Prozradit či neprozradit? Lhát či nelhat? Nebudou se děti cítit zrazeny, až jim časem prozradíme pravdu? A když jim pravdu povíme hned na začátku, neochudíme je naopak o „kouzlo Vánoc“? To jsou otázky, které teď možná řešíte a které nemají vůbec jednoduchou odpověď a dokonce ani odborníci se v této otázce neshodnou. Proto se vám pokusím přiblížit oba úhly pohledu.

Zdroj: www.flickr.com

Při přípravě tohoto článku jsem si na téma „Ježíšek“ povídala s velkým množstvím mých kamarádů a zaujalo mě, jakou „rozbuškou“ toto téma často je. Rodiče z tábora „ne-Ježíšek“ se často vyloženě pohoršili, že my doma dětem lžeme a to že by oni teda nechtěli a nedokázali by se dětem ani podívat do očí. Rodiče z druhého tábora se zas přímo zděsili, že existuje někdo, kdo malým dětem řekne pravdu a ochudí je tak o ty nejkrásnější vzpomínky, jaké oni mají na dětství. Výsledkem bylo, že oba tábory shodně vyletěly jako čertík z krabičky. :-) Otázka je to tedy složitá a nemá určitě jediné řešení, protože každý z nás jsme jiný, máme jiné zážitky z dětství, jiný přístup k výchově, jinou povahu (svoji i dětí) a tak podobně.

Co tedy vede rodiče k tomu, že dětem ohledně Ježíška řeknou pravdu už jako malinkým?

- mají pocit, že jinak by děti obelhávali,

- nechtějí, aby si pak o nich děti myslely, že jim lhali, že je dlouho „vodili za nos“,

- mají pocit, že by neuměli „hrát divadýlko“, že by to na nich děti stejně poznaly,

- mají negativní zážitky z dětství (třeba když rodiče dětem říkali o vánočním nadělování pravdu a prarodiče jim stejně „vnucovali“ Ježíška, takže se děti ocitaly mezi mlýnskými kameny),

- věřící rodiče pak často nechtějí lhát ohledně někoho tak důležitého, jako je Ježíš Kristus,

- nevěřící rodiče naopak říkají, že by jim „hra na Ježíška“, když v něho nevěří, přišla jako faleš.

Co naopak vede rodiče k tomu, že dětem naděluje „Ježíšek“?

- chtějí dětem dopřát „tajemné kouzlo” Vánoc,

- mají pozitivní zážitky z dětství, které se týkají právě nadělování od „Ježíška“,

- chtějí se s dětmi na chvíli vrátit do idylického dětství bez těžkostí dospěláckého života.

 A co na to psychologové?

Podle názoru odborníků záleží hlavně na pocitu rodičů. Psychologové totiž říkají, že děti v naprosté většině případů nemají trauma z toho, že jim rodiče lhali. Berou to spíš jako dovysvětlení situace. Psycholog Patrik Procházka k tomu říká:

 „Spousta dětí rodičům vůbec neřekne, že už vědí, jak to s dáváním dárků o Vánocích je. Naopak, pokračují s nimi ve hře, kdy dělají, že na Ježíška nadále věří a že naopak nevědí, že dárky jsou od rodičů,“ tvrdí psycholog.

 Děti tedy v této věci neberou rodičovskou „lež“ jako zradu. Psychologové „hru na Ježíška“ spíše doporučují.

 „Je to něco nadpřirozeného, tajuplného, nemateriálního, nehmatatelného, něco mimo naši běžnou každodenní zkušenost. A to děti v dnešní materialistické a pragmatické době rozhodně potřebují," říká k tomu psycholog Jan Kulhánek.

Dále je „hra na Ježíška“ považována za součást tzv. magického myšlení, které je přirozenou a důležitou součástí dětského vývoje. Magické myšlení:

„Dítěti mnoho dává, ať už v podpoře fantazie či v tom, aby se cítilo v realitě dospělých dobře. ‚Bubáka‘ zpod postele kolikrát opravdu snadněji vyženete koštětem než tisíci slovy popírajícími jeho existenci. Dítě vám může nakrásně věřit, že bubáci ve skutečnosti nejsou – jenže ten jeho tam prostě sedí,“ vysvětluje psycholožka Pavla Koucká.

