Stává se vám, že plánujete nějakou akci, a někdo se zeptá: „Ty fakt věříš, že to bude?“ Před pár lety bychom si zaťukali na čelo, co blbne. Dneska se omluvně usmějeme a řekneme „No, doufám… naděje vždycky je, ne?“ Věřit, že se stane něco, na co se těšíme, začala být odvaha. Lockdowny, limity, karantény… Přestáváme se těšit a v lepším případě se necháváme příjemně překvapit. Alternativou je skepticky skuhrat. Někdy je ale důležité věřit navzdory okolnostem.

Navštívení od Bradi Barth, zdroj: (1) Pinterest

„Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ Pozdrav, který dobře známe. Nejenže Marie uvěřila, ona řekla „Staň se.“ Uvěřila, že se to může stát, a rozhodla se s Božím plánem spolupracovat. Pravda, anděl se jí na nic neptal, pouze jí oznámil, co Hospodin plánuje učinit. Můžeme přemýšlet, co by se stalo, kdyby odmítla. Kdyby řekla „Ale já žádné nadpozemské dítě nechci, zanedlouho se mám vdávat a chci mít dítě se svým manželem a žít klidný život. Tyhle zázračné děti od Hospodina většinou celé rodině přinesou problémy. Už jsem zasnoubená, tohle nemůžu rozhodnout sama. Běžte s tou nabídkou za Josefem a pak možná, ale spíš ne, mně se to nezdá.“ Kdo by se jí mohl divit? A jakkoli si Bůh Marii vyvolil dávno předtím, nemá-li být pouhou loutkou, možnost nesouhlasit mít musela. Možná snila jako mnohé jiné židovské dívky, že by se jí této cti mohlo dostat, ale to je něco jiného, než stát tváří v tvář andělovi a vědět, že souhlasem končí klidný život, končí osobní plány a jedním ano se odstartuje série nepřetržitých ano k věcem, na které se teď nikdo neptá, ale které budou důsledkem dnešního souhlasu. Marie se, naštěstí, nelekla natolik, aby nabídku spolupracovat na příchodu Mesiáše odmítla. Představu, že se Ježíš narodí jako nechtěné dítě, které způsobí rozvrat rodiny, můžeme nechat poťouchlým spisovatelům. Marie řekla „Ano“ a nechala Boží plán se stát skutečností.

Je zajímavé, že kdybychom chtěli z celého příběhu zjistit, jaká je ta správná reakce při setkání s andělem, abychom neodešli s trestem pro výstrahu, měli bychom to těžké. Marie je ze setkání stejně zaražená jako Zachariáš. Oba na informaci o těhotenství reagují námitkou, že je to proti přírodním zákonům. Zachariáš dostane ťafku a Marie ujištění, že u Boha není nic nemožného. Možná, že Zachariáš měl větší šanci svou ženu přesvědčit, když mu byla zamčena ústa. Další téma k škodolibým fantaziím.

Když chce Hospodin na zem seslat svého služebníka obdařeného významným úkolem, plánuje pečlivě. Pokud má být jasné, že dítě je jeho darem, dává ho těm, kdo by bez zásahu shůry počít nemohli. Je to samozřejmě primárně znamení pro ty, kteří příběh slyší vyprávět. Ale má to význam i pro rodiče, kteří mají Hospodinu jeho vyvoleného vychovat. Ne, nemá cenu v dítěti hledat rysy strýčka z matčiny strany a nemá smysl mu plánovat život. Tohle dítě je jenom půjčené. Jestli člověk nechce kazit Hospodinu jeho záměr, je třeba dítě vychovat dobře, ale být smířený s tím, že to nepovede k obvyklým důsledkům. Až budou rodiče staří, tohle dítě se o ně dost možná nepostará. Možná bude dávno mrtvé, možná bude někde úplně jinde. Kdykoli může přijít den, kdy Hospodin řekne „To stačí, dál už vaše služby nepotřebuju, dítě půjde tam či onam.“ A možná řekne „Zabijte ho jako oběť.“ I jako zkouška je to hrozné. Ale obětí je tolik druhů… a zemřít jednou ranou otcovy ruky nemusí být to nejhorší, co se Hospodinovu vyvolenému může stát.

