První prosincový den proběhla médii smutná zpráva o smrti disidenta, novináře, politika a muže mnoha dalších rolí Petra Uhla. Muže, který sehrál důležitou roli během normalizace, ovlivnil události roku 1989 i polistopadovou éru. Jeho osobnost by bylo možné označit jako integrální, upřímnou a pocitovou, nebál se postavit za své postoje, přestože se tím často vzepřel mainstreamu a rozházel si i některá přátelství. Podle svých slov měl někdy strach, o svou rodinu i o sebe, ale nakonec se jím nenechal ovládnout.
Život
Narodil se 8. října 1941 v Praze na Vinohradech, maturoval v roce 1958 na jedenáctitletce v Londýnské ulici a poté se vydal technickým směrem, konkrétně na strojní fakultu ČVUT. V roce 1963 mu byl nabídnut vstup do KSČ, který ale odmítl s odůvodněním, že tato strana není reformovatelná zevnitř. Místo toho se zapojoval v Názorovém hnutí levice v čele s Egonem Bondym, básníkem, filosofem a představitelem disentu i undergroundu. O pět let později založil na protest proti nastupující normalizaci Hnutí revoluční mládeže, v němž zůstal až do devadesátých let. Právě tato aktivita ho společně s účastí na dalších protestech proti vstupu sovětských vojsk poprvé dostala do vězení, a to na čtyři roky; důvodem bylo údajné podvracení republiky.
V roce 1973 byl propuštěn a krátce po opuštění věznice potkal svou budoucí ženu, Annu Šabatovou, kterou si do roka vzal za manželku. Narodili se jim tři děti - novinářka Saša, advokát Pavel a státní úředník Michal. Přestože už měl svou vlastní rodinu, neztratil odvahu a angažoval se v aktivitách, které režim považoval za nepřátelské. V roce 1976 spolupracoval na prohlášení Charty 77 a podílel se zpočátku na sbírání podpisů. Pokud však někdo prohlášení podepsal, ale šlo o člověka, bez kterého by těžko přežívala například jeho rodina, neváhal takového člověka zase vyškrtnout.
Dále se stal jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož cílem byla konkrétní pomoc perzekvovaným obětem posttotality. Právě za činnost v něm byl odsouzen společně s Václavem Havlem, Danou Němcovou, Jiřím Dienstbierem nebo Václavem Bendou. Tentokrát strávil ve vězení pět a půl roku, ani to ho však neodradilo a vedle práce topiče bojoval proti komunistické, v osmdesátých letech už upadající, moci. A to například založením Východoevropské informační agentury, poskytující informace o činnosti a utlačování disentu v Československu, Polsku, Maďarsku a Litvě.
Méně šťastnou roli sehrál 17. listopadu 1989 během demonstrace na Národní třídě. Správkyně kolejí v Tróji, dnes je to kolej 17. listopadu, zahlédla studenta ležícího na zemi a rozhlásila, že jde o studenta Martina Šmída, který právě na příslušných kolejích bydlel. Petr Uhl si zakládal na pravdivosti informací a nepouštěl zprávy dál, jakmile je neměl potvrzené z více zdrojů. Tato zpráva se však na Národní třídě rozšířila i mezi dostatečně důvěryhodné zdroje, kvůli kterým se tato falešná zpráva dostala ústy Petra Uhla až do rozhlasu. Poměrně brzy se zjistilo, že je tento student naživu, ale rozhořčení lidí v ulicích nešlo vzít zpět. Petr Uhl se kvůli tomu dostal na šest dní do vyšetřovací vazby; následně byl propuštěn. O několik dní později se za rozšíření této zprávy omluvil před několika sty tisíci lidí na Letenské pláni. Čemu už však zabránit nešlo, byl vznik konspiračních teorií o tom, že listopad byl domluvený a právě popsané rozšíření fámy bylo pro tyto účely využité beze zbytku.
