„Ráno vstáváme před sedmou. Po sedmé začíná snídaně a v osm se scházíme v tělocvičně, kde je pro pečovatele zahájení dne. Po modlitbě za námi přichází jeden manželský pár, který nás povzbuzuje v naší službě, a následně si sdělujeme pocity, problémy a informace, které jsou potřebné k dalšímu dni. Končíme zhruba v půl deváté, takže ještě zbyl čas na načepování si pití a zabalení si všeho důležitého na dopolední hlídání. I dnes se opakuje to, co včera. Děti si stále nezvykly a pláčou. I moje holčička při předávce pláče, ale daleko rychleji přestává. Během dopoledne ale stále chybí jedna pečovatelka, která hlídá malé miminko, přijede až během dopoledne. Miminko do doby příjezdu pečovatelky dostává na starost můj mladší brácha a já mu pomáhám. Nejprve ho vozí, ale po nějakém čase je potřeba ho vytáhnout z kočárku a nakrmit. Mně mezitím usnula na hrudi holčička…“

Celý text o hlídání dětí na manželských setkáních najdete zde.

Jaký příběh nejvíc zaujal v tomto roce vás?