Lukáš Novák: Kam kráčí dějiny?

Není to zarážející, jak propastný rozdíl je mezi dějinnou perspektivou, kterou nám nabízí Písmo, a tou, kterou nám ze všech stran vnucuje současný sekulární diskurs? „Trvale udržitelný rozvoj“, „záchrana planety pro příští generace“, „globální odpovědnost“. A tak dále. Mravně uvědomělý dnešní člověk se především stará o budoucnost naší planety – budoucnost „trvale udržitelnou“, jak jinak. To je to, o co dneska jde. Záchrana lidstva před kolapsem globálního ekosystému – anebo, možná, záchrana globálního ekosystému před lidstvem (záleží na míře uvědomělosti). To je náš dnešní historický úkol, to je globální perspektiva, z níž by zodpovědný světoobčan měl nazírat a jí poměřovat veškeré své konání.

A pak přijdete do kostela a posloucháte ty archaické povídačky o hvězdách padajících z nebe, zatmění slunce a měsíce a andělech s polnicemi. Aha, máme hned jasno. To bude asi stejné, jako s tím stvořením světa v sedmi dnech. To se už přece taky nebere vážně: velký třesk, miliardy let, evoluce, trilobiti, dinosauři, vždyť víte. Nejsme už přece ve středověku, a Bible přece není učebnice dějepisu ani učebnice přírodovědy. Konec světa samozřejmě jednou nastane – termojaderná fúze ve Slunci nebude pochopitelně trvat věčně, to už také z fyziky víme, k tomu nepotřebujeme Bibli –, ale nás se to rozhodně ještě týkat nebude. My se starejme o tající ledovce a uhlíkovou stopu!

Čeho tedy ale Bible učebnice je? O historické a přírodovědné detaily v ní nejde. Tedy až na ten historický detail, že za císaře Augusta se v jedné zapadlé římské provincii vtělil v jistém Ježíši, synu jakési Marie z Nazareta, Boží Syn, ve svých třiatřiceti letech byl z nespravedlivého rozsudku místního prefekta jménem Pontius Pilatus, který to asi nemyslel zle, ale chtěl se hlavně vyhnout potížím, krutě usmrcen přibitím na kříž, načež třetího dne vstal z mrtvých – a tak dále. A fundamentalisté by možná trvali i na detailech dalších: například že o pár set let dříve žil jistý Mojžíš, kterému Bůh přikázal, aby vyvedl Židy z Egypta a poté mu na hoře Sinaj předal Zákon, který pro ně stanovil, a tak podobně. Snad i ten hořící keř, mana a křepelky – i když teda… Ale Jonáš a velryba, to prosímvás ne! Víte, jak mají velryby úzký krk?

Teď ale vážně. Čeho je vlastně Bible učebnice? Co tak důležitého nám Bůh chtěl sdělit? Jasně, máme se mít rádi, chovat se slušně, a když se nám to podaří, přijdeme do nebe (a když ne, tak taky, protože on nám to Pánbůh odpustí, není to přece žádný tyran – nebo snad…?). Ačkoliv – k tomu vlastně Bibli také nepotřebujeme: že se máme chovat slušně a mít se rádi, to přece ví každý, no a to s tím nebem – nemáte dojem, že největší jistotou o okamžité posmrtné věčné blaženosti oplývají pohanské pohřby (zejména různých celebrit), na kterých se zásadně nepochybuje o tom, že nebožtík se na nás jistě „shora“ (nikdy „zdola“!) směje?

K čemu je nám tedy Bible?

Dovolte mi vyjádřit můj skromný názor. Bible sice opravdu není učebnice dějepisu a přírodovědy, a to navzdory tomu, že mnohá nejen dějepisná, ale i přírodovědná fakta jsou pro její sdělení naprosto zásadní (například že onen „koukol“ v pšenici v podobenství je vlastně jílek mámivý – ten je totiž, na rozdíl od koukolu, od pšenice před nasazením klasů nerozeznatelný, což je důvod, proč jej nelze vyplít hned zkraje), přesto nám však jak o přírodě, tak o dějinách sděluje něco velmi závažného: a to podstatně závažnějšího, než je dějepisná a přírodopisná faktografie. Sděluje nám totiž něco o povaze přírody a dějin jako celku. Říká nám, jak máme chápat dějiny a přírodu jako takové, jaké místo a smysl mají mít v našem celkovém náhledu na „život, vesmír a vůbec“.