Po roce ´89 se nepřestal angažovat a věnoval se politice, novinařině a především boji za lidská práva. Byl ředitelem ČTK, stal se poslancem ve Federálním shromáždění mezi lety 1990 a 1992, pracoval jako vládní zmocněnec pro lidská práva a zastával i další vládní funkce se zaměřením na lidská práva a národnostní menšiny. Těchto funkcí se vzdal až po zvolení své ženy Anny Šabatové do funkce veřejné ochránkyně práv. Na přelomu tisíciletí působil také jako expert Komise pro lidská práva OSN v Ženevě. Mezi lety 2002 a 2007 byl členem Strany zelených, z které odešel mimo jiné kvůli jejímu pravicovému předsedovi Martinu Bursíkovi.
Postoje
Petr Uhl vyjadřoval své postoje jak za komunismu, tak později, a to přesto, že tehdy mu za ně hrozil kriminál a později odsouzení v očích veřejnosti. Od svého mládí se hlásil k levicovým postojům, pokládal za důležitou odpovědnou sociální politiku, ochranu národnostních menšin, otevíral genderové otázky a v neposlední řadě se zabýval odpovědným a udržitelným životním stylem. Říkal o sobě, že není křesťan, Čech ani trockista, někdy se sám označoval za „socialistu a levicového liberála zabarveného do zelena“. Z toho už je možné snadno dovodit, že by se hodnotově těžko shodoval s pravicovými konzervativci, ale některými názory dokázal popudit i zaryté liberály. Navíc mu nelze upřít jistou nadčasovost.
Pro ilustraci mohou posloužit například jeho odpovědi v rozhovoru pro Neovlivní.cz z roku 2016.
Neo: Jistě, nic není černo-bílé, ale…
Když si lidi stěžují, že v Rusku mají zákon, který zavazuje občanské sdružení, spolek, který má příjmy z ciziny, aby to hlásil a označil se za zahraničního agenta, tak to je převzaté ze Spojených států.
Neo: Ale je ten zákon v pořádku?
Ten zákon není v pořádku. Ale že je převzatý ze Spojených států, to nikdo neví. Jistě, že není v pořádku.
Neo: Svobodný člověk to má v Rusku velmi těžké…
…dobře, já nebudu diskutovat. V tom se zásadně neshodneme.
Stav levice u nás zase zhodnotil takto:
Já tady českou levici příliš nevidím. Vidím tady intelektuály, kteří se sdružují kolem několika internetových časopisů – A2larm, Deník referendum, Britské listy trochu, Romea.cz. Jinak tady vidím určitý zárodek v zelené reformě, kde působí moje snacha, s mnoha těžkostmi a propletenci. Ale jinak tady nic levicového nevidím.
Jako člověk, který se celý život hlásí k levici, nemohu souhlasit s tím, že by Komunistická strana Čech a Moravy byla stranou levicovou. To je vlastně skladiště nebo trezor všech předsudků, které tady jsou od národního obrození, které jsou homofobní, které jsou xenofobní. Všechno to, co mi v české společnosti vadilo, to se v Komunistické straně Čech a Moravy přímo soustředí. Do značné míry se toto vše také projevuje v sociální demokracii. A lidé tyto dvě strany označují za levicové. To nejde.
Z osobností, které mají vliv a využívají ho pozitivně, jmenuje tyto:
Pokud si mám vybrat jednoho člověka, tak jako bezvěrec si dovolím říct, že to je papež František. Abych zůstal u těch vlivů dobrých, i když náboženských, tak v České republice je to páter Halík. Ale měl bych si najít někoho ze sekulární oblasti… (pauza)… No, nenapadá mne nikdo.
O odpovědném životním stylu:
Je to životní styl, který není charakterizován pragmatismem, flexibilitou nebo identitárním hledáním. Je to naopak životní styl, který prospívá lidem a to buď konkrétnímu člověku, nebo skupině lidí, např. zdravotně postiženým, nebo nespravedlivě stíhaným, atd. Nebo prospívá jednomu člověku, který je v nouzi. V posledních letech, nebo desetiletích, velmi uznávám takzvanou charitu, která nemusí být vedena náboženskými motivy, ale těmi společenskými.
