S Ondrou Škochem jsme se kdysi dávno potkali přes kamarády. Na střední jsem byla na pár koncertech kapely, ve které hrál. Na vejšce jsme chodili tancovat na koncerty jiné jeho kapely. A pak hrál Ondra dlouhé roky v Chinaski a zároveň zhudebňoval básně Suzanne Renaud v překladu své ženy Alice. Teď má novou kapelu Napořád, která má také šanci na úspěch, a mě zajímá, jak jdou dohromady slova tiché francouzské básnířky a populární hudba, která vyprodává sály?

Nová kapela Ondřeje Škocha Napořád má na cestě do světa dobrou rychlost. 

Když jsme se seznámili, měli jste s bráchou a kamarády kapelu Stále jinak. To byla vaše první kapela, nebo jste nějakou založili už v mateřské nebo základní škole?

Kapela Stále Jinak měla několik jiných názvů, které předcházely. Myslím, že poprvé jsem stál na podiu s elektrickou kytarou na vršovickém farním plese v roce 1990 a na kopáku byl název Parafráze. O rok později jsme už jako Stále Jinak natočili naši první kazetu. Bylo mi dvanáct let. Hráli jsme hudbu, která by dnes asi zapadala do kolonky alternativní punkrock. Už v začátcích jsme pracovali s poezií Reynka nebo Seiferta. Vybudovali jsme si slušnou základnu fanoušků z řad spolužáků a hráli i v nacpaném klubu Delta před TataBojs.

To musel být dobrý pocit. Já pak na váš koncert zavítala, až když jste s Jirkou Hodinou začali hrát jako Marcipán. Uteklo mi něco mezi Stále jinak a Marcipánem?

Stále Jinak se začala personálně proměňovat až se ustálila na formaci, která nesla jméno Manon 15. Poznal jsem kontrabasistu Petra Tichého, bubeníka Jana Linharta a klávesistu Karla Heřmana, se kterými jsme společně s bratrem hráli až do roku 2001. V roce 2000 jsme dokonce vyhráli Portu a nahráli své jediné CD. Naše hudba se proměňovala a směřovala hodně k pop jazzu a folku. Poezie byla ale stále společným jmenovatelem. Na albu Manon 15 je například píseň Smuténka, což je zhudebněná báseň Jana Skácela. S Marcipánem jsem hrál v tom samém období a natočil dvě alba. Byla to taková příjemná fúze lidových písní a wordmusic.

Na Manon 15 jsem úplně zapomněla! Marcipán si ovšem pamatuju dobře, ten hrál lidovky, na které se skvěle tancovalo. Jak by ne, když Jirka vlastně zakládal Čechomor. Já na to vzpomínám jako na dobu, kdy jste hráli v menších klubech a třeba i na církevních akcích, dost často asi pro přátele a přátele přátel a atmosféra se podobala většímu mejdanu. Co bylo důvodem, že jste toho nechali a odešli do Chinaski? Abychom nemluvili za Štěpána, co tobě chybělo? Jiný druh hudby, možnost oslovit víc lidí?

Hraní s Marcipánem byla zábava. Studoval jsem v té době kytaru na konzervatoři Jaroslava Ježka a krom Marcipánu a Manon 15 jsem hrál také se skupinou Šum Svistu. Tam jsem poznal Petra Kužvarta. Štěpán a Petr Kužvart šli do Chinaski v roce 2000 a já tehdy nabídku odmítl, protože jsem chtěl dokončit školu. Po ukončení studia kytary jsem ještě pokračoval studiem kompozice a hrál s Petrem Tichým v různých jazzových a latino formacích. Třeba s TamTam Orchestra nebo Tonyou Graves. Rozhodl jsem se živit hudbou. V roce 2001 přišla nabídka od Chinaski na post byskytaristy. Byla to výzva a já ji přijal. Říkal jsem si „dám tomu rok a pak se uvidí“ no a z jednoho roku se stalo šestnáct let.

Splněný sen.

Zároveň jsi jen s populární hudbou nevydržel a po pár letech jste přišli s projektem Nitky. Pro vás s bratrem to byl vlastně návrat ke kořenům, protože Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud, jejichž texty jste zhudebňovali, patří k vaší rodině. Vnímal jsi to tak?