Setkání dvou těhotných žen. Ani jedna z nich nečekala, že by v těchto dnech mohla počít. Jedna si dítě mnoho let přála. Už se ale smířila s tím, že dítě mít nebude. Už nebyl její čas. A pak jde její muž do chrámu a jí začne růst břicho. Nikdo se jí na nic neptal, ale i ona musela uvěřit, že je to zásah Boží. A Marie, která o těhotenství rozhodně neprosila. Na manželství se teprve chystala. Ještě nebyl její čas. A tyhle dvě si Hospodin vybral, aby se staly matkami jeho proroků. Oběma muselo být jasné, že radost bude vyvážena mnohými těžkostmi. Hospodin své proroky nešetří. Matka by chtěla své dítě jakéhokoli věku vidět v bezpečí, najedené, dobře oblečené. Matka proroka má smůlu. Takový život její syn mít nebude. Když se Alžběta s Marií setkají, mohou se zdravit jásavými slovy, ale tohle všechno moc dobře vědí. Neměly v rukou své početí a nebudou mít v rukou ani to, co bude následovat. Nebudou mít možnost svým synům zajistit klidný život. Dostaly děti jen na vychování. Do Bible se dostaly pouze vznešené pozdravy. Pokud to ale byly ženy z masa a kostí, musely se v tu chvíli zároveň strašně bát. Jak říkal Václav Havel, jehož výročí si teď připomínáme, naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. A tomuhle musely ty dvě unavené a odsouzení sousedů se bojící ženy uvěřit. Hospodin může v lidském životě udělat zvrat o stoosmdesát stupňů. Vychovat dítě pro Hospodina má smysl. Má to smysl, i když nikdy nebudou chystat jeho svatbu, nikdy si nebudou hrát s vnoučaty a dost možná budou svého syna pochovávat. Když Hospodin říká, že to dítě bude jeho a že má veliký úkol, je třeba věřit.

O Mariině bolesti přemýšlíme často. Alžbětina bolest ale nemohla být o moc menší. Její syn, poslušen Hospodina, z pohledu matky strádal mnohem dřív, než byl zajat a uvězněn. Pro nás je Jan Křtitel borec, který dokáže přežít bez vybavení na poušti. Pro jeho matku to ale musely být bezesné noci. Pro matku není žádný syn dost velký hrdina ani poslušný služebník, aby necítila kamínky, které mu rozdírají nohy, aby se netřásla zimou, když ví, že jejímu dítěti chybí plášť. Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí žena, ale také platí, že za každým vyvoleným svatým mužem stojí ztrápená matka, která prosí, aby Hospodin nenakládal na její dítě ani o kapku víc, než je nutné. A víra ve smysl vyvolení je to jediné, co jí může dát sílu.

Doba proroků je pryč. Své děti počínáme přirozeně nebo alespoň vědecky popsatelně. A i ony jsou dětmi Božími. Alžběta s Marií dokázaly ustoupit ze svých mateřských očekávání a přání. Uvěřily, že jejich děti nejsou primárně jejich, že s jejich dětmi má Hospodin velké plány. Možná má plány i s našimi dětmi. Nejen proroci jsou primárně Hospodinovi. Hospodinu patří každý jednotlivý člověk. Snad by se nám žilo lépe, kdybychom tomu dokázali uvěřit a tuto víru si zachovat ve všech všedních situacích. Nevychováváme děti pro kariéru fotbalisty ani zubaře, nevychováváme je, aby před něčím obstály nebo něco obhájily… vychováváme je pro Hospodina. Nemá smysl se je snažit ochránit od bolesti – protože bez bolesti by se mohl ztratit smysl jejich existence. Jakkoli se to v přáních objevuje, děti nežijí nám pro radost. Někdy musí působit nejen svým rodičům bolest. Není na nás pochopit vše.

Alžběta s Marií dost možná mnohokrát ve svém životě plakaly a vyčítaly Hospodinu, že si nevyvolil nějaké jiné dítě. A pak své slzy otřely a dál věřily, že to celé má smysl. Nerozmluvily svým synům odchod do pouště, i když pro ně muselo být těžké ustát dotazy sousedů, co jejich syn zase vyvádí a proč se nestará o rodinu. Vzdaly se svých snů, rezignovaly na pocit spokojenosti. Alžběta a Marie uvěřily už na začátku, dřív, než se jejich děti narodily. Nikdy ale není pozdě přijmout, že moje dítě není moje a mám ho jen půjčené. Že já nejsem svých rodičů a zodpovídám se pouze Bohu. Že k službě Bohu patří (i) bolest, nikoli (jen) seberealizace a radost ze splněných přání. Bůh nás miluje, ale klidný život v teple a u plné ledničky svým vyvoleným nedává. Dává jim možnost žít pro druhé. Na nás je uvěřit, že to má smysl.

4. neděle adventní

1. ČTENÍ Mich 5,1-4a
Z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli.

Čtení z knihy proroka Micheáše.
Toto praví Hospodin:
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“

Žl 80(79),2ac+3b.15-16.18-19 Odp.: 4
Odp.: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.

2. ČTENÍ Žd 10,5-10
Tady jsem, abych plnil tvou vůli.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

Zpěv před evangeliem Lk 1, 38 Aleluja. Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova. Aleluja.

EVANGELIUM Lk 1,39-45
Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“