O pohledu na trvale udržitelný rozvoj:
Ano, změnil jsem svoje postoje. Moc ekologický jsem nebyl a podceňoval jsem tyto aspekty kvality života. V posledních letech, deseti, dvaceti, už to velmi zdůrazňuji a učím se i od svých dětí, do kterých teď počítám svoji snachu Moniku Horákovou z předsednictva Strany zelených. Učím se respektovat environmentální hodnoty.
nebo rozhovor pro časopis RESPEKT (2000)
O Senátu a dalším politickém angažmá:
Senát považuji spíš za zbytečný orgán, do sněmovny bych kandidoval, ale musel by mi to někdo navrhnout, což kromě roku 1992, kdy to zkusili komunisté, nikdo neudělal. Zřejmě jsem opravdu kontroverzní, a to asi i pro vládu. Vláda si mě vybrala nejspíš proto, že může poukazovat na moji minulost a na postoje, které jsou, troufám si říci, nezpochybnitelné. Takže do určité míry pro ni sloužím jako alibi.
O předsedovi vlády, lidských právech a ženách:
Jednou jsem mu (Miloši Zemanovi, pozn. red.) připomněl jeho nepříliš vydařený bonmot na adresu žen. Ohradil se, že neví, jak to souvisí s lidskými právy. Řekl jsem, že to je právě ten problém, že tu souvislost nechápe. Lidská práva začínají u úcty k člověku a pro ženy může být takové vtipkování ponižující.
O tématu, které se před několika lety opět ve veřejném prostoru probudilo, o koncentračním táboře v Letech u Písku:
Velkovepřín. Myslím, že tu bude tak dlouho, dokud kolem toho nějaká pořádná občanská iniciativa nezačne dělat velké dusno. Samozřejmě mi to hrozně vadí, ale já se necítím na to, abych šel znova do prohrané bitvy a znovu dal vládě návrh na zbourání. Kabinet to zamítne, protože proč by si dělal zle u lidí.
O lidech, kteří za sebou mají komunistickou minulost:
Měli bychom se dívat, zda ti lidé za nového režimu jednali ve prospěch společnosti, zda byli demokratičtí, zda chránili lidská práva a podporují náš vstup do Evropy.
K obchodování s nedemokratickými zeměmi, které pošlapávají lidská práva:
Francouzský prezident Francois Mitterrand se nás v roce 1988 na snídani se zástupci nezávislých iniciativ v Praze zeptal: My tady obchodujeme a stýkáme se s Jakešem a Husákem. Nepovažujete to za zradu, za pokračování Mnichova? My jsme mu řekli: Ne, pokud při každé obchodní cestě vytáhnete seznam politických vězňů a budete se ptát na jejich osudy. Totéž bychom měli my uplatňovat vůči Číně, Vietnamu - skutečně by tam české delegace měly jezdit se seznamy politických vězňů a měly by je předávat s plnou parádou. Také bychom měli dbát na to, aby výrobky, které bereme, nevyráběli vězni, aby výrobky, které dodáváme, nesloužily k represi. Klanění Ho Či Minovi mi bohužel ušlo, jsem tím pobouřen.
O marxismu ve svém knižním rozhovoru Dělal jsem, co jsem považoval za správné:
„Marxista je spíš než politické označení filozoficko-ideologické,“ vysvětluje Uhl. „Já se cítím marxistou nejen proto, že mám velkou citlivost k sociálním problémům, k diskriminaci a k nerovnoprávnosti lidí, ale i proto, že se stále snažím uplatňovat historicko-dialektické uvažování.“
Vzpomínky jeho přátel:
Uhl byl obětavý, pracovitý a tolerantní muž, který dokázal akceptovat i člověka s úplně odlišnými názory, uvedla jeho dlouholetá přítelkyně a někdejší disidentka Dana Němcová.
