Co jsme v redakci četli u šálku horkého čaje

Po změně času nám začalo slunce zapadat zase o něco dřív, takže přichází ideální čas zasednout k rozsvícené lampičce a nechat se unášet příběhy, které pro nás spisovatelé vytvořili. Tentokrát vám doporučíme jednu starou francouzskou knihu, která má stále co říci, a jeden nový český humorný román. 

Zabiják, Émile Zola (1877)

Je tu úterý a s ním naše redakční tipy! To bych nebyla já, abych se nepokusila vynést na světlo zase nějakou starší vykopávku, kterou nám zošklivilo její zařazení do povinné četby. Ale zcela upřímně musím napsat, že tahle kniha vlastně není hezká, alespoň ne v tom smyslu, jak je toto slovo převážně vnímané, nebude se nám po ní lépe spát a nebudeme na konci dojatě brečet. Pokud bych ke čtení této knihy měla přiřadit nějaké emoce, je to bezmoc, znechucení a chvílemi snad i provinění nad tím, jak moc dobře se mám vlastně já.

(Upozornění: Další část vyzrazuje zápletku děje.)

Hlavní hrdinkou je pradlena Gervaisa, která žije se svým přítelem Lantierem a jejich dvěma dětmi na kraji Paříže. Lantier pije a jednoho dne je opustí. Gervaisa se snaží vydělat, co může, aby si mohla jednou splnit sen a založit si vlastní prádelnu. Časem se potká s pokrývačem Coupeauem, vezmou se a jejich život se rozvíjí velmi slibně. Coupeau ale jednoho dne spadne ze střechy, zlomí si nohu, dlouho se léčí a k pokrývačství už se nevrátí nikdy. Najde si jinou zábavu. Pití. V závěru knihu umírá na alkoholové delirium, Gervaisa přijde o svou vysněnou prádelnu a vydá se po cestě svých dvou mužů lemované alkoholem.

Bylo ticho, nepromluvili už na sebe ani slovo. Lantier jako by pořád na něco čekal. Gervaisa pospíchala, uvnitř se trápila, ale navenek se snažila zachovat lhostejný obličej. Když si balila do rance prádlo, pohozené v koutě za kufrem, otevřel konečně ústa a zeptal se:

„Co děláš?... Kam jdeš?”

Zpočátku mu neodpověděla. Až když se vztekle zeptal ještě jednou, řekla konečně:

„To snad vidíš, ne?... Jdu tohle všechno vyprat... Děti nemůžou žít takhle zasviněný.”

Počkal, než sebrala další dva nebo tři kapesníky. Pak, po chvíli ticha, promluvil znovu:

„Máš peníze?”

Rázem se vztyčila a podívala se mu přímo do obličeje, v ruce přitom držela špinavé dětské prádlo.

„Peníze? Kde bych je vzala, copak kradu?... Však víš, že mi dali předevčírem tři franky za tu mou černou sukni. Za to jsme dvakrát vobědvali, a když člověk jí samý uzeniny, tak je to rychle pryč... Ne, to teda ne, peníze nemám. Mám akorát čtyři pěťáky na prádelnu... Neumím je vydělávat jako některý jiný ženský.”

Nepozastavil se ani nad tou narážkou. Slezl mezitím z postele a přehlížel těch několik hadrů, rozvěšených kolem dokola po pokoji.

Nakonec sebral z hřebíku kalhoty a šálu, otevřel prádelník, přidal k tomu kazajku a dvě ženské košile, pak to všechno hodil

Gervaise do náručí a řekl:

„Tumáš, dej to do frcu.”

„A nechtěl bys třeba, abych tam vodnesla taky děti?” zeptala se.

„Jo, kdyby se taky děti mohly dát do zastavárny, to by bylo něco pro tebe!”

Lída Blažková

Všechno nejlepší, Anno, Petra Š. Jirglová (2020)

Knihu Všechno nejlepší, Anno napsala mladá maminka, která přešla od blogování k psaní knih. Její druhotina je o slečně, která vám zaručeně bude lézt od začátku na nervy. Rozmazlená třicetiletá Anna spadne na pusu, když se s ní rozejde přítel, ztratí práci a neví, co se životem. Kamarádka jí dohodne práci v Anglii jako au-pair. Ale není au-pair jako au-pair. V britské domácnosti ji nečekalo hlídání dětí, ale uklízení neukliditelného a starání se o slepice a dva obrovské psy. Namyšlená slečinka si prochází silnou proměnou a poznává reálný život, ne ten obalený bohatstvím. Celý příběh je protkán autorčiným humorem, ironií a citem pro vytvoření velice trapných situací. Autorka provede hlavní hrdinku kde jakým blátem, aby z ní vytvořila spořádanou ženu. Nejednou jsem se u knihy hlasitě smála. Doporučuji knihu, ale i autorku. Za přečtení stojí také její první kniha Letuška z ekonomy aneb co na Instagramu neuvidíte, kde Petra Jirglová vypráví své příběhy z období, kdy byla letuškou v Dubaji.

„Good morning,” pištěla z jídelny Bridge,„pojď si k nám sednout,” natáhla ke mně ruce. Přešly jsme z jídelny do hrací místnosti, kde seděla dvojčata a oba dva psi na jedné sedačce, smrdělo to tam jak v psím útulku a ten obří kříženec koně a vlkodlaka v přetopené místnosti slintal přímo na pyžama, která měly holky pořád na sobě. Celá jsem se ošila, když jsem si důkladně prohlédla celou scénu. „Girls, posuňte se, ať si má Anna kde sednout.” Děvčata se ani nenamáhala věnovat mi pohled a otráveně se posunula doprava. 

Anna Filipová