 „Kdybychom dítěti říkali pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, připravili bychom je nejen o kouzlo Ježíška i pohádek, ale možná bychom předčasně narušili i jeho magické myšlení, což by byla škoda.“

Magické myšlení a pohádky jim pomohou pochopit, že i oni mohou v životě uspět. Že nevyhraje vždy ten nejsilnější, největší, nejchytřejší, že i mrňous má šanci v životě uspět. S tímto by asi Jára Cimrman nesouhlasil. :)

Ale abychom potěšili i rodiče z tábora „ne-Ježíšek“, magické myšlení se dá podporovat i čtením pohádek. A „hra na Ježíška“ mívá často jednu stinnou stránku, která sice nemusí vůbec nastat, ale tipuji, že je velmi častá. Myslím konkrétně to, že mnoho rodičů používá „Ježíška“ jako strašáka. Zlobíš? Ježíšek ti nic nepřinese. Neposloucháš? No, jak chceš, Ježíšek to vidí! A to je samozřejmě jednak vydírání, jednak je to úplně špatně z pohledu víry! Z Ježíše, který je Láska, prostě nemůžeme dělat bubáka. Psycholog Patrik Procházka k tomu navíc říká, že je to dost nevýchovné, „protože děti stejně nakonec dostanou to, co si přály, i když zlobily sebevíc.“

Pro spoustu rodičů je ale nejdůležitějším argumentem, že dětem zkrátka nechtějí lhát. I když je prý často rodičům jasné, že by se na ně děti nějak nezlobily, tak ten pocit, že jim lžou, že je tahají za nos, je pro ně nepřekročitelný. Chtějí, aby mezi nimi a dětmi bylo vše čisté, jasné a bez předstírání. 

Častým argumentem rodičů, u kterých nosí dárky Ježíšek, bývá, že nechtějí dětem vzít to kouzlo, které je s Vánoci spjaté. Jestli jsou děti, které nemají ježíškovské Vánoce, nějak ochuzené, komentuje i psycholog Patrik Procházka: „To zase ne, už proto, že rodina může mít svoje vlastní zvyky a rituály.“ I bez „Ježíška“ (tady zdůrazňuji uvozovky) lze udělat z Vánoc krásnou slavnost.

A jak to bývá s provalením tohoto ježíškovského tajemství?

Podle výzkumu agentury STEM/MARK bere víra v Ježíška za své okolo sedmi let. Podle tohoto výzkumu za tím v naprosté většině případů stojí spolužáci či sourozenci. Rodiče děti uvedou do reality jen asi v dvanácti procentech případů.

Zdroj: www.flickr.com

A jak to mají doma s „Ježíškem“ jsem se zeptala několika rodičů. Zde jsou některé odpovědi:

DÁRKY OD RODIČŮ

Alice, 33: „Odmítám dětem lhát. Nelžu jim ani v tom, že děti nosí čáp, tak jim přeci nebudu lhát ani v tom, kdo dává na Vánoce dárky?! Navíc nejsme věřící rodina, takže by mi to přišlo strašně falešné.“


Jirka, 31: „U nás se to vyvíjí podle toho, jak děti reagují. Dárky na Vánoce nosí Ježíšek i rodiče. Je to čas, kdy se lidé navzájem obdarovávají. Kdyby se nás děti ale zeptaly, jak to je, tak jim řekneme pravdu. Možná jim to asi i brzy dojde, protože i v širší rodině mluvíme o tom, kdo jaký dárek od koho dostal. Nechceme tedy dětem lhát a rozhodně si nemyslíme, že jsou Vánoce o tom, dát si dárky bez příběhu Ježíše. Obdarováváme se navzájem, obdarovává nás i Bůh.“


Pája, 30: „ U nás v rodině nikdy Ježíšek nechodil, ale taky ani Mikuláš a Barborka. A to z jednoho prostého důvodu – moje maminka to tak nějak vnímala jako lež a nechtěla nám lhát. Mám vzpomínku, jak ve školce utišuji jinou plačící holčičku, co se hrozně bála čertů a já se jí snažila vysvětlit, že to jsou jen převlečení lidé.

V manželově rodině naopak radosti nosil Mikuláš i Barborka. Ale Ježíšek ne – manželovi rodiče jsou také věřící a vnímali to jako něco nepatřičného.

