Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva, takový je 17. listopad při pohledu do kalendáře. Mladý člověk, který by se příliš nezajímal o veřejné dění, by mohl pokrčit rameny, pohrdavě se usmát nad hodnotami svobody a demokracie a nechápavě zakroutit hlavou, proč by za ně bylo třeba bojovat. Za takovou samozřejmost. A mezinárodní den studentstva? Proč se zabývat tím, když jsou i mezinárodní dny ručníků, poezie nebo kávy. Je snad tento něčím výjimečný? 

https://www.flickr.com

Při pokusu o zodpovězení v úvodu nastíněné otázky začneme 28. říjnem 1939. Studenti tehdy vyšli do ulic, aby slavili vznik Československého státu, který definitivně zanikl zhruba před půl rokem okupací německých vojsk. Přesto se k němu hlásili a byli ochotni vyjít do ulic za jeho hodnoty, tam došlo ke střelbě a na místě byl zastřelen student Jan Sedláček a postřelen známější student medicíny Jan Opletal, ten zemřel 11. listopadu a o čtyři dny později se konal jeho pohřeb, který se změnil v protest proti nacistickému režimu. Odpověď režimu se dostavila 17. listopadu, kdy byly uzavřeny vysoké školy a mnoho studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů, někteří rovnou na popravu. V těchto dnech se šlo z úcty k oběti mladého studenta do ulic poprvé.

Posuneme se o padesát let později, tentokrát do doby komunistického režimu. Dnes bychom mohli napsat do jeho posledního roku, tehdy to tak ale nevypadalo. Na začátku roku 1989 se vyšlo do ulic uctít oběť dalšího mladého muže v českých dějinách, Jana Palacha, který se o dvacet let dřív upálil. Jako důvod se často uvádí, že jeho čin měl být protestem proti okupaci, pravděpodobnější varianta však je, že ve skutečnosti to byl apel na společnost. Apel na společnost, která se poddala novým podmínkám a dostatečně nevzdorovala, ať už veřejně nebo ve svém rozhodování v osobním životě, do kterého ten veřejný prostupoval. Po dvou letech od této události a tři roky od Pražského jara plného reformních nálad, větší míry svobody a snad i naděje na změnu, už společnost volila do Federálního shromáždění s účastí 99,45 % a s výsledkem 99,94 % pro kandidátku Národní fronty. V době, kdy už neexistovala hrozba politických procesů jako v 50. letech je tato míra poslušnosti vysoká. Nechci tím v žádném případě někoho odsuzovat. Domnívám se, že míra poslušnosti může z velké části odpovídat míře zklamání z politických představitelů nebo míře zlomenosti, která českou společností prostupovala. A uvědomuji si, že jakákoliv forma odporu proti režimu mohla znamenat oběť v podobě problémů celé rodiny a někdy i přátel, a to není nic zanedbatelného. I proto je na místě vyjádřit úctu všem, kteří se režimu postavili. Na základě výše zmíněných volebních výsledků by někdo mohl prohlásit, že smrt Jana Palacha byla marná, že společnost jeho čin neprobral. To by však nebylo spravedlivé mimo jiné i z toho důvodu, že o dvacet let později svoji nezastupitelnou roli sehrál.

Od 15. do 21. ledna 1989 probíhal tzv. Palachův týden, první větší odpor veřejnosti od roku 1969. Během těchto sedmi dnů se na Václavském náměstí sešlo někdy až dva a půl tisíce tisíce lidí za účelem uctění památky Jana Palacha, několikrát byli rozehnáni, někteří byli brutálně zbiti a některé odvezli mimo Prahu, kde je zbyli a bez prostředků zanechali, aby je zastrašili a odradili od dalších protestů. Celý týden byl zakončen ve Všetatech, kde byl v tu dobu uložen popel Jana Palacha (poté, co byly jeho ostatky proti vůli rodiny vyzdviženy z hrobu na Olšanech a zpopelněny); tam už na nádraží čekaly složky bezpečnostních orgánů, které demonstranty opět zbily a rozehnaly. Pro doplnění přikládáme odkaz na rozhovor s organizátorem pietního shromáždění svolaného na 15. ledna a na další vzpomínky účastníků protestu.