Na albu Nitky jsou zhudebněné básně Bohuslava Reynka a překlady básní Suzanne Renaud. Do Petrkova k Reynkům jsme jezdili už jako malí caparti a bylo to moc fajn. Naši rodiče měli s Bohuslavem i jeho syny krásný vztah. Pro mou práci na zhudebňování básní byl ale klíčový moment, kdy začala moje žena Alice překládat básně Suzanne Renaud. Vždy své překlady konzultovala s Jiřím Reynkem i mojí mámou a vzpomínám si, jak mě potěšilo, když Jiří říkal, že Aliččiny překlady jsou velice autentické. Oblékání básní Suzanne Renaud do hudebních šatů bylo pro mě něčím, co dává smysl. Už proto jsem se také na dalších albech První sníh a Prší na habry věnoval výhradně překladům mé ženy. Díky mým rodičům jsme svět Suzanne objevili a za to velké díky.

Být z umělecké rodiny je dobrý základ. 

Jak se ti dařilo spojovat dva tak odlišné projekty, Chinaski s velkými turné a rozjásanými fanoušky a Nitky, kde se předpokládá ticho a soustředění?

Oba světy jsou něčím krásné a naplňující. Byl jsem dítě, které tancovalo v černých brýlích s kytarou před zrcadlem a snilo o rockové slávě. Intimita a hudební pestrost při koncertech Nitek byla úžasným protipólem.

Černé brýle k tomu holt patří.

Dokážeš a chceš říct, který styl je ti bližší?

Mám rád, když je píseň srozumitelná. Proto nejsou má alba zhudebněných básní alternativní a komplikovaná, ale spíš folková až popová. Snažím se být v hudbě otevřený, a proto se nezabývám tím, který styl je mi zrovna bližší. Vždy se snažím vystihnout atmosféru textu.

Éra Chinaski byla dlouhá. Co ti dávala a co ti brala?

Díky Chinaski jsem zažil téměř vše, čeho se dá v naší zemi v populární hudbě dosáhnout. Z klubů jsme došli až ke dvakrát vyprodané O2 aréně. Na poličce mám řadu krásných ocenění. Natočil jsem řadu desek a napsal hromadu písní. Najezdil tisíce kilometrů a viděl velký kus světa. Zažil jsem pocity euforie z úspěchu a zároveň zdrcující ztrátu blízkého člověka. Byla to dřina, ale nikdy bych neměnil.

Jak jde spojit rodinný život s životem muzikanta v populární kapele? Zvenku si člověk představí spíš muzikanta, který si užívá mejdany po koncertech, střídá přítelkyně a občas jim zahýbá. Ty máš rodinu, která by mohla být lidem vzorem. Bylo náročné ji nešidit?

Mejdany po koncertech byly vždycky fajn, protože člověk mohl trochu dobrzdit ten adrenalin, se kterým slezl z pódia. Být na turné bylo dříve jiné, než je to dnes. Hráli jsme třeba i pět dní v týdnu a byli na cestách celý měsíc. Většinu času jsem trávil se Štěpánem a bylo nám společně dobře. Svou ženu jsem poznal dlouho před Chinaski a vždy si cenil toho, že zůstávala stále nohama pevně na zemi a naši malou českou slávu nijak zvlášť neprožívala. Je to nesmírně silná žena. S dětmi to byl občas opravdu mazec. Já pořád na cestách a ona často na vše sama. Ale perfektně to zvládala i s prací.

Rodina je kotva v moři showbyznysu.

Pomáhalo, že jste s manželkou spolupracovali na Nitkách? Dokážu si představit, že taková spolupráce může být docela náročná. Dělat s manželkou písničky není jako spolu tapetovat? Nebo je, a přesto to stojí zato?

Psát s Aličkou písničky je jedna z největších radostí v mém životě. Je to určité kouzlo, které prostě funguje. Proto jsme spolu napsali už tolik písní a stále píšeme další. Velice si cením našeho alba Řekni napořád, protože to je náš společný svět. Moje hudba a Aličky texty. Píšeme i písně pro děti, které se realizují například na ČT Déčko s kapelou EduRockShow. Její texty na mě fungují jako okamžitá inspirace. Většinou nám napsat píseň netrvá déle než půl hodiny. Ty, které trvají déle, jsou v koši.

Čemu se věnuje kapela EduRockShow?

Tvoří edukační písně pro děti prvního stupně. Začalo to projektem Pospolu u stolu a aktuálně pokračuje seriálem na Déčku „Ke stolu! Servíruje Servác!“ Před pandemií jsme měli vše připraveno pro koncerty pro školy. Několik se už realizovalo a zpětná vazba dětí i učitelů byla fantastická. Věřím, že až se vrátíme do normálu, tak se nám projekt rozjede, protože je to fakt paráda.

