Venku tma, prší, ideální čas začít plánovat dovolenou na příští rok. Čí fotky na facebooku se nám nejvíc líbily? Který penzion vypadal neodolatelně? Nebo nás víc motivují fotografie strhaných puchýřů s horami v pozadí? Pokud rádi jezdíte na kole a nejvíc vás ve volném čase děsí nuda a pohodlí, možná oceníte pár varování od Petra Junka - Grizzlyho, kde na vás může během cesty po Polsku čekat překvapení.

K moři za tři a půl dne

Po návratu ze skautského  tábora mě, jako většinu zúčastněných, čekal měsíc, kdy do mého života bude oddíl pramálo zasahovat. Avšak představa, že následujících 30 dní budu spát v posteli, zbytečně se fyzicky nenamáhat a celkově odpočívat podle většinově společenského standardu, mě doháněla k šílenství. Už pár dní po návratu jsem vymýšlel, co bych kromě chození po horách a ježdění na kole mohl dělat. Ano! Intenzivnější ježdění na kole. To byla ona myšlenka, která se rázem přetvořila v plán, který byl předurčen k realizaci v horizontu několika dní.

S kamarádem jsme se dohodli, že na pár dní vyrazíme někam do zahraničí na takzvaný bikepacking (jízda se speciálními lehkými brašnami, většinou na silničním kole). Byla to pro nás pro oba velká neznámá, protože jsme výlety podobného rázu absolvovali maximálně v délce prodlouženého víkendu. Volba tudíž padla na něco přívětivého, konkrétně na poloostrov Hel na severu Polska. Přes rok jsme měli na kole celkem naježděno, takže o kondici jsme se tolik neobávali. A taky proč, je to vlastně jenom 750 kilometrů…

Příprava probíhala celkem narychlo. Trasu jsem plánoval formou naklikání pár bodů do mapy.cz a zaškrtnutí volby „silniční kolo“. Další fází bylo balení. Jelikož jsme chtěli být v cíli co nejrychleji, balili jsme oba velmi úsporně: hamaka, spacák, dva dresy, camelbak, mobil, peněženka, baterka, hodinky, trenky, ponožky. Všechno ostatně můžete vidět na obrázku.

Před odjezdem

Jak to u mě bývá zvykem, všechno jsem nechal na poslední chvíli. Drobnou omluvou může být, že jsem se před odjezdem doma moc nezdržoval a tudíž na přípravu nebyl čas. Například při kontrole kola v noci před odjezdem jsem zjistil, že už mám nadmíru opotřebovaný řetěz a hodila by se výměna. Tedy spíš, že včera bylo pozdě. Sedl jsem tedy k počítači a začal se učit polskou terminologii dílů na kolo. Plánovali jsme vyrazit z Prahy v neděli, takže možnost koupit řetěz narychlo ráno před odjezdem padla. S tímto zjištěním jsem ve dvě ráno padl do postele a usínal s vidinou pěti hodin sladkého spánku v pohodlí.

1. den

Výhra. Povedlo se mi nezaspat. S kamarádem jsme se měli setkat „tam za viaduktem u toho semaforu“. Samozřejmě, že to napoprvé nevyšlo. Vyjeli jsme z Prahy s jemným zpožděním, ale s o to větší motivací. Řekli jsme si, že první pauza na sušené brusinky bude nejdříve na padesátém kilometru a to na maximálně na pět minut. Tento režim se nám povedlo držet a až do začátku stoupání na Kokořínsku jsme si drželi také luxusní průměrku kolem 35 km/h. Věděli jsme, že úsek přes Česko bude nejvíce kopcovitý, ale první den jsme doufali v relativní odpočatost. Skutečně jsme na Trojmezí Česko-Německo-Polsko dorazili někdy po poledni. Čekala nás ještě asi stokilometrová cesta do vnitrozemí Polska a také návštěva polského Decathlonu, kde by dle webových stránek měl být skladem můj „łańcuch rowerowy 10 rzędowy“. Kdesi za hranicí se však v kopci ozvalo: „Křach“ a bylo po řetězu. Přišla tedy oblíbená procedura nýtování na krajnici silnice první třídy. Operace se zdařila a my mohli pokračovat k vysněnému obchodu. Jakmile jsme se však blížili k parkovišti, přišlo nám, že je tam nějak podezřele prázdno. Aha, ono je zavřeno. Sakra! No jo, ona je totiž ještě furt neděle! Tak snýtovaný řetěz musí ještě vydržet, co se dá dělat. Bohužel řetěz není jediné, co nás trápí. V Polsku jsou totiž v neděli zavřené i skoro všechny obchody, včetně těch s jídlem. První noc tedy usínáme kdesi v lese u silnice s 215 kilometry v nohách a chipsy z benzínky v břiše.