Nedlouho po Palachově týdnu vzniklo několik iniciativ, především je třeba vyzdvihnout petici za propuštění Václava Havla zatčeného během Palachova týdne, která zároveň odsuzovala nepřiměřený zásah Veřejné bezpečnosti, a petici několika stovek vědeckých pracovníků, jejichž požadavkem byla tolerance a otevřenější politika.

Ke konci června vyšel manifest Několik vět, který požadoval například propuštění politických vězňů, svobodu shromažďovací nebo předložení plánovaných projektů ovlivňujících životní prostředí odborníkům a veřejnosti. Jeho text zazněl na stanici Svobodná Evropa společně s jmény prvních signatářů, nejen známých disidentů a odpůrců režimu, ale i osobností z kulturní scény. Do konce července jej podepsalo dvanáct tisíc občanů.

Zveřejnění petice Několik vět | Paměť národa (pametnaroda.cz)

Komunistická strana nenechala tento text bez odpovědi a hned další den vyšel článek Kdo seje vítr, ve kterém Několik vět představuje jako výzvu, jejímž cílem je zmařit socialistické zřízení, a to způsobem, který by vedl přes „šibenice a kandelábry“. I přes odsuzování komunisty však Několik vět neztrácelo podporu.

https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/zverejneni-petice-nekolik-vet

 

Další větší protestní akce se konala 21. srpna u připomínky vpádu sovětských vojsk z 21. srpna 1968; té účastnilo několik tisíc lidí včetně politických aktivistů z Polska, Maďarska a východního i západního Německa. Zazněly zde hesla na podporu různých nezávislých iniciativ i jejích představitelů, lidských práv i demokracie. Kvůli opatřením na státních hranicích se do země nedostalo zhruba dalších 490 cizinců.

U příležitosti výročí vzniku Československého státu 28. října se na Václavském náměstí sešlo kolem deseti tisíc osob, které opět demonstrovaly proti režimu. Setkání bylo rozehnáno bezpečnostními složkami a čelní představitelé nezávislých hnutí byli zatčeni už v předvečer tohoto setkání.

Od 11. listopadu probíhaly demonstrace za ochranu životního prostředí v několika severočeských městech a místní komunističtí funkcionáři jim v dalších dnech přislíbili otevřený a veřejný dialog. K tomu už však nedošlo. Několik stovek lidí odjelo 12. listopadu na svatořečení Anežky České do Říma; během procesu svatořečení si lidé občas s nadějí říkali, že až se Anežka stane svatou, tak už bude v Čechách dobře.

O pět dní později se sešlo odhadem patnáct tisíc studentů na Albertově, aby uctilo památku Jana Opletala; pietní akt se uskutečnil na Vyšehradě. Odtud se dav vydal podél Vltavy směrem k Národní třídě. Tam došlo k brutálnímu zásahu Veřejnou bezpečnostní a Sboru národní bezpečnosti. Celou atmosféru umocnila zpráva o smrti studenta matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída; tu rozšířila vrátná z kolejí v Praze Tróji. Přestože zpráva byla falešná, měla tato údajná smrt mladého muže na průběh revolučních dní bezpochyby význam.

K listopadovým dní bezpochyby patří také Modlitba pro Martu od Marty Kubišové.

Další dny se nesly ve znamení dalších demonstrací, stávek, bylo založeno Občanské fórum a už od 21. listopadu probíhala různá jednání mezi předsedou vlády a zástupci Občanského fóra. Během dalších měsíců vzniklo několik dalších politických stran, byla ustavena nová vláda a na sklonku roku 1989 byl starým Federálním shromážděním zvolen nový prezident, Václav Havel, a 1. ledna pronesl svůj první novoroční projev.

 

Zdroje:

1989 | Demokratická revoluce 1989 (cas.cz)

https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/zverejneni-petice-nekolik-vet

 


 

Srdečně vás zveme dnes v 19 hodin na náš instagram @signaly.cz, kde vám zprostředkujeme živé vysílání z Brna, kde bude probíhat dronová show k oslavě dne svobody.