Odsun německého obyvatelstva po druhé světové válce stále ještě budí emoce a rozděluje lidi. Jsou místa, kde si člověk uvědomí, že jakkoli na odsun mohou existovat různé názory, ti lidé v naší zemi prostě chybí. Tam, kde po staletí žili, zbylo prázdno, nit se přetrhla a nic se na ni nenavázalo…

 

Z vesnice plné lidí zbyly na dlouhá desetiletí jen zarostlé základy domů. Model nám ukazuje, co vše bylo zničeno.

Je to vidět při pouhém pohledu na mapu, kdy v některých místech chybí vesnice a místo nich je jen stručné označení „bývalá“ a jméno zaniklé obce. Do jednoho z takových koutů naší země celý život jezdím a posledních třicet let chodím i do míst, která byla předtím nepřístupná. Do kraje, odkud byli vyhnáni obyvatelé, nebyl puštěn nikdo jiný. Domy chátraly, vojáci do nich stříleli, co se dalo, to bylo zřejmě rozkradeno hned po opuštění domů. Po revoluci se tam už smělo, ale dlouho se nic nedělo. Turistické stezky tu nebyly, takže většina tras vedla po silnicích. Nebyly tu hospody, takže se sem vydávali jen turisté, kterým to nevadilo, a těch nebylo mnoho. Trvalo desetiletí, než místní pochopili, že projíždějící cyklisté rádi dají utržit a otevřít sem tam hospodu se vyplatí.

Každý nalezený kbelík někomu patřil, v každém nalezeném hrnci někdo vařil své rodině jídlo.

Původní vsi byly po revoluci označeny cedulkami s původním německým a českým názvem, ale to bylo vše. V roce 1990 byly ještě patrné obrysy domů, z náletových porostů jasně vystupovaly důstojné aleje v centru obcí a ovocné sady za domy. Po třiceti letech tyto pamětníci většinou odumřeli. Mezitím se ale probrali lidé a do některých vsí vrací život – nebo alespoň vzpomínky na něj. Jednou z nich je obec Lučina na Domažlicku. Do roku 1945 se jmenovala Grafenried a žilo tu převážně německé obyvatelstvo. Napřed tu nadšenci z křoví vyprostili základy kostela, zpevnili je a začali tu pořádat každý rok poutě, na kterých se sejdou lidé z české strany spolu s potomky původních obyvatel, kteří sem přijíždějí z Německa. V posledních čtyřech letech probíhaly práce na celém území vesnice: byla odstraněna část náletových dřevin a odkryty základy domů. Z většiny se zachovaly alespoň sklepy, ale často i obvodové zdi, někdy dokonce dlažba na podlaze nebo vykachličkované kusy zdí. 

Jako by někdo před chvílí dovytíral podlahu. Stromy na bývalé návsi pamatují nedělní ruch před kostelem.

Každý dům je opatřen cedulí s fotografií původního domu a příběhem jeho obyvatel. Na zídkách jsou položeny předměty, které se na místě našly. Po třičtvrtě století, kdy ležely opuštěné ve křoví, se na světlo dostaly hliníkové lžíce, sklenice, lahve, plecháčky a hrnce – a zrezlé dveřní zámky. Můžeme se projít po rozsáhlé faře a mezi maliním si podle popisu představovat, kde měl pan farář pracovnu a kde lázeň. V bývalém pivovaru je pod střechou umístěn model celé vesnice. Nedaleko, směrem k německé hranici, vzdálené pár set metrů, zaujmou nedobové panelové kvádry. Jejich účel nám dojde, když je obejdeme – z německé strany hledíme na střílnu. Poslední živí lidé, kteří se v obci před revolucí vyskytovali, byli připraveni zabíjet.

Kromě domů a kostela je tu také hezky opravený hřbitov – odkryté základy kaple kryje dřevěná nadstavba. Některé náhrobky mají zachované nápisy, v rohu hřbitova s výhledem do krajiny si někdo postavil lavičku a zřejmě sem chodí vzpomínat na své předky.

Stručné životní příběhy obyvatel Grafenriedu připomínají, jak dobře se nám dnes žije.

Když sem přicházíme na procházku, projdeme si vždy několik domů a pak se zastavíme na hřbitově, kde se podle složení výpravy buď jen pomodlíme, nebo, pokud s sebou máme někoho, kdo to umí, zazpíváme nějakou kostelní píseň v němčině – tak trochu s prosbou o smíření k těm, kdo by tu byli rádi žili a chodili tu do kostela a nebylo jim to umožněno. Loni v listopadu jsem si tu z jedné stařičké třešně (je neuvěřitelné, že vydržela žít víc než pětasedmdesát let) ulomila větvičku. Dlouho to vypadalo, že z toho nic nebude, ale nakonec jsme na Vánoce měli kvetoucí barborku a pocit spojení s těmi, kdo kdysi ovocnou alej v tehdejším Grafenriedu sázeli.

Některými domy lze procházet a vstupovat do jednotlivých místností.

Do Lučiny se dostanete z Domažlic přes Klenčí pod Čerchovem a Nemanice. Poslední možnost si něco koupit máte na hraničním přechodu Lísková (tam mají otevřeno každý den a jsou dobře zásobovaní) a v Nemanicích (tam je obchod menší a otvírací dobou si nejsem jistá; internet tvrdí, že mají otevřeno nonstop, ale tomu nevěřte).Kdo se nebojí o auto a umí se vyhýbat dírám, může v zásadě dojet autem až do Lučiny, ale kromě poutí jsem to nikoho dělat neviděla. Většinou lidé nechají auta o kus dál a kilometr, dva nebo víc jdou pěšky. Při zaparkování v bývalé obci Pila (nebo kousek za ní) jde udělat i malý asi tříkilometrový okruh. K tomu je třeba připočítat metry, které nachodíte přímo v Lučině, a těch může být hodně. Auto jde nechat také na Lískové a na Lučinu se vypravit na kole. Poté, co se o obci začalo víc psát, sem o víkendech a ve svátcích začali chodit lidé na procházky. Davů se ale bát netřeba, vesnice je velká a tři čtyři rodiny se tu snadno rozptýlí. Jestli si dáte svačinu v turistickém přístřešku, na obvodové zdi něčího domu nebo zkusíte najít místo, kde mohli mít dávní obyvatelé postavený kuchyňský stůl, to už je na vás. Jen vás prosím o ohleduplnost ke všem památkám, které tu zůstaly a které vyprávějí víc, než mohou říct stovky popsaných stránek.

Výlet na Lučinu jde spojit třeba s výletem na nedaleký Čerchov, ale o tom zase někdy příště.

Kostel je zasvěcen sv. Jiří, takže pokud sem chcete na pouť, musíte v dubnu.

Pořad o záchraně vesnice Lučina můžete vidět zde: Zaniklá obec Lučina (Grafenried) v Českém lese - YouTube

Letos někdo sesbíral torza z celého hřbitova. Dřív ležel každý rozlámaný Kristus u „svého“ hrobu.