„Zbabělost by měla být trestná!“ To je krédo jedné z nejznámějších českých advokátek Dagmar Burešové. Snažila se jím řídit. Neváhala, když za ní přišla Jarmila Palachová s žádostí o zastupování ve sporu s komunistickým funkcionářem, který ubližoval památce jejího syna Jana Palacha. V tomto případě rozhodně nešlo jen o práci, Dagmar Burešová byla paní Palachové oporou především lidsky. „Chodila k nám domů a hodiny jsem ji ubezpečovala o významu činu jejího syna Jana,“ uvedla v rozhovoru. Právě této inspirativní ženě budeme následující řádky věnovat.
Dagmar Burešová se narodila v Praze do rodiny známého advokáta Josefa Kubišty. Studovala gymnázium a po něm se rozhodla pro studium práv. Otec jí ho rozmlouval, protože sledoval, jak se společnost mění s příchodem komunistů a bylo mu jasné, že se právní praxe značně posune od té prvorepublikové, v které svou advokátní praxi vykonával on. Dagmar si studium přesto nenechala rozmluvit a přihlásila se na pražskou právnickou fakultu. Její přijetí zkomplikovala skutečnost, že se na gymnáziu postavila proti vzniku jednotné mládežnické organizace, protože sama byla skautkou. Spolužáci se za ni ale postavili se slovy, že „je sice skautka, ale má sociální cítění“, a díky tomuto dobrozdání a svým schopnostem nakonec byla přijata.
Ještě před nástupem na fakultu se seznámila s Radimem Burešem ve vinárně Pygmalion na Václavském náměstí. Radim tam hrál na klavír a Dagmar šla se svojí maminkou po tanečních na kávu; tehdy se dohodli, že se ještě uvidí. Chodit spolu začali až zhruba po půl roce, jezdili na výlety a debatovali o filosofii. Jeho vzpomínky nás budou provázet celým textem.
„Chodili jsme vždycky s partou třeba do Savarinu, to už jsem Dášu sbalil a začali jsme spolu chodit, jezdili na výlety, na hory. Co si z té doby pamatuju, je takový druh snobismu, ale pozitivního. Bylo to období Sartra, existencialismu, a Dáša znala filozofii, tak jsme debatovali – a přitom jsme si pořád vykali, nemohli jsme si odvyknout.“
– Radim Bureš v rozhovoru pro LN
Vzali se v roce 1950, když jí bylo dvacet jedna a jemu dvacet tři, ona studovala práva a on medicínu. Pro tento krok by se pravděpodobně nerozhodli, nebýt dvou důležitých důvodů. Radimova maminka se bála, aby její syn neemigroval a společně s otcem nechtěli, aby k nim byli ubytováni nějací nájemníci; svatbou Dagmar a Radima se tohle riziko snížilo. Bydleli tedy s Burešovými ve vile a podle Radimových slov vycházela jeho žena s jeho matkou, malířkou, velmi dobře. Začátky přesto neměli lehké, protože Radim dostal umístěnku do nemocnice v Litoměřicích, kam osm let dojížděl. V roce 1958 se jim potom narodila první dcera Zuzana.
„A to jsem ještě já nebyl doma, protože jsem dostal umístěnku do nemocnice v Litoměřicích a nemohl jsem se odtud dostat. Osm let jsem dojížděl na motocyklu a s kolegou z chirurgie jsme závodili, kdo bude dřív v Praze nebo se dřív zabije. Byla to politicky hrozná doba, ale byla i legrace, v soukromí byl každý v opozici.“
– Radim Bureš v rozhovoru pro LN
Ve své advokátní praxi se zabývala především občanským a pracovním právem, především náhradami škody způsobené na zdraví. Zastupovala dokonce několik nepřátel režimu, například Ivana Medka nebo Milana Kunderu.