Biblické obrazy o konci světa (a je jich tam docela dost a na různých místech na to, abychom nad nimi prostě jen mávli rukou) můžeme, pokud jde o detaily, uzávorkovat jako produkty semitského symbolicko-obrazného vyjadřování. Ale ono zásadní sdělení, která nás má orientovat v našich životech, bychom ignorovat neměli. Zásadní sdělení o tom, že, za prvé, příroda je Boží stvoření, které je v Božích rukou, jak pokud jde o její počátek, tak i o její konec v čase. A za druhé, že dějiny světa, jak ho známe, jsou především a podstatně dějinami spásy. Nikoliv dějinami vesmíru, nikoliv dějinami evoluce, nikoliv dějinami lidského zápasu o udržení klimatu. Spása je to, o co v dějinách jde – nikoliv nějaké cíle udržitelného rozvoje. A tato spása neleží v dějinách – někde na jejich konci, v zářných zítřcích, až se nám podaří vymýtit chudobu ve všech jejích formách, dosáhnout potravinové bezpečnosti, zajistit zdravý život pro všechny, dosáhnout genderové rovnosti, eliminovat uhlíkovou stopu včetně všech kravských prdů a tak dále. Spása leží mimo dějiny, neboť „my máme svou vlast v nebi“ (říká svatý Pavel), a „nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (říká Kristus).

Naše pozemská, dějinná existence není udržitelná. Středobodem a vrcholem dějin je událost, kdy se do nich vlomila Transcendence – věčné Slovo, které se stalo tělem, aby přebývalo mezi námi; a totéž Slovo také dějiny svým zásahem ukončí. Tehdy, až se Mu zlíbí; ne až dojde na Slunci jaderné palivo nebo na Zemi ropa. On sám nám to sděluje jako informaci vrcholného významu – abychom nepodlehli dojmu, že můžeme povahu a smysl dějin pochopit zevnitř, z dějin samotných. Abychom ne nesnažili v dějinách zorientovat na základě toho, co můžeme vyčíst přirozenými prostředky z dějinných tendencí, globálních trendů a přírodních mechanismů. Aby nás nepřemohlo pokušení, snažit se dějiny ovládnout a nasměrovat ke svým vlastním cílům (těm nejušlechtilejším a trvale udržitelným, samozřejmě).

Dějiny jsou totiž dějinami spásy proto, že je jim spásy zapotřebí; na jejich počátku totiž stojí Pád. Pád, o kterém sice výmluvně svědčí přítomnost zla v dějinách, který však svojí povahou dějiny přesahuje a je proto zevnitř dějin bez Boží pomoci nepostižitelný. Právě proto potřebujeme o povaze dějin Zjevení. Abychom pochopili, že dějiny, ve kterých žijeme, jsou dějiny padlé, dějiny tragicky poznamenané zlem, dějiny, ve kterých sice má smysl usilovat o dobro, poslední cíl tohoto úsilí však musí ležet za dějinami, nikoliv v dějinách, neboť v rámci těchto padlých dějin k naplnění Božího záměru dojít nemůže. Svět můžeme zlepšovat, ale nikdy ho nemůžeme podstatně zlepšit. Dějiny mohou být vykoupeny jen tak, že budou překročeny.

Nemáme tedy žádnou globální zodpovědnost za dějiny. Tuto zodpovědnost na sebe vzal Kristus, a veškeré kroky k záchraně dějin již podnikl. Naše zodpovědnost je jiná: totiž za spásu své vlastní duše, a za spásu duše svých bližních. Jedině tak můžeme na spáse dějin získat podíl. Toto je, jak věřím, pravda o dějinách, kterou nám Bůh sděluje skrze Písmo. Jedna jediná lidská duše je totiž cennější než celý svět – i to nám říká Kristus zcela jasně (Mt 16,26, Mk 8,36, Lk 9,25).

Autorem textu je Lukáš Novák, autor blogu Ad altare Dei...

33. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Dan 12, 1-3

Tehdy bude zachráněn tvůj národ.

Čtení z knihy proroka Daniela.

   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.

   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.

   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy. 2

Žl 16 (15), 5+8. 9-10. 11 Odp.: 1

Odp.: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.

Odp.

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.

Odp.

Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.

Odp.

2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18

Jedinou obětí přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil.

Čtení z listu Židům.

   Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.

   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

EVANGELIUM Mk 13, 24-32

Shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran.

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl svým učedníkům:

   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.

   A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.

   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.

   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.

   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."