A jak jsme se nyní dohodli u výchovy našich dětí? Mikuláše jsme zkoušeli, ale náš syn to prokoukl a museli jsme mu vysvětlit, kdo to ten Mikuláš ve skutečnosti byl a jak to teda je. A on teď všude hlásí, že náš Mikuláš už umřel. :-)  Ani Ježíšek našim dětem nenosí dárky, ale někdy mi to je trochu líto, protože o kom jiném než o Ježíškovi ty Vánoce vlastně jsou. Vidím v tom ale dvě výhody – první, že děti opravdu vědí, od koho dárky mají, a mohou přímo poděkovat. Druhou, že se vyhneme rozhodování, kdy už dětem prozradit pravdu, a pak samotnému vysvětlování, jak to teda je. Ale nevím, jestli je tím nepřipravujeme o něco krásného, sama jsem to nezažila, tak to nedokážu moc dobře posoudit. V práci (ve 4. třídě) jsem musela jednou řešit, že jedna holčička stále věřila, že Ježíšek nosí dárky, a spolužáci okolo jí říkali, jak je hloupá, že to tak není. Nejjednodušší odpověď na takové rozkoly je: ‚Kdo na Ježíška věří, tomu dárky nosí, tomu kdo na něj nevěří, tomu je dávají rodiče.‘“

Zdroj: www.flickr.com

DÁRKY OD JEŽÍŠKA:

Anička, 30: „U nás doma chodí Ježíšek, protože pro mě byly nejkrásnější Vánoce, dokud jsem věřila, že dárky jsou od Ježíška. To těšení se a překvapení, když jsme jako děti uviděly rozsvícený stromek s dárky, bylo nepopsatelně krásný!“


Andrea, 32: „O Vánocích k nám do rodiny přichází „Ježíšek“ a připomínáme si jeho narozeniny a to, že nás má tak rád, že nás chce všechny obdarovat. Snažíme se tedy „hru na Ježíška“ propojit s pochopením smyslu Vánoc. S manželem jsme oba vyrostli v tradici každoročního příchodu „Ježíška“, tak v ní pokračujeme i my. Stejně tak u nás nosí sladkosti do punčoch sv. Barbora.“


Lucka, 32: „Jelikož je můj manžel cizinec, tak je „Ježíšek“ téma, které jsem si musela hodně promyslet a vnitřně odůvodnit. A uvědomila jsem si, že obě varianty mají svá „pro a proti“, obě mají něco do sebe. Nakonec to máme tak, že u nás chodí Ježíšek, u babičky Děda Mráz, který Ježíškovi občas vypomáhá. Rozhodli jsme se tak díky mým zážitkům z dětství. Mám totiž čtyři mladší sourozence a tak jsem zažila ten rozdíl mezi Vánoci, kdy dárky ještě aspoň jednomu členovi rodiny nosil „Ježíšek“, a pak Vánoci, kdy jsme si už „jen“ předávali dárky. Jsme ale věřící rodina, takže Vánoce byly samozřejmě slavnostní i tak. Rodiče se vždycky snažili o to, abychom věděli, kvůli Komu se Vánoce slaví.  Ale dokud jsme pro mladší sourozence „hráli divadýlko“, tak ač jsem znala pravdu, tak jsem to prožívala s nimi. Viděla jsem jejich nadšení, vykulený oči, když v obýváku zacinkal zvoneček „Ježíška“ a i na mě přeskočilo jejich napětí a nadšení. Bylo to, jako kdybych najednou někde v sobě kus té pravdy potlačila a dokázala zas vstoupit do dětského kouzelného světa. Když pak všichni dorostli do věku, kdy věděli, jak to je, tak mi to kouzlo a tajemství hrozně chybělo. Pak nám rodiče ale naštěstí „pořídili“ ještě jednu sestru a „divadýlko“ bylo zpět. :-) A opět jsem, ač už třeba osmnáctiletá, s ní znovu prožívala to tajemství a radostné napětí. A i teď z pohledu rodiče mě ježíškovské Vánoce ohromně baví. Ale možná to je tím, že jsem takový infantilní tvor. :-) Ale jinak samozřejmě s dětmi čteme Bibli, různé adventní a vánoční knihy, takže děti vědí, čí slavnost to je. A jak si vzpomínám na chvíli „prozření“? Pro mě to bylo velké překvapení, protože jsem neměla ani tušení, že to je jinak. Když mi to mamka řekla, neměla jsem pocit, že by mě obelhali. Jen mi bylo líto, že jsem si toho přála tolik a je to stálo hodně peněz. :-)“


Jak je vidět, téma je to složité, ale doufám, že jsem vám aspoň malinko pomohla rozhodnout se, kterou cestou jít. A pokud už jste měli jasno předtím, tak bych si přála, kdyby vám mé zamyšlení pomohlo neodsuzovat druhou skupinu rodičů. Protože ta vzájemná rivalita a pozdvižené obočí tu opravdu je a je to určitě velká škoda. Obzvlášť, když se jedná o svátek lásky a rodiny.

Každopádně je ale dobré si vše důkladně promyslet, než dětem něco řekneme, protože už to nejde vzít zpět.

Přeji vám, aby se vám podařilo dětem předat pravý smysl Vánoc.