Po odchodu z Chinaski jsi bez populární hudby nevydržel a založil jsi kapelu, která se – alespoň pro mě nepoučeného laika – stylu Chinaski podobá. Možná mi to tak připadá, protože to tam automaticky hledám. Počítáte s tím, že vás ještě nějaký čas budou lidé s Chinaski srovnávat? Vadí vám to?

Pokud jste někde tak dlouho jako jsem byl já a Petr v Chinaski, tak je to logické. Kapela Napořád je ale v mnoha ohledech zcela odlišná. Formát čtyř rovnocenných hlasů a ženský potenciál nás zřetelně odlišuje. Myslím, že kdybychom v Chinaski nehráli, tak to nikoho ani nenapadne. Mám rukopis písní, ale řadu písní na albu napsaly holky a ty s Chinaski nemají nic společného.

Jak bys vaši hudbu charakterizoval ty sám? K čemu bys ji připodobnil?

V našich písních se propojují světy všech autorů. Já mám rád nabubřelý poprockový zvuk. Josefína je tělem i duší soulová. Petr je milovník písní u táboráku a U2. Barbora miluje Pentatonix. Jednotícím prvkem jsou zcela určitě naše vícehlasy. To je také to, co nás od ostatního popu odlišuje. Myslím, že jsme na úplném začátku společné cesty a naše hudba se bude vyvíjet. Každopádně si cením toho, že jsou písně pestré a nemusí zapadat do škatulek.

Souvisí název Napořád s názvem kapely Stále jinak? Nebo spíš reaguje na rozpad složení kapely Chinaski a vyjadřuje, že spolu chcete vydržet až do smrti?

Pro název Napořád jsem se rozhodl v souvislosti s albem Řekni napořád, které jsme natáčeli s muzikanty, kteří mi byli celý život nejmilejší. Petr Tichý, Jan Linhart a Petr Kužvart. Brácha nahrál saxofon a kapelu Napořád má teď v rukou jako zvukař. Barbora napsala vokální formy a přivedla do party Josefínu. Rok jsme hráli a já cítil obrovský potenciál vícehlasů. Vše jsem si potvrdil ve Stockholmu na výstavě kapely ABBA. Tohle tady u nás teď nikdo nedělá, tak jdeme do toho. Nesnažíme se samozřejmě o ABBU, ale formát je to stejný. Baví nás to spolu nesmírně. Pokud to má být napořád, tak nejsem proti.

Je rozdíl, když člověk hraje v čistě mužské kapele a když polovinu členů tvoří ženy? Kde je atmosféra klidnější?

Samozřejmě, že je to rozdíl! Naše holky jsou úžasně ztřeštěné a dokážou si ze sebe udělat legraci. To ne každý chlap umí. Myslím, že dokonale vystihuje atmosféru naší kapely klip na píseň „Dramata bytová“. Tam najdete všechno. Kapela je pulzující subjekt, který musí neustále tvořit a pracovat. Je to často velice náročné a vyčerpávající. Emoce jsou to, co kapelu posouvá dopředu. Když zmizí, tak je to špatné znamení.

Za pár dní byste chtěli pokřtít první CD kapely Napořád. Nevadí ti jako katolíkovi používat výraz „křest“ pro umělecká díla? V Kleci cédéčka s humorem sobě vlastním obřezávají, protože hrají židovskou muziku, ale nepokusil ses – nebo nevíš o někom, kdo to zkusil – vymyslet nějaké jiné označení, které by nebylo jménem svátosti?

Není to šťastné spojení. Ale nějak se to zažilo. 26. 11. oficiálně přivítáme naše debutové CD „Láska je nejvíc“ a rituál polití dobrým červeným vínem provedou bratři z O5 a Radeček a Marian Jurečka.

Tak na shledanou v pátek na koncertě.

Pokud nám covid nepokazí všechny plány, jaké koncerty vás v následujících týdnech čekají? 

Bohužel, zdá se, že COVID se opět stává hlavním booking manažerem. Je to opravdu těžká doba pro všechny kapely. My jsme na světě dva roky, které byly využity, jak nejlépe to šlo. Teď už bychom ale opravdu rádi hráli.

Zbyly vám po natočení CD nějaké písničky, které budou základem dalšího CD?

Album Láska je nejvíc vyšlo již online. Na CD budou dvě písně, které online nenajdete. Určitě jsou v šuplíky písně, u kterých jsme se shodli, že jsou na dobré cestě, ale chce to ještě nějaký čas. Nejvíc se ale těším na čistý papír a ten pocit očekávání…

Recenzi nového CD kapely Napořád plánujeme na středu, aktuální informace o kapele najdete na Kapela Napořád.

Fotky: archiv kapely a Ondry Škocha.