Zlomem byl rok 1969, kdy přišla maminka Jana Palacha požádat Dagmar Burešovou, zda by ji nezastupovala ve sporu proti komunistickému funkcionáři Vilému Novému. Ten se na akci komunistické strany vyjádřil, že ve skutečnosti se Jan Palach chtěl polít umělým ohněm a jen nedopatřením byl oheň opravdový, v důsledku tedy říkal, že nešlo o žádnou zamýšlenou oběť, že Palach zemřel jen nedopatřením. Jarmila Palachová chtěla čest svého syna chránit, a proto se rozhodla Viléma Nového žalovat na ochranu osobnosti. Dalo by se napsat, že prohráli, v soudním sporu tomu tak skutečně bylo, ale Dagmar Burešová byla pro Jarmilu Palachovou oporou a myslím, že můžeme napsat, že morálně vyhráli. Šly do sporu, u kterého se dalo očekávat, že nepůjde o právo, ale o politiku, a přesto se do něj pustily. Některé boje se vyplatí bojovat i s vědomím pravděpodobné prohry.
„Poprvé jsem se s ní setkal v rehabilitační léčebně v Kladrubech. Výborná lyžařka to kdesi v Alpách nezvládla. Měla nohu v sádře tak mohutné, že v ní skoro mizela. Ale i tehdy byla usměvavá a dobré mysli. Vždy byla ochotná pustit se do jakéhokoli sporu s jakoukoli mocí, když byla na straně práva.“
– Petr Pithart v knize Po devětaosmdesátém
Od sedmdesátých let potom Dagmar Burešovou vedli pod jménem „Dáma“ ve svazcích StB, sledovali ji, s manželem je zvali na výslechy do Bartolomějské ulice, mladší dceru nevzali na gymnázium - přesto prý nikdy nelitovala, že se Palachova případu ujala.
„V autě před naším domem seděli příslušníci (StB, pozn. red.) nepřetržitě třeba dva dny, nešlo si jich nevšimnout. Vzpomínám si, jak jsem po jednom výslechu na Ruzyni nabídla vyšetřovateli, že ho svezu do centra, že mám před věznicí auto. Odmítl si ke mně přisednout do auta s tím, že bych mu mohla něco udělat.“
– Dagmar Burešová v rozhovoru pro knihu vzpomínek Nestoři české advokacie
Rok 1989 připravil pro Dagmar Burešovou další překvapení. Domů jim zavolal jejich rodinný přítel Otakar Motejl a zeptal se Radima Bureše, jestli by mu nevadilo, kdyby jeho žena vstoupila do politiky. Stejně jako během procesu jí manžel nechtěl tento krok rozmlouvat a předal jí telefon. Tak se stala v první polistopadové vládě ministryní spravedlnosti v čele s Petrem Pithartem.
„Mé osobní krédo je vrátit justici její místo, které dříve ve společnosti měla. Slibuji, že napříště ministerstvo spravedlnosti nebude zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů. Že se naopak bude starat jenom o to, aby soudům byly vytvořeny takové podmínky, aby mohly dobře a podle zákona soudit,“ vyjádřila své cíle krátce po svém jmenování.
V nové roli se snažila o zprivatizování advokacie, které by ji demokratizovalo, podporovala lustrační zákon, iniciovala vrácení posledních dopisů JUDr. Milady Horákové její dceři a podílela se také na rehabilitačních zákonech. V červnu 1990 kandidovala za Občanské fórum a stala se na další dva roky předsedkyní České národní rady. Po vypršení mandátu si založila advokátní kancelář, kterou poté převzala její starší dcera Zuzana. Mladší dcera Lucie vystudovala ekonomii a společně se svým synem a jeho manželkou žili (k roku 2012) ve stále stejné vile Burešových.
Dagmar se v roce 2010 zranila a od té doby byla upoutána na lůžko, její manžel se o ni až do její smrti před třemi lety staral.
„Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý.“
– Dagmar Burešová
Zdroje:
Jako kaštan na špejli, popisoval život s Dagmar Burešovou její manžel Radim | Lidé | Lidovky.cz
Čestná žena a dáma Dagmar Burešová (denikreferendum.cz)
Stránka osobnosti – Advokáti proti totalitě (advokatiprotitotalite.cz)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.