2. den

Cesta pokračuje. Nohy fungují, hlavy zatím taky. Postupně poznáváme zvláštní polskou kulturu starých naftových Passatů a supermarketů Biedronka. Průběžně koukám do google map, kde je nějaký sklep rowerowy, kde bych zakoupil łańcuch. První se naskýtá asi na stém kilometru a bodrý polák mi za nekřesťanské peníze prodává jistě originální Shimano řetěz. Co se dá dělat. Kupuju, nasazuju a jedeme dál. Přes den ještě upravujeme cestu, abychom se měli večer kde vykoupat, a jinak prostě jen šviháme a šviháme. K večeru zastavujeme někde u stánku s pizzou, kde vedeme jazykově velmi zajímavý rozhovor s cyklokolegou. Sice prý umí německy, ale moc to tak nevypadá. Nicméně small talk to byl kvalitní. Místo spánku jsme bohužel nevybrali moc dobře a celou noc posloucháme libozvučné kvílení kamionů na silnici kousek od skládky, kde jsme se usídlili. Za dnešek 230 km. Dobrý.

3. den

Toto ráno se bohužel ukazuje jako méně komfortní než to předchozí. I tak bleskově balíme a vyjíždíme. K obědu dneska nestrategicky volíme párky s majonézou, které v kombinaci s fyzickou aktivitou a teplem nedělají příliš dobrotu. Teda aspoň u mě. Taky se mi trochu ozývá odřený zadek. Oblíbený krém na bradavky kojících žen však dělá zázraky a moc nás tedy tento handicap nebrzdí. K pozdnímu odpoledni projíždíme nádherným přírodním parkem. Radary hlásí mírné přeháňky do 0,1 mm. Vyjíždíme na silnici a začíná poprchávat. No, nakonec se meteorologové sekli jak v desetinné čárce, tak i v měřeném médiu, neboť začaly padat kroupy jako skleněné kuličky a my jsme odsouzeni jet ještě čtyři hodiny v dešti. K večeru přijíždíme do městečka Dziemiany, kde hledáme nějakou zastávku nebo přístřešek, kde bychom mohli přespat. Zkoušíme i cirkus, ale odtamtud nás vyhazují. Jediné jejich pozitivum je, že jako asi jediní v celém Polsku umí anglicky. Nakonec jsme odkázáni na místní hotel, kam se úplně zmrzlí a promočení uchylujeme. Naštěstí je cena za oba včetně snídaně nižší než ten prokletý řetěz, takže jsme nadšení a konečně můžeme uschnout a dobít si baterky. Ať už ty naše tělesné nebo skutečné, v telefonu. Bohužel jen 197 km. Zítra to ale doklepnem!

4. den

Po tom, co vyjíme celý hotel a posbíráme naše smradlavé, ale suché prádlo z pokoje, opět sedáme na bicykly a v doprovodu ranní mlhy vyrážíme konečně k moři! Cestou jsme ještě pro jistotu chytli další slejvák, ale to už neřešíme a jedem! Čím více se blížíme pobřeží, tím více přibývá turistických atrakcí a samotných otravných turistů s karavany. Rapidně se nám taky snižuje průměrka. Pořád kličkujeme mezi dětmi a cítíme se jak při cestě po cyklostezce v Troji. Po poledni však konečně dorážíme na místo. Och! Fakt jsme tu. Pláž, obchody s cetkami, spousta polských a německých důchodců, přesně jak jsme o tom četli. Problém ale je, že nemáme kde bydlet. Všude jsou lidi, silnice nebo železnice. Na mapách cz hledáme „turistický přístřešek“, ale po chvíli zjišťujeme, že tudy cesta nevede. Nakonec nacházíme nějaký kemp blízko pláže, kam se nám povede nenápadně infiltrovat a kousek za chatky si do jakési prohlubně, naprosto skrytí, věšíme hamaky. Večer vyrážíme na nádraží, abychom zjistili, jak se odsud dostat. Z Prahy už jsme věděli, že jezdí přímý vlak do Bohumína, který ale nebere kola. Na nádraží ale zjišťujeme, že kola prý nejsou problém a už vůbec nic nechápeme. Jdeme radši spát. Za dnešek asi 120 kilometrů, taková relaxační přesnídávka.

5.den

Další den trávíme u moře. Do mailboxu jsme si objednali přes polský eshop frisbee, které urputně amortizujeme a hrajeme si na lidi, kteří přijeli k moři odpočívat. Omylem ale za den nachodíme po plážích asi třicet kilometrů. Přece ten jeden den u moře neproválíme na dece, kterou ani nemáme. Večer totiž jede onen inkriminovaný vlak a ten musíme stihnout. V mezidobí musíme také vyzvednout kola „v kempu“ a opatrně se vyhnout nevybuchlé munici, kterou jsme mimoděk v průběhu vykonávání potřeby poblíž hamak našli. Vlak nakonec stíháme a v kupé s mladým ruským párem a večeří ze supermarketu vyrážíme na dvanáctihodinovou cestu do Bohumína. Z polospánku nás však pořád budí průvodčí, která každou hodinu kontroluje lístky. V jednu ráno si však uvědomujeme: „zlatá průvodčí“. Do kupé k nám přistupuje jakási polská divožena se čtyřmi malými dětmi, které si na nás hned polehají. Divožena nás vyhazuje od okna, že prý se děti chtějí dívat ven. Jasně, v půl druhý ráno toho hodně uviděj, konstatujeme a doufáme, že moc nerozumí česky. Noc i ráno nějak přetrpíme a značně zlámaní vystupujeme po deváté hodině v Bohumíně. Zde už jen nakoupit snídani a počkat na vlak domů…

Autorem textu i fotografií je Petr Junek - Grizzly.