„Měla jsem ho velice ráda, přestože jsme měli rozličné názory, ale společně jsme se setkali u Charty 77 i ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných,“ řekla Němcová. „Byl to nesmírně obětavý člověk, o čemž svědčí i to, že byl pro to ochoten strávit dlouhá léta v kriminále,“ dodala.
„Petr Uhl byl statečný a rovný muž, který neměnil své postoje ani názory podle momentálního společenského očekávání. Pro své přesvědčení podstoupil mnohé těžkosti ze strany normalizačních vládců i neporozumění ze strany jinak smýšlejících,“ řekl biskup Václav Malý.
„Poctivě vytrval na cestě obhajoby lidských práv a byl prost jakéhokoliv kariérismu. Je nepředstavitelné, kolik toho oddřel v disentu. Patřil neodmyslitelně do mozaiky přemýšlivých jedinců, kteří zastávali různé politické, náboženské i kulturní názory. Velmi jsem si ho vážil.“
Biskup Václav Malý odpověděl i na několik našich otázek:
Redakce Magazínu: Jaký měl Petr Uhl vztah k církvi nebo obecně k víře?
Václav Malý: Prohlašoval se za ateistu, ale byl pokřtěný, proto mu záleželo na tom, aby mohl být vypsán z katolické církve. Na druhé straně, když byl v době normalizace pronásledován někdo z katolické církve, tak on byl pro, abychom se toho člověka zastali, pokud byl nespravedlivě stíhán. Osobně měl velikou distanci od katolické církve, ale zároveň hájil práva všech pronásledovaných katolické církve.
Pokládal za důležité, že není věřící, že není křesťan, na tom mu velmi záleželo. V tom byl velmi pevný.
Redakce Magazínu: Co to říkalo o jeho povaze?
Václav Malý: Když se do něčeho pustil, tak si za tím šel. Pomohl třeba stanovit právní kvalifikaci během procesů s nespravedlivě stíhanými. Bylo dobré, že byla jistota, že se v těchto záležitostech vyznal, že bylo možné se na něj spolehnout.
Byl levicově zaměřený, hlásil se k trockismu, a to až do konce svého života. Na druhé straně je třeba říci, že respektoval svobodu vyznání, svobodu mínění a přesvědčení a že hájil lidská práva.
Redakce Magazínu: Jaká je Vaše nejsilnější vzpomínka s ním?
Václav Malý: Shodou okolností jsem ho navštívil čtrnáct dní před smrtí. Už jen ležel, nebylo mu dobře, už byl závislý na pomoci druhých. Nebylo to rozloučení mnoha slov, ale bylo vidět, že vnímá a že má radost, že jsme se potkali.
Další zajímavé odkazy:
Petr Uhl byl jen jeden. Vzpomínka Petra Pitharta - Novinky.cz
Vizí Petra Uhla byla otevřená společnost • RESPEKT
Zdroje:
Zemřel novinář, bývalý disident a politický vězeň Petr Uhl (denikn.cz)
Zemřel bývalý disident Petr Uhl, bylo mu 80 let – Forum24
Zemřel Petr Uhl. Připomeňte si ho v rozhovoru – (neovlivni.cz)
Sloužím vládě trochu jako alibi • RESPEKT
Petr Uhl zemřel, české společnosti ale zůstali Uhlové hned dva - Aktuálně.cz (aktualne.cz)
Komentáře
Petra Uhla jsem znal osobně skrz jeho děti, s nimiž jsem vyrůstal. Je mi líto, že přes tak jasně nabídnutou milost spásy, milost spásy odmítl a své srdce zatvrdil.
Být hloupý je podle mě mravně nelišné.
Proto i označit někoho za hloupého, jsem li přesvědčen o jeho hlouposti, bude mravně nelišné.
Pokud někdo dělá špatné věci či hlásá špatné myšlenky, je hloupost jen jedna z možných příčin. Víceméně ta pro něj nejpříznivější.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.