Když jsem byla malá, poznalo se, že je někdo nemocný, protože nepřišel v neděli do kostela. Kromě pár lidí, kteří občas na víkend někam jeli, chodili všichni spolehlivě každou neděli. Dneska už by si lidé klepali na čelo, kdyby jim člověk v neděli před obědem volal, jestli nepotřebují donést nákup, když nebyli v kostele.

Zdroj: zsmozaika.info

Jednak se mnohem víc cestuje a „kostelní turistika“ se neprovozuje jen kvůli uspokojení z poslechu kázání nebo z touhy pokecat po mši s kamarády, ale často prostě proto, že člověk jde do kostela nejblíže místu, kde se probudil, a to bývá rozličné. Skutečnost, že nikdo neví, kde zrovna jeho spolubratři jsou a kam šli do kostela, způsobila, že už nikdo nikomu nevolá, co s ním je, když v neděli nepřišel, a společenský tlak pominul. Ukázalo se tak, že leckdo se v neděli ráno potřebuje dospat (být unavený a tedy protivný se s křesťanskou láskou neslučuje), dodělat něco do práce (zodpovědnost je ctnost) nebo jít na výlet (rodina je základ církve). Do kostela tedy vyrazíme, když není dost hezky na výlet, ale ani moc ošklivo, abychom se nebáli nastuzení, a zároveň když jsme v sobotu taky nikam nešli, a tak jsme se mohli vyspat už den předem. Ne, Hospodin skutečně není jen v kostele v neděli od devíti do desíti. Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. Každý víme sám, kdy nám změnu programu (pokud je nedělní absence ještě změnou a není jí naopak návštěva kostela) velí zdravý rozum a kdy je to prostě důsledek změny priorit.

Sami nejlíp víme, jestli si čas na Boha uděláme, když se zrovna nenabízí nic zábavnějšího, nebo jestli nejvíc toužíme po něm a vyhrazený čas si bráníme zuby nehty. Účast na bohoslužbě je samozřejmě jen vrcholek ledovce. Někdy může být zavádějící – pravidelná účast není zárukou hlubokého duchovního života, možná jen dotyčný nemá atraktivní koníčky a kamarády, kteří by ho tahali na víkend pryč z města. Pravidelná nedělní účast v kostele to nezachrání. Hospodin po nás nežádá hodinu týdně a abychom nekradli v práci propisovačky, neutrhovali se na rodiče a nevraždili v parku osamělé ženy. Myslet si, že Hospodinovy nároky lze uspokojit pomocí odškrtávacího seznamu, znamená dělat z něj pouhou modlu, něco snadno představitelného. Hospodinovy nároky jsou ale nepředstavitelné: žádá po nás úplně všechno. Ne, že by nám to pak vždycky skutečně bral, ale chce, abychom byli ochotni mu cokoli, co máme, dvackou v peněžence počínaje a city ke svým blízkým konče, dát k dispozici.

Příběh vdovy ze Sarepty, stejně jako vdovy z jeruzalémského chrámu, je jen obměnou příběhu Abrahamova. Všichni tři věřili Hospodinu, že se o ně postará. Abraham věřil, že Hospodin splní konkrétní jemu daný slib o národu, který z něj vzejde, vdovy měly alespoň obecná slova Tóry. Na to, jaká obdrželi zaslíbení, nedostali mnoho: Abraham měl dva syny, ale o jednoho už se stihl sám připravit. Jeden syn na založení národa není moc. Sareptská vdova měla jídlo na den a nepočítala s tím, že ona a její syn přežijí o mnoho déle. Jeruzalémská vdova měla dvě drobné mince. A Hospodin, jako kdyby zapomněl, že těmhle lidem slíbil pomoc, po nich žádá zpět to málo, co mají. Jednomu to řekne sám, za druhou pošle svého proroka, třetí osloví pomocí obecně platných chrámových pravidel.

Představme si, že se to děje dnes. Náš přítel, který s manželkou dlouho usiloval o děti a touží po velké rodině, získá pocit, že po něm Bůh chce, aby své dítě vychoval pro život v přísném řeholním společenství. Rozmlouvali bychom mu to a doporučovali návštěvu odborníka. Kdyby někdo, kdo žije „z ruky do huby“, poslal peníze na dobročinné účely, označili bychom ho za nerozumného a nesolidního. Napřed se má přeci postarat sám o sebe. Že do kostelních sbírek přispívají převážně důchodkyně, nám tolik nevadí, ještě by se snad mohlo chtít, abychom my sami přispívali víc. Ale kdyby to byla naše babička… copak neví, že nám nestačí peníze na dovolenou?

Mezi biblickými příběhy a naším životem je tlustá čára. Co je k obdivu tam, nemá v našich životech místo, a to ani ve vzdálených analogiích. Rozum, dar to od Boha, nám velí řešit spoustu všedních věcí. Záležitosti Boží jsou sváteční, tedy se hodí na neděli. Pokud tedy ty všední do soboty stihneme dodělat.

Neexistuje obecný návod, jak v životě vybalancovat mezi rozumem a důvěrou. Vždyť v Písmu jsou na jednu stranu chváleni nepoctivci, kteří se starají o své zabezpečení, a po jiných se žádá, aby vše rozdali a následovali Ježíše. V každé chvíli se musíme znova ptát, co je správné. O osudu vdovy z Jeruzaléma nevíme víc, než co udělala v jediném okamžiku. U Abrahama a vdovy ze Sarepty víme, že nedostali jako odměnu za svou ochotu víc, než co měli předtím. (Ubohou vdovu Hospodin navíc zkoušel ještě v druhém kole a jejího syna jí na chvíli opravdu vzal.) Každý s jedním synem (ty, které si Abraham pořídil později, nehráli v příběhu roli), žádné zázraky, výhra v loterii, do konce života zajištěný život. Získali jen jistotu, že Hospodin je s nimi. Že žádá vše, ale neopouští nás. 

Když jedeme na adaptační kurz na začátku nového studia nebo na letní tábor, často se tam hrají hry na důvěru. Pád se zavázanýma očima na ruce svých kolegů, cesta poslepu lesem plným nástrah podle navigace spoluhráčů. Důvěra, že nás ostatní nezradí, že považuje za nutnou k vytvoření pevných vztahů v kolektivu. Někomu takové hry nevadí, jiný je podstoupí s nevolí, aby se mu ostatní nesmáli. Hospodin s námi podobné hry hraje také – jsou nutné k vytvoření pevného vztahu nejen mezi lidmi. Jsi ochotný mi bezmezně věřit, nenechat si zadní vrátka? Věříš, že když budeš se mnou, ty ostatní věci zvládneš také? Dáš mi dost prostoru, abych ti mohl dokázat, že jsem s tebou pořád? Kdo nejede na školní kurz, protože takové šaškárny nemá zapotřebí, má pak dost práce se začleněním mezi ostatní. Kdo má pro Hospodina vydělenou v kalendáři hodinu týdně, snadno se utěší pocitem, že je to až moc, vždyť co pro něj Hospodin dělá? A kde vůbec je? Občas to není nerozum, zavřít oči, překonat strach a skočit…

 

 

32. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16
Vdova upekla ze své mouky malou placku a přinesla ji Eliášovi.

Čtení z první knihy Královské.
   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše. 

Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 9, 24-28
Kristus byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí.

Čtení z listu Židům.
   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

EVANGELIUM Mk 12, 38-44
Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš učil ( zástupy ):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."